Do Francie jsme se vydaly autobusem s naší oblíbenou cestovkou. První cestopis je z oblasti Burgundska a Champagne, kde byla na programu menší města a městečka, druhý je cestopis z Normandie a kousku Bretaně.
Pokud se vám cestopis bude líbit, budu ráda, když mi koupíte kávu přes Buy me a Coffee, které je na spodu každé stránky mého webu. Děkuji! ⁽⁽ଘ( ˊωˋ )ଓ⁾⁾
Burgundska a Champagne
Tohle byl znovu jeden z autobusových poznávacích zájezdů s názvem Burgundsko a Champagne. Celkově to bylo velice příjemné, protože to byla kombinace větších i menších měst, vesnic s trochou přírody. A také hodně chrámů a kostelů. Nakonec i s ochutnávkou pravého šampaňského.
Začínáme v Belfortu, kde je dominantou vojenská pevnost od Vaubana, kterou postavil pro Ludvíka 14. Ta zajímavá kaple, která vypadá jako houba, je od Le Corbusiera, velice moderní stavba. Potom jsme přejeli autobusem někam do kopců, kde byl menší statek, kde měli v udírně až do stropu vyvěšené šunky (celé kýty!), prý udírna ze 17. století. No a Vauban byl tak činný, že za svůj život navrhl 220 opevnění, které můžete vidět třeba v Besanconu. Nejsem si jistá, ale ty fotky, kde se domky zrcadlí v průhledné řece, jsou nejspíš v Ornáns. Tam jsme brzy ráno, tedy na Francouze brzy ráno, jelikož před devátou tu není ani noha.
Pramen řeky Doubs je velice pěkný. Vytéká z jeskyně, kolem se tyčí vysoká skála.
Hezké bylo mestečko Dijon, kde jsme se stavily v kavárně a tam neměli problém mluvit anglicky. Uvidíte zde malebné hrázděné domky a za zmínku stojí chrám sv. Michala, který má takovou zajímavost. Gotičtí chrliči tu mají podobu měšťanských skrblíků, prostě taková hezká pomsta těm, kteří nechtěli přispět penězi na stavbu. Na stěně chrámu je malá sovička, velice ohlazená, protože když si na ni sáhnete, splní se vám přání!
Beaune – dvě slova – Hotel-Dieu. Gotický špitál z roku 1443, který sloužil až do 70. let 20. století. Polychromovaná střecha zobrazuje barvy vína – černá zem, zelená listy, červená/bílá barvu hroznu. Uvnitř můžete vidět postele s baldachýny, na kterých leželi nemocní. Jsou velice krátké, protože přeci jen v době gotiky byli lidé menšího vzrůstu. Mě zaujala třeba tapisérie, kde měl kůň useknutou přední nohu. Kolem ptáčkové a kytičky, opravdu idylka. Venku na náměstíčku byl trh, kde leželi roztomilí pejsci a kde měli nádhernou lokální zeleninu, olivy atd. Dostali jsme chuť na quiche. Ve výloze lahůdkářství měli např. plněné šnečí ulity, nebo obalované prasečí nožky. Noo, radši ten quiche. Jen prodavačka se ptá, jestli „ot“. Co to je? Aha, jako „hot“, ne, nechceme ho ohřát v mikrovlnce…
Potom přejíždíme k vinicím u Roche de Solutré, kde je malebná krajina. Tam se na nás lepí paní Alexandra a říká, že Mladá Boleslav je velice nudné město nebo paní X (už nevím, jak se jmenovala), zase žena, co byla singl a celou dobu vidí na zájezdu samá negativa. Na tu jsem opravdu zvědavá. Roche de Solutré je nádherný skalní útvar, který vyčnivá nad okolní krajinu. My máme to štěstí a přiženou se dramatické mraky. Pod skálou se prý našlo nespočet kostí koní, někdy z dob neolitu, protože je prý lovci naháněli na vrchol skály a ubozí koně neměli kam utéct, tak skočili.
O něco dál je Autun, kde je zajímavostí to, že si lidé začlenili do svých staveb archeologické nálezy. Sochy, sloupy z nedalekého antického divadla.
Vézelay je frekventované poutní místo. Vede tudy totiž Svatojakubská cesta, poznáte to tak, že v jedné z uliček visí u domu vývěsní štit ve tvaru mušle. Je tam samozřejmě i katedrála a na jednom ze sloupů je vyobrazení božích mlýnů. Tady už nás paní X přestává otravovat svými jedovatými poznámkami, protože ji průvodce před všemi musí usměrnit. Ubytování bylo samozřejmě v levných hotelích Formule a vzpomínám si, že tou dobou zápasil na Olympiádě Krpálek a vyhrál zlato. Dáváme si večeři – salát ceasar, créme brulé a hovězí steak s hranolkami. Měli to dobré.
