SVSSS – kapitola 64

Dostaveníčko v nepřátelském táboru 敌营幽会

Nebylo to stejné jako drcení všech alternativních dimenzí dohromady do jedné gigantické hmoty?
Shen Qingqiu si nemyslel, že takový nápad je nemožný. Naopak si byl jistý, že dokud vlastnil člověk meč Xin Mo, byla tahle zdánlivě absurdní představa absolutně možná. Protože to byl základ původního díla!

Ve finále bylo sloučení dvou světů přesně to, čeho Luo Binghe dosáhl, jako způsob, jak konečně sjednotit Říši démonů a kultivační svět svým vlastním dementním jednáním. Předtím Shen Qingqiu vždy věřil, že původní „Luo Binghe“ byl tím, koho zná nejvíc.

Ale teď, když nad tím přemýšlel, se mu nějak ta postava zdála velice zvláštní a vzdálená. Že se „Luo Binghe“ ani nestaral o zkázu, kterou takové jednání zanechá. Jeho jedinou úvahou bylo, že dvě oddělené říše byly pro jeho režim spíš nepříznivé. Kromě toho byly zdroje poměrně nerovnoměrně rozděleny, což způsobilo, že všechny démonské manželky a děti každý den dělaly takový poprask, který ho donekonečna otravovaly. Nakonec se rozhodl, že s tím skončí a tak jen všechno sloučil, aby bylo řízení všeho pohodlnější.

Hlas Shena Qingqiu se ztišil. „Takže tohle byl ten ‚dárek‘, který jste chtěl lidem poslat? Nemyslíte si, že je to z vaší strany příliš zlomyslné?“

Tianlang-jun si zamyšleně promnul bradu a pak promluvil tím svým kultivovaným tónem. „Opravdu k nim nechovám ani špetku nenávisti – velmi miluji lidský svět a už dlouho je mým přáním hlubší komunikace mezi těmito dvěma rasami.“

Shen Qingqiu zvedl obočí. „Opravdu Tianlang-jun nikdy nezvažoval důsledky? Nebo je vám to prostě jedno? I když se démoni dokážou přizpůsobit životu v lidském světě, kolik lidí, kteří se nekultivují, se podle vás dokáže přizpůsobit životu mezi démony? Nebo jinými slovy,“ volil svá další slova pečlivě, „i když ‚milujete‘ lidstvo, můžete zaručit, že všichni démoni souhlasí? Oba světy byly od pradávna odděleny, ale i tak jsme vedli nespočet sporů. Pokud by se náhle spojily, obávám se, že před námi nebude jediný den míru.“

Tianlang-jun odpověděl poněkud neochotně: „Mistr Shen je skutečně jedním ze čtyř velkých sekt – všichni brnkáte na stejnou melodii. Možná to vypadá trochu unáhleně, ale to vůbec není můj záměr. Když je selhání tak blízko, musím to dotáhnout až do konce. Nejdřív se spojíme a budeme se s následky vypořádávat pomalu, jak přijdou. Tváří v tvář neměnným okolnostem se to nakonec naučí přijmout i ti, kteří se nedokážou přizpůsobit.“

Opravdu existoval nějaký druh zákonu, který definoval, že každý BOSS musí být špatný případ syndromu čúnibjó*. Ale Tianlang-jun byl trochu zvláštní případ. Možná to byl kdysi ten mladý, naivní typ čúni, který si představoval, že je zachránce světa, ten, kdo je předurčen k navázání lásky a míru mezi těmito dvěma rasami. Ale poté, co byl tolik let drcen pod vrcholem Bailu, byl nyní tím typem čúni, který ve svém srdci nesl hlubokou, nehynoucí zášť. Akce, které mohly rozbít nebe a zemi, byly pouze „trochu unáhlené“.

A ten poslední kousek byl přesně ten druh logiky, kterou násilníci používají: za předpokladu, že váš partner nakonec ustoupí, takže byste se mu také mohli vnutit, vzít si, co chcete, a vypořádat se s následky později.

Shen Qingqiu se nemohl nezeptat: „Vy a Su Xiyan… je možné, že vy dva jste byli jen další součástí této ‚hlubší komunikace mezi rasami‘?“

Když uslyšel tohle jméno, hladký, lehký úsměv na Tianlang-junově tváři začal mizet.

Otočil se tak, že Shen už neviděl jeho výraz. Slyšel jen, jak tiše povzdechl. „Ach Xiyan, opravdu byla…“

Opravdu byla… co?

