SVSSS – kapitola 99, speciál

Speciál: Letadlovo náhodné setkání, část 6
打飞机奇遇记 6

(*Pozn. a jsme u úplně poslední kapitoly, je také úplně nejdelší ze všech!)
(っ╥╯﹏╰╥c)

*

Poté, co byly stráže poslány pryč z podzemní ledové pevnosti, nezbyl v ní ani jeden démon. Mobei-jun si rozhodně myslel, že už poslušně „vypadnul“ a nečekal, že se otočí a vrátí se zpět, takže když se Shang Qinghua tou dobou vrátil do síně před oněmi soukromými komnatami, nikdo jej stále neobjevil. Zastavil se tam a po obřím sloupu, který by mohli klidně tři lidé obejmout, se vyšvihl nahoru ke stropním trámům a našel místo, kde se posadit a kde by ho rozhodně nikdo nezpozoroval.

Ale i když ho ostatní na tomto místě rozhodně nemohli vidět, on je také nemohl vidět!

Mobei-junův chladný a klidný hlas zněl, jako by násilně potlačoval hněv.

Řekl: „Co tady děláš.“

Hlas neznámého mladého muže se usmál: „Můj synovec nastupuje na trůn, přišel jsem požádat o šálek slavnostního vína. Je na tom něco nepřijatelného?“

Mobei-jun neodpověděl. Zabručel si pro sebe a po dlouhé chvíli promluvil. „Proč by se tu mělo pít slavnostní víno.“

Další hlas řekl: „Po těchto sedmi dnech z tebe bude skutečný Mobei-jun. Nestojí to za oslavu?“

Shang Qinghua věděl, kdo to je. Tohle byla ta dějová linie, která byla až doteď odložena kvůli tomu, co byl originál uvržen do chaosu.

On zemře. S Mobei-junem to půjde všechno s kopce.

Tímto nezvaným hostem byl Mobei-junův strýc, LinGuang-jun!

A v soukromých komnatách ležel otec, kterého Mobei-jun pravděpodobně viděl jen párkrát od svého narození – tedy jeho tělo.

Jak měl v plánu, po smrti panovníka každé generace klanu Mobei předávali své dokonalé bojové tělo svému nástupci v další generaci. To byl mimořádně zásadní okamžik. Ale v dějové linii původního díla se LinGuang-jun chytil přesně tohoto klíčového okamžiku a zahájil tajný útok v nejkritičtější poslední den, kdy Mobei-jun „vstřebával“ toto bojové tělo. Protože byl Mobei-jun určen jako zákonně první v řadě následnictví, neměl LinGuang-jun žádný nárok na bojové tělo a ukrást ho přímo by bylo zbytečné. Nezákonný byl nezákonný, linie předků ho neuznaly. Ale pokud by Mobei-jun zemřel poté, co oficiálně nastoupil na trůn, byl by jediným potomkem pokrevní linie Mobei. Když nastal čas, příjemce dokonalého bojového těla nemohl nikdy příliš jásat.

V původním díle měl být po jeho boku Bing-ge, který hrál svini, aby sežrala tygra, jednoduše ho doprovázel, a jak se dalo očekávat, roztrhal klan Mobei poté, co Mobei-jun nastoupil na trůn. Ale původní Bing-ge teď odešel nestydatě mučit svého shizuna – řekněte, jak mohl mít čas se s tím obtěžovat? Ten, koho Mobei-jun přivedl s sebou, bylo jeho na prd nepoužitelné já!

---

---

Shang Qinghua se šíleně popadl za vlasy. Můj králi, ty, ty, ty, ty, kvůli čemu jsi mě sem přivedl?! Nemohu zvednout ruku, nemohu nést tvé břemeno, jak jsem způsobilý tě chránit? Do takovéhle situace, kde jde o život a smrt by sis rozhodně měl najít důvěryhodného pomocníka, svého nejpůsobivějšího spojence! Takže co když nemáš jak odtrhnout Bing-geho od jeho shizuna, stejně jako nejde odtrhnout bonbón od hovězí kůže? Mohl bys ho najít, aby sis půjčil pár tisíc generálů v černé zbroji? Bez ohledu na to, jak jsem zoufalý, nemůžeš se na mě dovolávat, kromě vaření čaje, nošení vody, praní prádla, skládání dek, jsou mé další schopnosti na amatérské úrovni!!!

Bez neuhasitelné svatozáře a nehynoucího zlatého těla, kterými osobně obdařil hlavního představitele, v osudný okamžik do sedmi dnů, Mobei-jun…

LinGuang-jun řekl: „Tohle je důležitý den a nepřivedl jsi jediného člověka?“

„…“ Mobei-jun chladně odpověděl, „Ne.“

LinGuang-jun se zachechtal. „Takže jsi někoho přivedl? Viděl jsem ho. Zrovna v tu chvíli jsem náhodou narazil na někoho, kdo odcházel, to bylo ten… Pán vrcholu An Ding, o kterém se říká, že tě všude následuje? Jak tě vyprovokoval? Že jsi tak zbědovaný. A slyšel jsem zvěsti, myslel jsem, že se tvoje nálada změnila k lepšímu.“

Dlouho nikdo neodpovídal.