Potom byla zastávka v nějakém dalším městě a dojížídme k rodinnému sklepu rodiny Compostella na ochutnávku pravého šampaňského.
Pak už jen Remeš a Notre-Dame, na katedrále je raritou to, že tam najdete usmívajícího se anděla se zaťatou pěstí. 😀
Normandie a Bretaň
Nyní nás čeká další autobusový zájezd, tentokrát na sever Francie – Normandie a Bretaň. Už dlouho jsem chtěla vidět sever Francie a Mt. Saint Michel. Vyplatí se to?
První zastávkou jsou Monetovy zahrady. Ty, kde žil a tvořil malíř Claude Monet. Nechal si tam vybudovat jezírko, kde měl lekníny a ty lekníny také ztvárnil na jednom ze svých impresionistických obrazech. Zahrady se nacházejí ve vesničce Giverny. Ale počítejte s tím, že tu budou davy turistů, vlastně zástupy. Jezdí sem celé skupiny, takže v areálu chodíte ve vláčku. Mně se tedy líbila ta druhá část zahrady, kde byl Monetův dům. Bylo tam volněji a byla více bylinková. Kousek od zahrad je kostelík, kde jsou pohřbeni českoslovenští vojáci z druhé světové války. Jděte se projít dál a narazíte na malebné kamenné a hrázděné domy.
Rouen je asi stotisícové město, kde je největším lákadlem samozřejmě čtvrť s hrázděnými domy. Znovu je tam masivní gotická katedrála a také brána s orlojem. Ale ten pražský je hezčí.
Přejíždíme do Fécampu, kde je benediktinská likérka. Stavba je opravdu nádherná, s bohatými zdobnými prvky. Uvnitř máme zařízenou ochutnávku likérů, které se zde vyrábějí už po staletí asi ze 40 druhů bylin. Zajímavostí je to, že v jedné z místností, je plakát, který ilustroval Mucha. Ten totiž nějakou dobu pobýval v Paříži a tam se proslavil svými secesními kresbami/malbami s motivem slovanských bohyní.
Étretat. Tam musíte jet. Je to pobřežní letovisko, takže čekejte hodně lidí, v létě se tu můžete i vykoupat. Ale písečné pláže nečekejte. Hlavním tahákem jsou nádherné několik desítek metrů vysoké křídové útesy a příroda si tu hrála tak, že jeden špičatý ční z mořské hladiny a vedle něj je rameno, které se opírá o útes. Tady se mi moc líbilo, prst máte pořád na spoušti a hledáte ten nejlepší úhel. Musím říct, že krajina Normandie není úplně něco „wau“. Jsou to roviny, pole, nejhezčí jsou ty útesy.
Další den ráno se jedeme podívat do Arromanches, důležitého místa vylodění spojeneckých vojsk. Ještě dodnes jsou v moři viditelné betonové bloky, které tu spojenci vytvořili, aby dostali na pevninu těžkou techniku. Myslím, že délka mola byla 3 km. V městečku je i muzeum a najdeme tam koutek o Československých legionářích. Pobřeží lemují německé bunkry s děly. Je to obrovská ráže, dostřel měla snad 15 km. Posledním místem je Americký hřbitov, kde je pohřbeno přes 200 000 amerických vojáků. Zajímavé je, že toto území patří USA a ty si jej také obhospodařují. Dole pod hřbitovem je pláž, kde se tito vojáci vyloďovali (Omaha Beach). Je úplně zarostlá. Otevřeno mají do 6 hodin. Zajímavé také je, že po okolí jsou i hřbitovy německých vojáků, mnoho Němců sem jezdí, aby viděli, kde bojovali jejich otci, dědečkové, pradědečkové.