Shen Qingqiu se zamyslel nad tím jeho jemným tónem. Sladká a něžná? Čistá a laskavá?

Tianlang-jun pokračoval: „Chladná a nemilosrdná. To bylo to, co jsem na ní miloval.“

Shen se chystal převalit smíchy. Tianlang-jun mávl rukou a řekl: „Ale na tom teď nezáleží – už je mrtvá.“

Takže mu nechyběla ani trochu?

Bohužel se zdálo, že démonova „láska“ byla poněkud mělká a chladná.

Shen Qingqiu chvíli mlčel a pak se zeptal: „Jak se doopravdy cítíte ohledně Luo Bingheho?“

Tianlang-jun se na něj podíval. „…je mi ho spíš líto?“

Shen Qingqiu se dokázal jen prázdně usmát, nedokázal odpovědět.

Přestože se Luo Binghe nikdy nezmínil ani slovem, Shen Qingqiu věděl, že hluboko uvnitř často snil o tom, jací by byli jeho praví rodiče. Věděl, že se narodil významné mladé ženě a mocnému démonickému šlechtici, ale nikdy jim nedokázal dát jména ani tváře. Takže si vždycky tajně představoval, jaké by to bylo, kdyby tam stále byli… jak by byli něžní a vřelí a jak by ho ochránili před každým, kdo by na něj shlížel.

Kdyby Binghe věděl, že jeho otcem je tenhle typ muže… takový, který se kvůli jeho lidské krvi možná ani neobtěžuje poctít ho pohledem… pak by se ty jeho sny skutečně staly jen směšnými výplody jeho fantazie.

S příchodem noci se jednotky a oblaka kouře, která je obklopovala, zastavily. Na rozlehlé louce začali zakládat tábor.

Jediní, kdo skutečně potřebovali postavit tábor, bylo několik humanoidních démonů. Ty šelmy si v přírodě v pohodě vystačily. Mohly spát v příkopu, v korunách stromů, na trávě… úplně kdekoli.

Shen Qingqiu měl bílý stan, který byl docela prostorný a pohodlný. I když to zvenku vypadalo docela jednoduše, uvnitř bylo všechno, co mohl potřebovat. Zhuzhi-Lang přišel osobně, aby se ujistil, že je vše náležitě uspořádáno, a zavedl Shena do stanu. Jakmile odešla démonická dívka, která ho celou dobu pronásledovala, okamžitě se s úlevou zhroutil na postel. Zavřel oči a čekal, až se snová krajina objeví.

Nevěděl, kolik času uplynulo, než náhle ucítil, jak se měsíční svit zachvěl. Otevřel oči a uviděl Luo Bingheho, jak napůl klečí před jeho postelí.

„Luo Binghe, poslouchej mě, je tu něco velmi důležitého –“ Shen právě začal mluvit, když se na něj Luo Binghe okamžitě vrhl.

Vrhl se na Shena, který padl zpět na postel, ústa zapečetěná měkkým teplem. Nedokázal vydat sebemenší zvuk a byl nucen bezmocně zírat, jak jeho tvář v tu chvíli zuřivě zrudla. Luo Binghe neměl pocit zdrženlivosti a jeho polibky byly stále hlubší a hlubší, jako by byl malé zvíře, které se snažilo pohltit svou kořist.

Shen Qingqiu konečně dokázal popadnout dech a přikázal: „…….Luo Binghe, teď pořádně klekni!“

Luo Binghe zvedl lemy svého hábitu a okamžitě upadl do dokonalého klečení.

„Víš, proč právě teď klečíš?“ zeptal se Shen Qingqiu.

Luo Binghe měl záda rovná jako prkno, když odpověděl. „Toto je jen pokorný učedník, a přesto napadl shizuna…“

Shen Qingqiu ho pokáral. „Kdo ti řekl, abys to říkal! Tvůj mistr to s tebou vyřeší později. Tianlang-jun ti řekl, abys předal meč Xin Mo a ty jsi prostě šel a dal jsi mu ho? Nevzpomínám si, že bych tě učil být takovou…“ Takovou naivní holčičkou!

Luo Binghe odpověděl: „Neměl jsem na výběr. Kromě toho nebyl nijak zvlášť důležitý, tak proč ho nepředat?“

Nebyl nijak zvlášť důležitý? Tenhle všemocný poklad, pro který by většina mohla plakat a vzlykat, ale nikdy ho ani nezahlédla! Ani hora bohatství nemohla proti marnotratnému synovi obstát.