LinGuang-jun se znovu usmál. „Tvůj strýc se jen ptá, proč se na mě díváš s tím nepřátelským výrazem?“

Mobei-jun řekl bez obalu: „Chci, abys odešel.“

„Zraňuješ city tohoto démona. Bohužel můj klan ještě není usazen. Nemají ostatní být svědky nástupnického obřadu? A co víc, jsem mladší bratr tvého otce. Nebýt tebe, ten, kdo tu dnes stojí a čeká na své dědictví, bych byl určitě já.“

Vypadalo to, že Mobei-jun věděl, že ho nebude moci odehnat, a nic víc k tématu neřekl. LinGuang-jun byl však sám se sebou nesmírně spokojený a ani v nejmenším neomezoval svoje veselí. „Aj, vyrostl jsi, teď jsi vládcem; opravdu už nejsi stejný. Když jsi byl mladý, byl jsi mnohem roztomilejší.“

Když Shang Qinghua zaslechl tyto známé věty, otřel si čelo od potu a cítil se trochu zahanbeně, že napsal tak nestoudnou postavu. Tento strýc byl dokonce té dobroty, aby ho v mládí vychoval.

Mobei-jun od dětství nikdy neměl matku a člověk, ke kterému měl v mládí nejblíže, byl právě tento mladší strýc, který nebyl o moc starší než on. Kvůli drobným maličkostem a emocionálním sporům mezi starší generací bratrů však LinGuang-jun nemohl prostě mít tohoto synovce rád. Jednou, když ostatní démoni nedávali pozor, přemluvil tohoto poslušného synovečka, aby vyšel ven z brány a hodil ho do lidského světa, nechajíc hromadu kultivujících hrdlořezů, aby tohoto malého démona, který ničemu nerozuměl a ze strachu ztratil hlavu, že každých pár kroků padal, pronásledovali, a po mnoho dní ho zběsile obklopovali.

V té době byl Mobei-junův věk jen zhruba ekvivalentní lidskému čtyřletému dítěti. Kdyby si jeho táta po deseti dnech najednou neuvědomil, že hmm, vypadalo to, že se jeho syn v posledních dnech nepotlouká kolem jeho mladšího bratra a mimoděk se zeptal na pár dotazů, mohl být Mobei-jun zavřený ve vodním vězení paláce Huan Hua, dokud by ho nevyděsili k smrti. Pro démonka jeho věku to byl dav lidí, kteří kolem něj kroužili a křičeli, jako dav masožravých a krev pijících monster. Představte si lidské čtyřleté dítě zajaté a zavřené v hnízdě démonů – reakce by byla přibližně stejná.

Předchozí Mobei-jun měl srdce velké jako pánev, pánev Sichuanské pánve*. Ať tak či onak, jeho syn byl nakonec navrácen zpět, víc vyděšený než zraněný, ne úplně při smyslech, takže mu to vlastně moc nevadilo. Řekl pár slov svému bratrovi a pak mu řekl, aby v budoucnu „spolu vycházeli dobře“.

Poté, co byl přiveden zpět, měl rozcuchané vlasy a špinavou tvář, Mobei-jun už nikdy nepromluvil s tímhle svým dříve oblíbeným strýcem. Jak se jeho věk zvyšoval, bylo to čím dál tím těžší, až nakonec nebyl ochoten s nikým mluvit a choval hluboký odpor [a bolestivé spojení] s jakýmkoliv druhem zrady.

Shang Qinghua si v duchu prohlížel historii melodramatického, rezervovaného mladého pána, kterého si vymyslel. Přemýšlel hlavně o tom, zda apatická a chladná povaha démonské rasy nebyla příliš nehumánní. Zadruhé se zamyslel nad tím, proč nejprve nepřidal do řady pravidel světa, něco jako „obřad nástupnictví nedovoluje nečinným svědkům čekat poblíž, dokonce ani nejbližší příbuzní nejsou povoleni“. Ale teď se musel Mobei-jun držet u toho těla a čekat na čas dědictví, nebylo mu dovoleno odejít podle libosti, ale nebylo mu dovoleno vyhnat ani LinGuang-juna.

Shang Qinghua na jedné straně přemítal a na druhé straně se třásl strachem a přečkal celých sedm dní, než konečně nastal poslední den.

Po sedmi dnech pozorování, v době, kdy Mobei-jun oficiálně zdědí bojové tělo, velice moudře neučinil žádný krok, dokud nebylo příliš pozdě. Dříve nebo později však musí ten krok udělat.

LinGuang-jun řekl: „Co je? Proč váháš?“

Protože tam stojíš!!!

LinGuang-jun řekl: „Že by to bylo tím… že se bojíš, že provedu tajný útok? Jak bych mohl? Jsem tvůj strýc, ach. Mobei, musíš si pospíšit. Pokud nezačneš hned, promarníš příležitost. Nebude šance to zopakovat – nepotřebuješ, abych ti to připomínal?“

Kdyby nezačal okamžitě, bojové tělo by se přirozeně rozplynulo. Byl to ekvivalent zdědění jednorázové částky peněz, která by se rozprášila ve větru; když začne okamžitě, LinGuang-jun bude stál opodál jako tygr a pozoroval svou kořist, rozhodně s nekalými úmysly. Mobei-junova současná situace se nedala nazvat, že by měl jakýkoli prostor pro postup nebo ústup.

Všechno se odehrálo jako v originále, jen byli dole neporazitelní Binghové a nahoře Hua-di, co stála za hovno.

Nakonec se Mobei-jun chladně zasmál.

Shang Qinghua zatnul zuby, a když se smířil s možnosti, že ho objeví démon a dostane nůž k hlavě jako dárek, vystrčil hlavu. Téměř ve stejném okamžiku vylétla koule modrého světla do soukromých komnat a zakryla Mobei-juna, LinGuang-jun náhle zaútočil!