A je to tu, pomyslné místo číslo jedna našeho zájezdu, tedy aspoň pro mě. Zaparkujeme na parkovišti, které je obrovské a členěné na oddíly a potom čekáme na kyvadlový autobus, který nás doveze před pevnost Mt. Saint Michel. Určitě tam jeďte brzo ráno, to je ještě málo turistů. Cestou nám pršelo, takže mraky všude kolem jsou pěkně dramatické. Ono totiž z parkoviště až nahoru ke klášteru to je 3 nebo 4 km. Ráno je také totiž odliv, takže si můžete skočit do písku před klášterem si jej nafotit. Příliv je tak nevypočitatelný, že to prý zaplavilo i skupinu lidí, kteří se zatoulali moc daleko. Písek, který je na dně, je tam uvěznil a oni se utopili. Le Mont-Saint Michel, česky Hora sv. Michaela je vlastně stavba rozkládající se na žulové skále. Díky tomu, že je to žula, přitahuje při bouřích mnoho blesků. Na nejvyšší věži kostela si všimněte zlaté věžičky, ona je to vlastně pozlacená socha svatého Michala. Objekt je na seznamu UNESCO a opravdu právem. Nejdříve na skále benediktíni v roce 1000 založili opatství a o sto let později sloužilo jako pevnost vojákům. Nakonec se z pevnosti stalo vězení, to bylo v časech Francouzské revoluce. Až ve 20. století bylo opatství navráceno zpět benediktinům. Když projdete bránou, všude jsou obchody se suvenýry, kavárny, občerstvení.
Vchod do kostela nahoře hlídali tři ozbrojení vojáci. Nahoře je to takový labyrint, máte mnoho krásných výhledů na pevninu a na moře, můžete sledovat proudy přílivu. Nachází se tam i malá rajská zahrada. Strávili jsme tady snad 4 hodiny. Dokážu si tu představit strávit celý den. Pokud projdete komplex pořádně, najdete malebná místečka, kde si můžete v klidu posedět. No a zpátky jdeme hezky pěšky a brodíme se davy turistů. Jen nechápu, jak tu mohli mít studnu. Jak se mohli prokopat do takové hloubky v žulové skále? Odpoledne přejedem do rodinné ústřicové farmy v Cancale, kde si zaplatím ochutnávku ústřic. Ty naservírují se šampaňským a bagetkou. Kombinace slané ústřice se šampaňským je opravdu vynikající.
Jedna rada – nejezděte do Saint Malo. Proč? No, když jsem četla Světla, která nevidíme, představovala jsem si malebné přímořské městečko. Ale spíš to byla noční můra. Je to velké město plné turistů. Doslova se tam prodíráte. Někdo to má rád, ale já ne. Tohle byl určitě nejslabší bod celého zájezdu. Ale druhého rána se zastavujeme u 10 m vysokého menhiru v polích kousek od St. Malo. To je něco jiného.
Osobně se mi moc líbila menší městečka (Fugéres a Vitré), kde byly krásné hrady a hrázděné domky. Ve Vitré jsme náhodně objevily moc přijemné klášterní zahrady s bylinkovými záhony, venkovním posezením a kapličkou, jejíž oltář byl vyroben z mušlí. Úplně ideální místo na oběd! Od náměstí je to kousek.
Poslední zastávkou je Paříž, kterou jen letmo prolétneme. Je podvečer a jdeme k bazilice Sacré-Cœur. Jsou tam stovky lidí. Nejvíce jich sedí na schodech před katedrálou. Mám trochu obavy, že tam bude hodně kapsářů, takže si radši pořádně hlídám věci. Jinak sem jsme přišli od zastávky metra, kde je Moulin Rouge. Ten kýčovitý červený mlýn, kabaret, který pojme na 3 000 lidí. Dříve se v této části pěstovalo víno, byly tu prostě vinice a také mlýny. No a proto ten „moulin“ – „mlýn“.
Další den ráno, kdy na snídani musíme chodit v malých skupinkách, protože snídaňová místnost je malinká, chceme jít na metro. Prý nejede. Někdo nechal na zastávce tašku. Postup je takový, že přijedou pyrotechnici, zkontrolují to a jede se. Prý jsou tu na to zvyklí. Metro je v Paříži špinavé, nečekejte nic čistého. No a taky to tu moc nefunguje, průvodce chce koupit lístky u obsluhy, ale ti ho nasměrují někam jinam… Přijedeme k Eiffelovce. Nic moc. Žádný velký zázrak. Hlavně jsou všude černoši, kteří vám pod nos strkají eiffelovské cetky na svazku, všude po zemi mají rozprostřené na dekách sluneční brýle, aby je turisti mohli rozšlapat a oni si pak řekli o úhradu. Vítězný oblouk také není nijak výjimečný. Potom nám začíná pořádně pršet a odpo se stejně odjíždí domů. Pro mě byla Paříž a St. Malo nejslabšími místy zájezdu.