Shen Qingqiu promluvil: „Přestal jsi přemýšlet o tom, na co by mohl chtít meč Xin Mo? Od severních končin země k jižním hranicím, vrchol Cang Qiong, palác Huan Hua atd., zvážil jsi typ hrozby, kterou by mohl představovat?“

Luo Binghe odpověděl: „Zlobí se na mě shizun, že jsem předal meč, protože má starost o všechna tahle místa? Nebo je to možná jen proto, že se bojíš, že se zapojí vrchol Cang Qiong?“

Jeho tón byl spíše jako tónem nedůtklivé mladé ženy, která se neustále držela svého partnera a ptala se: „Opravdu mě miluješ? Miluješ svou kariéru víc než mě?“ Shen Qingqiu se mu právě chystal znovu nadávat ohledně stupně nebezpečí a přinutit ho vrátit se k hlavnímu tématu, ale rychle svá slova zadusil.

Přes stěnu viděl záblesky světla pochodní, když kolem procházela hlídka démonských strážců. A taky slyšeli vytí vlků, šelest dobytka a tiché, rozzlobené mumlání hlasů.

Nějak to vypadalo……tohle nebyl sen?

To znamenalo… Luo Binghe stál v jeho stanu, nebyla to scéna uvnitř snu.

Ten před ním byl Binghe osobně!

Už nevlastnil meč Xin Mo, který by mohl otevřít dveře kamkoli. Aby sem dorazil, musel překonat tisíc mil napříč celou severní zemi. I kdyby ho Shen Qingqiu chtěl pořádně udeřit vějířem do zátylku, pouhá myšlenka na jeho cestu sem stačila, aby zaváhal.

Luo Binghe využil jeho váhání a přitiskl jednu nohu na postel. Shen Qingqiu téměř cítil krev stoupající do úst, ale potřeboval si zachovat svou důstojnost jako shizun. „Luo Binghe, ach Luo Binghe. Nemyslíš si, že jsi příliš arogantní, příliš namyšlený ve své drzosti? Naservíroval jsi se na stříbrném podnose. Nejméně dvacet procent démonů z jihu je zde, nemluvě o dvou mocných starších z tvé pokrevní linie. Pokud tě odhalí, budeš mrtvý!“

Luo Binghe odpověděl: „Shizune, nemohl jsem snést stát jen tak opodál, když tě unesli. Bál jsem se, že v tobě aktivuje démonickou krev. Nemůžeš mi říct, abych tam jen seděl a čekal. Shizune, prosím, přestaň mi za to hubovat; opravdu jsem se už nemohl déle zdržovat.“

Shen Qingqiu stále odvracel hlavu a snažil se ze všech sil zachovat vážný klid. „Když jsi vešel dovnitř, potkal jsi někoho?“

Luo Binghe odpověděl: „Jak by to bylo možné? Pokud se chci dostat dovnitř, není tu nikdo, kdo by mě zahlédl. Jen mě trápí jedna věc…“

Neřekl přesně, co měl na mysli, když se zvenku ze stanu náhle ozvalo zakašlání.

Ozval se Zhuzhi-Langův hlas. „Mistře Shene? Už spíte?“

Jakmile to uslyšel, Bingheho oči se náhle rozzářily vražedným světlem, když se otočil za hlasem s ledově chladným pohledem. Shen Qingqiu měl plné ruce práce s tím, že ho držel dole a věnoval mu přísný pohled, který mu říkal, aby nebyl unáhlený.

Nevěděl, co se děje, ale Luo Binghe pod tím pohledem zčervenal, až mu přeběhl mráz po zádech. Venku před stanem hlídkovala armáda démonů a uvnitř stanu se nebylo kam schovat. Neměl jinou možnost, zvedl pokrývky a Binghe ochotně vklouzl dovnitř.

Venku si Zhuzhi-Lang pro sebe zamumlal: „Šel spát tak brzy?“

Venku bylo chvíli ticho a Shen Qingqiu, si myslel, že odešel a chystal se vydechnout úlevou. Pak Zhuzhi-Lang promluvil: „Potom… tento služebník bude muset vyrušit váš odpočinek.“

Takže bez ohledu na to, jestli jsem spal nebo ne, ty stejně vejdeš?

Proč se vůbec obtěžuješ ptát!