Mobei-jun byl dlouho ve střehu a připravoval si ruku, aby zachytil tento zrádný úder. Ale byl příliš zaneprázdněn rozptylováním, a nechal vklouznout do své dlaně závan démonické energie. Tento závan cizí démonické energie prolétl Mobei-junovým tělem. Neodvážil se být neopatrný a mohl jen rozdělit další kus své pozornosti, aby se s tím vypořádal. LinGuang-jun vycítil svůj úspěch na první pokus, divoce se radoval, ale než stačil postoupit o krok blíže, náhle vyskočil člověk a spadl z nebe!

LinGuang-jun chladně řekl: „Jak tu mohli být strážci, kteří měli být posláni pryč, když jsem dorazil. Nejsi to ty, kdo odešel před sedmi dny? Co? Jsi zpět, abys chránil svého pána? Neřekl bych, že jsi byl tak oddaný.“

Bylo štěstí, že ho Shang Qinghua nejprve neviděl, jakmile ho zahlédl, jeho nohy ještě více změkly. Ačkoli LinGuang-jun vypadal docela dobře, byl to typ jemného, ale zrádného vzhledu (1). Ten pár očí s broskvovými květy byl opravdu plný mrazivého světla jako jedovaté jehličí. Když se usmál, ukázal ponuré a bledé zuby, zvláště vhodné ke kousání syrového masa!

Shang Qinghua se vzepjal a postavil se před Mobei-juna. „Za prvé, kdo řekl, že jsem se vrátil, abych ochránil svého pána? Za druhé, kdo vám řekl, že je můj pán?“

LinGuang-jun: „Takže to, že mi právě teď blokuješ cestu, je k čemu?“

Shang Qinghua důrazně řekl: „Házet kameny do studny!“

Zatímco plácal nahodilé nesmysly, ruce se mu třásly a chvěly se a ukazovaly na vlastní tvář. „Podívejte se, on mě zmlátil do tohohle stavu. Tenhle váš synovec má opravdu dobrou povahu!“

Mobei-jun za ním vyplivl sousto krve. Bylo to určitě z čistého vzteku na něj.

Shang Qinghua naříkal: „V těchto letech by mohla žebra, která jsem si zlomil, vybudovat další hřeben Maigu a já se mohl utopit v krvi, kterou jsem vyplival. Oddaný? Vůči tomuhle typu lidí… tomuhle typu démona, kdo by mu sakra mohl být oddaný. S tím, jak se ke mně choval, pokud Shang Qinghua mohl v tichosti trpět a spolknout svůj hněv bez odplaty, byl by to pán vrcholu An Ding k ničemu!“

Když to Shang Qinghua řekl, absolutně se neodvážil otočit se a podívat se na Mobei-junův výraz. Šel mu mráz po zádech!

LinGuang-jun se nahlas zasmál. „Mobei, slyšíš? Opravdu s tebou soucítím, vždy budeš mít za osud být zaprodán a zrazen. Jak můžeš takhle velet klanu Mobei? Kdybychom tě skutečně nechali uspět, s tvojí povahou, nebyl by náš klan neustále na pokraji zhroucení? Měl bys poslouchat svého strýce. Můžeš se uvolit a předat důležité záležitosti mně. Měl bys to nechat být.“

Na pokraji splnění svého dlouholetého snu byl LinGuang-jun ve velkorysé náladě. Řekl mu štědře: „Jak chceš házet kameny do studny?“

Shang Qinghua se šibalským smíchem aktivoval ohnivé kouzlo a hodil ho zpoza sebe.

LinGuang-jun cítil, jak ho přímo do tváře zasáhl výbuch prskajícího žáru, před očima mu šíleně tančilo červené světlo. Ledový klan Mobei nejvíce nenáviděl plameny, zvláště tento oheň, který se nezdál být světským ohněm, ale o oheň Shang Qinghua bezostyšně požádal Shena Qingqiu, aby pro ho něj vyrobil z několika zrnek troudu z Xuanyangu. V LinGuang-junově nenávisti se mísilo několik dílů strachu. Okamžitě ustoupil a zakryl si tvář, cítil jakýsi údiv. (2)

Pomyslel si: „Nemohl jsem to tušit, ten hloupý a zbabělý mistr z vrcholu An Ding z pověstí byl ve skutečnosti tak nemilosrdnou postavou. Slyšel jsem, že k němu byl Mobei-jun docela hodný – kdo si mohl myslet, že tenhle sluha mlčky vydržel mnoho let. Je tak krutý, jakmile pohne rukou, tak pomocí nesmrtelného plamene spálí Mobei-juna zaživa. Není to ani tak snadné jako zemřít, tenhle oheň ho pravděpodobně spálí rovnou na popel! Kdyby na mě právě předtím použil tohle kouzlo, byl bych také v docela žalostném stavu. Kdo ví, jestli ještě měl pár zrnek toho děsivého troudu. Bez ohledu na to, jestli je měl nebo ne, toho člověka tady nemůžu nechat pobíhat.“

Ale poté, co dokončil výpočty a pevně se postavil, aby se podíval, se na místě rozzuřil.

Mobei-jun nebyl pohlcen zuřícím peklem, ale byl zastíněn uprostřed shluků plamenů. Právě v ten moment Shang Qinghua nehodil svou hrst troudu na jeho tělo, ale nakreslil kolem jeho těla velký kruh zhang. Skákající a tančící nesmrtelný oheň Xuanyang oba uvnitř obklopil.

Ačkoli Mobei-jun nemohl opustit kruh, LinGuang-jun také nemohl vstoupit. Pokud by se pokusil o útok na dálku, jeho ledová kouzla by rozpustil nesmrtelný oheň Xuanyang. Při pohledu na to to nevypadalo jako útočné kouzlo, ale spíše – – jako ochranný kruh!

LinGuang-jun si uvědomil, že byl oklamán, a potemněl.

Ta krutá démonická energie, kterou LinGuang-jun udeřil na Mobei-juna, stále poskakovala v jeho končetinách a kostech a působila potíže. Padl na jedno koleno, obličej střídal barvy mezi zelenou a bílou, neměl sílu, aby se podíval na ostatní. Shang Qinghua kolem něj zmateně kroužil, ale nemohl mu pomoci. LinGuang-jun vzdáleně kroužil kolem ohnivého kruhu Xuanyang a při chůzi se ušklíbl.

Řekl: „Předtím jsem se špatně vyjádřil; jsi mnohem víc než oddaný. Jsi prakticky dost věrný na to, abys obětoval svůj život. Jsi ochoten se vrátit a zahodit svůj život pro mého neuspokojivého synovce! Ale nevím, tenhle tvůj kruh, jak dlouho to může vydržet?“

Tato slova se zabodla přímo do bolavého místa Shanga Qinghuy.

Najednou vyhodil všechny troudy, které mu dal Shen Qingqiu, a nenechal jediný. Dřepl si vedle Mobei-juna a pronášel modlitby, které byly asi tak užitečné jako vpichování kuřecí krve (3). „Bože, můj králi, slyšel jste, on mě chce zabít, váš strýc mě chce zabít! Musíte rychleji vstřebávat, opravdu nevím, jak dlouho tento kruh může vydržet! (4)“

Najednou, s hlučným praskotem pukajícího kamene se ledový prach a ojíněný popel nad jejich hlavami začaly snášet dolů.

Shang Qinghua nedřepěl na místě a párkrát zakolísal u skákajících plamenů.

Jen aby viděl, jak LinGuang-jun sundal ruku z jednoho ze sloupů v chodbě. „Myslel sis, že když nevyjdete, nebudu mít jak se k vám dostat?“

Chtěl nechat zřítit ledovou pevnost a rozdrtit Mobei-juna nebo ho pohřbít zaživa!

Když Shang Qinghua viděl, jak se hustá síť prasklin plazí po ledovém sloupu a LinGuang-jun se chystá zasadit druhý úder, spěšně řekl: „Jdu, jdu, hned jdu!“

Takže jako trpělivá žába skákající do fritézy pomalu vyskočil z kruhu.

Jakmile budeš venku, nemysli na to, že se vrátíš dovnitř. LinGuang-jun, rýsující se jako monstrum, ho popadl jednou rukou. „K čemu ti je, že jsi vyšel sám? Uhas ten oheň!“

Ve skutečnosti byl také trochu zmatený. Nevěděl, jak brzy bude Mobei-jun schopný potlačit ten kousek démonické energie. Pokud by to dokázal, než oheň Xuanyang dohoří, dokončil by vstřebávání toho dokonalého bojového těla. Nestalo by se pak to dnešní povstání obrovskou fraškou?

Shang Qinghua řekl: „Vím jen, jak zakládat ohně, ne jak je hasit, ach.“

LinGuang-jun: „Tak ho donuť vyjít!“

Shang Qinghua: „Víte… můj pane, podívejte se na jeho momentální stav, nemohl by se pohnout, i kdyby chtěl ven.“

LinGuang-jun se ušklíbl a položil ruku na solar plexus Shanga Qinghuy.

Řekl přátelsky: „Tak řekni, kdyby ti začalo mrznout srdce, byl by to pro něj náhlý impuls, aby vyšel?“

Shang Qinghua: „Pokud by tento typ – kurva „náhlý impuls“ ho mohl ovlivnit, doporučuji vám, můj pane, zkusit udělat „náhlý impuls“ a zjistit, jestli se tím nechá obměkčit…“

A pak už ze sebe nedokázal dostat žádná slova.

LinGuang-jun tiše zabroukal ledové kouzlo a broukal ho do veselé, ale zlomyslné melodie. „Mobei, ach, tvůj strýc opravdu nečekal, že budeš mít pobíhajícího psa, který tě odmítne zradit, ani za těchto okolností. Takový dobrý pes, nebyla by škoda, kdyby už tu nebyl?“

Blízko jeho srdce se rozlilo pole ledu a sněhu.

Shang Qinghua, rty zfialovělé, zvedl ruku a řekl: „J-j-junshangu.“

LinGuang-jun: „Mluv.“

Shang Qinghua: „Jestli chcete… z-z-zmrazit takhle mé srdce, já-já-já nemůžu křičet nahlas, nezní to dost bídně, nemůžu d-d-dosáhnout toho „náhlého impulsu“, který chcete. Radím… radím vám, abyste mě místo toho udeřil. Slibuji, že udělám, co bude v mých silách, abych křičel a řval velmi uboze.“

LinGuang-jun: „Ach. Ale jsem velmi drsný, když se neovládnu a utluču tě k smrti, co potom?“

Shang Qinghua: „To není žádný problém, vydržím to. Jsem na to zvyklý, vždy t-t-trpím pod vaším synovcem…“

Než Shang Qinghua domluvil, osobně zažil, jak „drsné“ byly LinGuang-junovy ruce.

Nepoužil démonickou energii a při útoku se spoléhal výhradně na fyzickou sílu. Ale Shang Qinghua jasně slyšel zvuk, jak se mu lámou všechny kosti v těle, zvuk jeho hrdla syčícího, jako by unikal vzduch poté, co vyplivl příliš mnoho krve.

Když se jeho stoličky začaly slabě uvolňovat, pomyslel si Shang Qinghua, ve srovnání se svým strýcem a dalšími démony byl Mobei-jun opravdu příliš jemný, příliš laskavý, prakticky andílek.