Luo Binghe vykoukl a podezřívavě se zeptal: „Proč ten had přichází dovnitř, když shizun spí?“

Jen se schovej, ty malý spratku! Shen Qingqiu mu zasunul hlavu pod přikrývku, vyskočil z postele a zavolal: „Nevstupuj!“

Zhuzhi-Lang se skutečně zastavil, než vešel, a zněl poněkud zmateně. „Takže jste nakonec nespal? Proč mistr Shen neodpověděl dříve?“

Shen Qingqiu odpověděl: „Byl jsem ospalý a nechtěl jsem odpovídat. Xizhi-Langu, měl bys už jít.“

Zhuzhi-Lang byl zaskočen. „Nedohodli jsme se už během dne?“

Ho*no. Sakra, sakra, sakra. Opravdu se dříve dohodli, že Zhuzhi-Lang přijde večer, aby mu pomohl vypálit na něm zbývající stopy rostliny QingSi!

Binghe znovu vystrčil hlavu a tiše se ho zeptal: „S čím jsi souhlasil?“

Shen Qingqiu právě na něj dokázal naházet druhou přikrývku a zatáhnout závěsy kolem postele, když Zhuzhi-Langova noha vkročila do stanu. Řekl: „Omlouvám se, že vás vyrušuji tak pozdě v noci, ale prosím pochopte. Pokud výhonky QingSi nebudou odstraněny, obávám se, že by v budoucnu způsobily ještě větší neplechu.“

Pustit ho dovnitř nebo ho vykopnout bylo stejně problematické. Kromě toho se Zhuzhi-Lang z nějakého důvodu neodvážil dlouho pohlédnout do jeho očí, takže jen opatrně našlapoval. Shen Qingqiu si stoupl před závěsy, blokoval mu ve výhledu, pak se usmál. „Dobře, pak se obávám, že tě budu muset obtěžovat.“

Zhuzhi-Lang zdvořile odpověděl: „To, co dělám, je jedině správné. Mistře Shene, proč nepoužít postel…“ Neudělal ani jediný krok vpřed, než se Shen Qingqiu posunul před něj, chytil ho za ruku a otočil.

Teprve poté, co se Zhuzhi-Lang otočil zády k závěsům, Shen konečně promluvil. „Ne na posteli. Tady je to lepší.“

Když byl Zhuzhi-Langa bez zjevného důvodu přetočen za ruku nevěděl, jak by se na tohle gesto měl zeptat. Poté, co se vzpamatoval, se dobromyslně zeptal: „Vestoje?“

Shen Qingqiu rozhodně odpověděl: „Budu stát.“

Zhuzhi-Lang se zeptal: „Mistře Shene, zvládnete to?“

Luo Binghe za ním náhle strhl přikrývky s tváří plnou vzteku. Výraz Shena Qingqiu se ani v nejmenším nezměnil. „Jsem na to zvyklý.“

Zhuzhi-Lang přikývl, pak se otočil a položil zlatá kamínka na malý stolek vedle nich. Shen Qingqiu využil okamžiku, mávl rukou a přinutil Bingheho zpátky pod přikrývky a v mžiku ho přikryl. Když se Zhuzhi-Lang otočil, už stál jako předtím, ani o vlásek se nepohnul. Zhuzhi-Lang vyndal jeden z hořících rudých uhlíků a řekl: „Mistře Shene, svlékněte se prosím.“

Shen Qingqiu sklonil hlavu a začal si pomalu rozvazovat šerpu u pasu. Bál se příliš rychlého pohybu. Kdyby to všechno rychle sundal, Luo Binghe by pravděpodobně roztrhl postel a Zhuzhi-Langa spolu s ní. Pohyboval se dostatečně pomalu, aby přivedl i toho nejtrpělivějšího muže k frustraci. Po dlouhém čekání si Zhuzhi-Lang konečně nemohl pomoct a podíval se na něj. „Možná mají prsty mistra Shena potíže? Má pomoci tento služebník?“

Shen viděl, jak se k němu zvedá pohled, a spěšně si zatáhl za klopy hábitu, přičemž svrchní oděv mu snadno sjel z ramen.

Tímhle švihem mu oděv sklouzl k nohám. Pak přesunul paži pod Zhuzhi-Langův pohled a muž na ni okamžitě zaměřil veškerou svou pozornost a pečlivě si ji prohlížel. Po celém dni pokusů odstranit QingSi konečně začala vykazovat známky ústupu. Už nepokrývala polovinu Shenovy hrudi a paží hustým listím, jako když se dnes ráno poprvé probudil. Nyní zbylo jen pár malých klíčků.

Luo Binghe tiše švihl dlaní dopředu a vyslal mohutnou vlnu černé čchi na Zhuzhi-Langova záda. Shen náhle mávl rukou a vymrštil kus uhlí přímo ze Zhuzhi-Langova sevření.