Čím déle se zdržoval, tím více se LinGuang-junova netrpělivost blížila k zuřivosti. Pevně mu stoupl na záda, zvedl jednu paži a divoce se zašklebil. „Neslíbil jsi, že se ze všech sil pokusíš křičet, řvát velmi uboze? Proč máš tak zapečetěná ústa, že jsi ještě nevydal jedinou hlásku?“

S tímhle krokem měl Shanga Qinghua velmi špatnou asociaci a tak spěšně vyplivl bublinu teplé krve, kterou měl v ústech, a křičel s velkou upřímností.

LinGuang-jun řekl: „En, to není špatné. Je to škoda, pořád to není dost nešťastné. Pomůžu ti.“

Z jeho ramene vycházela strašlivá bolest trhání šlach, masa, kůže a kostí. Shang Qinghua otevřel ústa a nechal se utopit strachem, ale zjistil, že nevydal jediný zvuk.

Tato bolest se však nevyvinula do stavu, který nelze zachránit. Najednou paže, za kterou mu tahali za zády, tiše poklesla.

Kus tmavě modrého hábitu se před ním vznášel s lemem plným větru a sněhu.

Mobei-jun je zaskočil nepřipravené, vrhl se z ohnivého kruhu ven a přistál dlaní přímo na LinGuang-junově solar plexu!

Poté, co byl tímto úderem do hrudi zaskočen, polovina LinGuang-junova hrudníku se zhroutila a démonická energie proudila ven na tisíc li, jako by mu celým tělem prorazila obří díru. U srdce mu zamrazilo. Ve srovnání se sílou úderu tohoto mladíka předtím, se nedalo mluvit jedním dechem. Nakonec pohltil celé bojové tělo klanu Mobei předávané mezi generacemi!

A už se ani nebál nesmrtelného ohně Xuanyang, kterým prošel přímo skrz!

I když byl plný zášti a nespokojenosti, teď už se Mobei-junovi pravděpodobně vůbec nevyrovnal a tak mohl led jen narychlo použít, aby si zacelil rány, proměnil se v proud černého větru a vykradl se z ledové pevnosti.

Shang Qinghua, ležící obličejem přitisknutým k podlaze dlouho neviděl žádný pohyb a nikdo mu nepřišel pomoct vstát. Vnitřně truchlil: je šílený? Bez ohledu na to, jak se na to podíval, dostal se do tohohle stavu pro něj, a on mu ani nepomohl vstát, to je příliš neomluvitelné!

Pak však uslyšel silné bouchnutí.

Shang Qinghua se zašklebil bolestí a s obrovskými obtížemi se otočil.

Nečekaně se převrátil i Mobei-jun. Dvě siluety, padlé na zemi v různých pozicích vedle zuřícího ohnivého kruhu, byly tiše, tiše KO.

Nakonec si uvědomil, že Mobei-jun s největší pravděpodobností vůbec nedokončil vstřebání dokonalého bojového těla a také nepotlačil LinGuang-junovu démonickou energii. V tu chvíli skutečně dostal „náhlý impuls“ a vší silou bojoval, aby LinGuang-juna na poslední chvíli zahnal. Nyní Mobei-jun vyčerpal svůj poslední příval energie a byl opékán do křupava děsivým nesmrtelným ohněm Xuanyang, takže… byl totálně KO.

Přestože Mobei-jun ležel rovně a strnule na zemi a nemohl pohnout ani prstem, stále na něj upřeně zíral očima.

Pod tím pohledem Shang Qinghua nebyl schopen pokračovat v klidném ležení a mohl jen otevřít ústa a říct: „Můj králi, nebojte se, jen si ležte a pomalu vstřebávejte.“

Ten pohled ani v nejmenším nepolevil. Srdce Shanga Qinghuy bylo znepokojeno a jeho tělo sebou škubalo, jako by se koupal v dešti jehličí. Konečně se mu podařilo popadnout dech a posadit se, už se třásl jako oběť parkinsona.

Teď mohl Mobei-jun konečně pořádně poslouchat, jak mluví. Zhluboka se nadechl a pak řekl: „Uh, můj králi, ach. Vlastně jsem v takovou chvíli nechtěl odejít. Nevěděl jsem, že to byl právě ten rozhodující okamžik, kdy jste se měl stát nástupcem na trůnu, opravdu. Je to důležitá událost, proč jste mi to neřekl o něco dříve.“

Mobei-jun použil svůj výraz, aby mu řekl: „Klekni si, breč a přiznej, že jsi se mýlil, pak ti odpustím.“

Shang Qinghua zaškubal koutkem úst a pokračoval: „Abych řekl pravdu, neměl jste mě brát s sebou. Neumím dělat vůbec nic, jen vám posloužím, když mě čas od času chcete zmlátit. Právě jste mě viděl, dostal jsem se do tohohle stavu a získal vám jen trochu času. Váš strýc byl vážně zraněn a pravděpodobně se neodváží znovu vrátit. Už jste skoro hotový se vstřebáváním, správně. Pak prostě… odejdu.“

Mobei-junův výraz se trochu uvolnil, ale když slyšel jeho poslední větu, okamžitě mu z očí vystřelilo studené světlo. „Ty odcházíš?! Opovaž se!“

Shang Qinghua, který byl náhle seřván a stále bolavý od hlavy až k patě, najednou propukl v planoucí hněv, plácl o zem a křičel: „Co bych se neopovážil!“

Tento úder samozřejmě nemohl Mobei-juna vyděsit a způsobil, že mu v rameni a paži propukla bolest a v očích mu vytryskly hvězdy. Ať tak či onak, Mobei-jun nemohl pohnout ani končetinou a Shang Qinghua se ve své zuřivosti osmělil, ukázal na něj a řekl: „Pak ti řeknu pravdu! Snášel jsem tě velmi dlouho, ty zhýčkaný a rozmazlený mladý pane, odporný démone druhé generace!“