Uhlí se válelo po zemi a vně stanu. Zhuzhi-Lang, který byl plácnut přes ruce naprosto bez důvodu, zůstal v naprostém údivu. Shen vysvětlil omluvně: „Uklouzla mi ruka.“

Zhuzhi-Lang přijal jeho vysvětlení s malým vnitřním neklidem a odešel ze stanu, aby vše sesbíral. Chvíli se procházel a přemýšlel: „Kam se to zakutálelo?“

Shen Qingqiu okamžitě vyskočil na postel. Luo Binghe zašeptal: „Shizune, jaký život žiješ pod jejich nadvládou?“

Takový, kde nemáš na práci nic jiného, než bezmocně čekat, dokud nezemřeš!

Shen zašeptal: „Nedělej tady bordel. Pokud tě odhalí, budeme mít oba potíže.“ Poté, co to řekl, jeho ruka se zvedla a klesla a strčila Bingheho zpět pod přikrývky.

Binghe se tím vůbec neuklidnil a dusil v sobě mrzutost. Myslel si, že by teď mohl bojovat proti Tianlang-junovi, ale každý den, kdy démonická krev zůstala v shizunovi, byl dalším dnem, kdy byl nucen se držet zpátky. Hnul prstem a svlečený oděv na zemi mu vletěl do ruky. Hodil ho Shenovi na ramena. „Nasaď si to!“

Venku se zdálo, že kolem stanu prošel další pokorně hlídkující démon a pozdravil Zhuzhi-Langa. „Generále!“

Zhuzhi-Lang zabručel na znamení uznání a pak řekl: „Právě včas. Pomoz mi něco najít.“ Jeho tón a postava byly úplně jiné ve srovnání s tím, jak se choval před Tianlang-junem a Shenem Qingqiu. Na armádního generála se to opravdu hodilo.

Shen promluvil: „Proč? Stejně to budu muset sundat.“

Luo Binghe naštvaně odpověděl: „…Proč si shizun musí svléknout šaty a nechat ho na sebe zírat?“

Bez ohledu na to, jak moc ho tlačil nebo nadával, prostě nezůstal zalezlý. Pro Shena to bylo plýtvání energií. V tu chvíli se Zhuzhi-Lang náhle vrátil. Bylo příliš pozdě vrátit se na flek, takže se okamžitě otočil a posadil se zpříma doprostřed postele. Zhuzhi-Lang se zeptal: „Mistře Shene, neřekl jste právě ‚ne na posteli‘?

Shen Qingqiu se trochu usmál. „Ach? Opravdu? Řekl jsem to?“

Musel ho ve spěchu zakrýt a náhodou se posadil přímo na Luo Bingheho…….

Ale takhle sedět vlastně nebylo špatné – Binghe se nakonec poslušně přestal hýbat. Zhuzhi-Lang přešel a když viděl změť přikrývek, nenuceně se zeptal: „Není mistru Shenovi horko?“

Shen to chtěl mít co nejdříve za sebou. Popadl Zhuzhi-Langa za ruku a přitiskl si jasně červený uhlík přímo na hruď. Uprostřed syčícího zvuku klidně prohlásil: „Není mi horko.“

Zhuzhi-Lang odpověděl: „Potom tedy, mistře Shene, nebolí to?“

„Nebolí to,“ odpověděl Shen Qingqiu.

Zhuzhi-Langův hlas byl veselý. „Několikrát předtím se mistr Shen vždy zdál velice neochotný. Dnes večer jste konečně převzal iniciativu, jak to má být.“

Shen Qingqiu ve skutečnosti vůbec neposlouchal, co říkal, celá jeho mysl se soustředila pouze na to, aby to měl co nejdříve za sebou, aby ho mohl vyhnat. Zeptal se: „Stačí to?“

Zhuzhi-Lang vzal kus uhlí zpět a odpověděl: „Ano, to je v pořádku.“

Shen Qingqiu byl nadšený. Luo Binghe se pravděpodobně také blížil svému limitu. Ale kdo věděl, že Zhuzhi-Lang ještě úplně neskončil. „Junshang právě řekl, že dnes večer se také chtěl zastavit…“

Ještě ani nedokončil větu, když to Luo Binghe konečně nevydržel a prudce vstal.

Poznámka překladatele:
*čúnibjó – 中二病 termín pochází z japonštiny a používá se pro adolescenty, kteří chtějí nějak vyčnívat nebo např. jsou přesvědčeni, že mají ukryté znalosti nebo tajné schopnosti. Také se mu přezdívá „syndrom druháka ze střední“.