To by se dalo vyložit až jako monstrózní drzost. Mobei-jun měl obličej plný nevíry. Ale Shang Qinghuaova mnohaletá nahromaděná zloba v tuto chvíli vytryskla, silná jako duha:

„Viděl jsi, že moje povaha nebyla špatná, snadno se s ním zametalo, kultivace také chyběla, dal se snadno a uspokojivě trýznit, že? Myslel sis, že laozi (5) je opravdu takovýhle… takovýhle… aha?!“

„Na co koukáš, máš námitky?! Laozi je tvůj otec! Říkej mi tati! Jsem jediný, kdo je k tobě tak shovívavý! Zkoušíš to s někým jiným? Bing-ge by tě ubil k smrti, původní Shen Qingqiu by tě k smrti zastínil!“

„Nikdo nemá rád, když je každý den bit, a nikdo by opravdu nepobíhal celý den s veselou tváří po tom, co každý den dostal výprask! Ve skutečnosti nejsem pes! Dokonce pes, když do něj kopneš dvakrát každý den, časem se také naučí, aby tě už neobtěžoval!“

Mobei-jun řekl: „Chceš zemřít?“

Za těchto okolností utrpěl zastrašující faktor těchto slov velké ignorování. Shang Qinghua řekl: „Ne. Odvažuju se nejen odejít, ale troufám si i na jiné věci, věříš tomu? Tento vrcholový pán ti právě tady a dnes, vrátí úder, který kdy od tebe dostal!“

Mobei-jun v hněvu řekl: „Ty–!!!“

Shang Qinghua: „Ty, co ty? Pořád se ‚opovažuješ‘? Řeknu ti, hned teď, opravdu si troufám. Jdu!“

S tím si vytáhl rukávy a dychtivě pohnul pěstí před Mobei-junovou popelavou tváří. V Mobei-junově pohledu zachrastily chladné nože, ale Shang Qinghua se ani trochu nevyděsil, mával pěstí a úderem směřoval do tváře.

Mobei-jun instinktivně odvrátil tvář, jen aby cítil, jak se mu kůže na obličeji napíná.

Velice neznámý pocit. Trochu štípe, trochu bolí, ale ne tak, jako očekávaný úder.

Dva prsty Shanga Qinghuy mu sevřely jednu stranu tváře a prudce ji vytáhly. „Tak co, bolí to?!“

Zatímco tahal, pomyslel si, tohle kurva není to, co si laozi myslel! Bij ho, ach, bij ho, dokud se nemůže hýbat. I když ho tahá za obličej, bez ohledu na to, jak se na to dívá, nechává si to ujít!

Ale nedalo se nic dělat. Vážně… stále se nedokázal přinutit, aby tuhle tvář uhodil!

Když byla Mobei-junova tvář vytahaná, zněla jeho slova nejasně a trval na tom, jak říkal: „Skončil jsi!“

Shang Qinghua se zachichotal. „Máš páteř, i v tomhle stavu mi dokážeš pořád vyhrožovat, taťka tě obdivuje.“

Jeho druhá ruka se také přidala, štípala druhou stranu Mobei-junova obličeje, někdy tahala opačnými směry, jindy zase tiskla k sobě. Mobei-junův dříve ušlechtilý a rezervovaný vzhled byl zničen jeho párem mrzkých rukou. Shang Qinghua stále opakoval: „Pořád to nebolí? Bolí to?“

Mobei-jun se nevzdal svého vznešeného charakteru. Jeho vznešený charakter nakonec nedokázal zabránit marným věcem jako fyzickým slzám a nakonec ho tahal natolik, že se slzy objevily.

„… bolí? To je správně!“ Shang Qinghua uvolnil svoje pařáty. „Když mě pořád biješ, je to nejméně desetkrát tak bolestivé! Jaký je to pocit? Rozmazlenče!“

Mobei-jun byl tímto blahosklonným „rozmazlencem!“ rozzloben. Dokud neměl obličej bílý jako kost a na tvářích měl velké množství zelených a červených otisků prstů, byl to opravdu pohled, který šokoval oko a ochromil srdce.

Když na to přišlo, Shang Qinghua byl opravdu vyděšený, právě tehdy se v zápalu zarazil a byl prozatím spokojen, ale až poté se začal bát, že bude poslán do krematoria. Zvlášť poté, co Mobei-junův obličej získal svůj normální tvar, byl ten výraz opravdu… opravdu byl… jeho srdce se leklo, když to viděl. Spěšně se poplácal po lemu, chystal se rozběhnout se a odejít. Popošel o několik velkých kroků dál rychlostí meteoru, když za ním Mobei-jun zakřičel: „Pokud si chceš zachovat nohy, zůstaň tam a nehýbej se!“

Shang Qinghua reflexivně uposlechl rozkaz.

Neodvážil se otočit. „Můj králi, opravdu odcházím.“

Mobei-jun: „Drž hubu! Vrať se!“

Shang Qinghua se zamyslel a řekl: „I když se zlobíte, nechoďte mě hledat. Až se vrátím, už mě stoprocentně nebudete moci najít, takže se zbytečně nesnažte. Takže, můj králi, sbohem.“

Mobei-jun skoro řval. „Pokud máš odvahu odejít, nenech mě tě znovu vidět!“

Shang Qinghua ohluchl.

Ušel dva kroky a přidal další větu. „Když jsem vás viděl, byl jsem velmi šťastný. Opravdu —— jste ještě hezčí, než jsem si představoval!“

V tuto chvíli byl v dobré náladě, zářil rozkoší, přesně stejný jako výraz, který měl ve zlomku vteřiny, kdy poprvé položil tužku na papír, aby napsal vzhled této postavy.

Jeho skutečné emoce a upřímné city k postavě pod jeho perem. Když se zamyslel nad tou skutečností, bylo to opravdu trapné.

Ale s rozchodem na dosah ruky, rozpaky byly jen pomíjivá věc.

Jen, Shang Qinghua nerozuměl, kde bylo to „rozchod na dosah ruky“?

Proč to bylo tak, že už uplynul měsíc, co Systém spustil funkci návratu domů, a on přesto stále zahálel ve světě Cesty hrdého nesmrtelného démona!

Pokaždé, když šťouchl do Systému a čelil červenému a zelenému 【Ano】 a 【Příště】, vždy skončil jako omámený a pak zvolil tlačítko vpravo a zavřel rozhraní.

Příště navršoval na příště, těch příště bylo opravdu mnoho.

Shang Qinghua to svalil na nemoc z prokrastinace. Tahle nemoc z prokrastinace, je všeobecné zlo!

Prozatím se neodvážil vrátit na horu Cang Qiong. Nevěděl, jestli Mobei-jun vystoupá na vrchol An Ding, aby ho v hněvu zmrskal. Ale polovina jeho úspor byla v jedné jeskyni na An Ding a druhá polovina byla v oficiální rezidenci Mobei-juna na severní hranici. Takže za tenhle poslední měsíc, i když Shang Qinghua vypadal klidně, ve skutečnosti se o něm nedalo říct, že by nežil skromně, jedl vítr a ubytoval se pod širým nebem. Nebýt toho kousku duchovní energie, na který se stále musel spoléhat, nebyl mezi ním a obyčejnými tuláky velký rozdíl.

Po téměř měsíci bloudění nečekaně narazil na jistou dvojici mistr-učedník, která se v klidu vydala na dovolenou kolem světa.

Poté, co si Shang Qinghua uvědomil, kdo sleduje koho, neodolal a promnul si oči. Po půl minutě konečně zjistil, že mladík v prostém bavlněném oblečení, stále důstojný svému chování, zatímco nesl rybářský prut a zvedal košík s rybami, je Luo Binghe; a po další půlminutě si potvrdil, že ten, kdo až do konce vyluzoval nefalšovanou nesmrtelnou atmosféru, zatímco nesl krabice s jídlem a nesl mu je, byl mistr Shen, ten pán vrcholu Shen, Shen Qingqiu.

Hrajete tady tu veselou romantickou HRU o životě v ústraní v horách, vrháte Mobei-juna do Říše démonů a nutíte mě, abych ho násilně dostal z nesnází, jak hrozné!

Shang Qinghua vršil tichou kletbu na tichou kletbu, ale jak by to měl říct; když viděl ty dva, byl velmi šťastný. Zejména proto, že už tolik dní neměl plnohodnotné jídlo.

Netrapte ho tím, proč se nesmrtelný kultivující, jako je on, stále staral o věci, jako je jedení plnohodnotného jídla, sekce recenzí ho opražily dostatečně. Nebyl z vrcholu Ku Xing, nehrál si na triky jako inedie (6)!

Jejich život na venkově někdo bezdůvodně narušil a Luo Binghe mu přirozeně nevěnoval hezký pohled, ale když viděl Shenův pohled, nedal to na své tváři znát. Když mu však Shen Qingqiu po pár pozdravech řekl, aby si „šel sednout do domu“, Bingheho tvář byla stále potemnělá.

Tihle dva si sentimentálně postavili malý bambusový dům na místě mezi nefritovými vodami a zelenými horami. Čím blíž byl Shang Qinghua, tím více měl pocit, že se tito dva mají opravdu docela dobře. Posadil se na ratanové křeslo a řekl: „Ten dům není špatný.“

Shen Qingqiu mávl vějířem a řekl: „Proč se nezamyslíš nad tím, kdo to postavil. Mohl by být špatný?“

Shangovi Qinghuovi se svraštil obličej a řekl: „Tvoje dny jsou opravdu mnohem pohodlnější než ty moje. Nemohl bych pochytit trochu záře od okurky, abych si mohl na chvíli užít bezstarostný život?“

Shen Qingqiu: „To máš smůlu, přišel jsi ve špatnou dobu, právě jsme se chystali jíst.“

Shang Qinghua: „Jsi příliš laskavý. Časný příjezd nemůže porazit příjezd včas; vidím, že jsem přišel v pravý čas. Podívám se, co budete jíst.“ Poté, co promluvil, vstal a přešel ke dveřím, o nichž měl podezření, že je to kuchyně, a zvedl závěs.

Luo Binghe ve světle černém hábitu, rukávy vytažené vysoko, výraz drsný, právě tiše… hnětl těsto.

Jeho výraz byl přísný a soustředěný, na tváři dvě bílé skvrny, na řasách trocha mouky, jako by to, co hnětl a tiskl pod rukama, nebyla koule těsta, ale velký svitek pokrývající všechno pod nebem!

Nenenenene–

Shang Qinghua měl pocit, jako by se mu roztrhly vnitřnosti a srdce mu mělo prasknout.

Ten hřebec, který vypouští tyranskou atmosféru a podmaňuje si zástupy, které stvořil, hlavní hrdina Bing-ge.

Hnětl těsto!

Dělal nudle!

Nudle nudle nudle (nekonečné opakování)…

Tohle byl opravdu horor, který se těžko popisuje!

Shang Qinghua poraženě tiše ustoupil. Posadil se ke stolu, natáhl se, aby našel šálek čaje, který by mohl vypít, a potlačil svůj strach, ale Shen Qingqiu ho odstrčil. „Moje.“

Srdce Shanga Qinghuy stále bušilo. „Máte tady druhý šálek? Co je špatného na tom, že ho použiju.“

Shen Qingqiu ukázal na kuchyň. „Taky víš, že není druhý šálek, takže je také jeho.“

„…“

„Opovažuješ se ho použít? Jestli ano, dám ti ho.“

Shangovo sevření se změnilo z tahání na tlačení. „Ty starší ho můžeš použít sám, já bohužel nemůžu.“

Bing-ge pokračoval ve vaření. Ti dva si chvíli povídali o tom a tamtom. Poté, co Shen Qingqiu vyslechl jeho vyprávění o nouzové situaci v ledové pevnosti klanu Mobei, vyjádřil své pochybnosti. „Opravdu? Jen takhle?“

Shang Qinghua řekl: „Byla by pro mě výhoda, kdybych ti v tomhle lhal? Co myslíš tím ‚jen takhle‘? Co se týče mé důstojnosti, rozhodně jsem nemohl déle zůstat.“

„To samo o sobě není špatné.“ Shen Qingqiu se zamyslel a pak řekl: „Ale nevypadáš jako takový člověk.“

„Jaký člověk?“

Shen Qingqiu přátelsky řekl: „Ten druh, kterému tolik záleží na důstojnosti.“

Když vezmeme v úvahu sílu odhodlání Letadla střílejícího k nebi, tloušťku jeho obličeje, houževnatost jeho vitality, po jediném výprasku od Mobei-juna opravdu nevypadal jako typ, který by utíkal. Koneckonců, vydržel všechna ta léta, jak mohl náhle zeslábnout a být citlivý a pohlcený ohromným smutkem.

Shang Qinghua v rozpacích řekl: „Brácho Okurko, jen jsem neváhal neustále zaprodávat své morální zásady, abych získal měsíční lístky a spropitné, a stal jsem se pánem vrcholu An Ding pouze ze setrvačnosti, ale ty mě diskriminuješ — to se mýlíš.“

Shen Qingqiu řekl: „Ty dva důvody, které jsi uvedl, nejsou docela slučitelné s chováním, které diskriminuji?“

Shang Qinghua: „Ajej, buď ke mně trochu hodnější, trochu měkčí, ano? Brácho, řekni mi, kdy je pro mě nejlepší vrátit se do našeho světa?“

Shen Qingqiu: „Opravdu se chceš vrátit do našeho světa? Tvoje vize opravdu klesá, když moc střílíš ze svého letadla. Probuď se, jen čekáš, až se omluví, pak tě vezme zpátky a bude tě dál lehce mlátit třikrát denně.“

Když si povídali, jídlo se podávalo. Luo Binghe přinesl dvě misky nudlí.

Bílé nudle a červený vývar, čerstvá a mastná nakrájená zelená cibulka, doplněná hromadou křehkých plátků masa, na pohled velice neodolatelné.

Ale Shang Qinghua nechtěl natáhnout své pařáty. Aniž by musel Bing-ge otevřít ústa a říct to, stačil mu jen zdánlivě nedbalý pohled a Shang Qinghua věděl, že pro něj žádná porce není.

Shen Qingqiu si povzdechl: „Přece jsem ti řekl, že to byla špatná doba.“

Koneckonců to bylo jídlo, které Bing-ge vyrobil vlastníma rukama, ne každý měl právo jíst ho. Shang Qinghua neměl co říct, schoulil se do rohu stolu a bezmocně sledoval, jak si ti dva naproti němu rozdělují hůlky.

Později se Shen Qingqiu už konečně nemohl dívat, vložil kus masa do misky Luo Bingheho, zatímco se usmíval a konečně mu uštědřil milost. „Zapomeň na to, přestaň ho škádlit. Tvůj shishu byl v těchto dnech dost žalostný, už ho nemusíš šikanovat.“

Luo Binghe si vložil ten kus masa do úst a řekl, aniž by zvedl hlavu: „V hrnci je toho víc.“

Shang Qinghua překotně šel s lopatou v ruce.

Držíc nudle, usrkl, až se mu oči zalily horkými slzami. Tentokrát hluboce zažil v tomto světě tu nejspolehlivější věc a to bylo mít přítele ze společného světa, Bezkonkurenční okurku.

Poté, co si Shang Qinghua připravil jídlo z nesrovnatelně chutných nudlí, byl nad svá očekávání spokojený a vůbec ho nenapadlo žádat o ubytování.

Nechtěl vtípkovat a odposlouchávat, co by se dělo za Bing-geho zdí. Jedna věc byla , zda by se dokázal dostatečně vyspat a druhá, zda by mu Bing-ge neuříznul uši a neuvařil je s nudlemi na druhý den.

Podívejme se, jaké zbožné dny Shen Qingqiu žil, a pak se podívejme, jaké dny žil on. Neustálé srovnávání se s ostatními vás rozzlobí k smrti. Opravdu, tohle bylo absurdní. Je jasné, že to byl autor, byl božským stvořitelem tohoto světa, kamisama (7), nemůžete k němu být všichni o něco hodnější! Pečujte o svého stvořitele! Chraňte svého Stvořitele!

*

Shang Qinghua, který si vychutnával přetrvávající chuť jediné misky nudlí, kterou mu kdy jeho syn dal, zatímco si kouskem trávy čistil zuby, šel po vedlejší cestě mezi horami.

Šel a šel, když mu náhle podklouzla noha.

Hned vedle té cesty byla rokle a Shang Qinghua si nepřinesl meč. Kdyby tam spadl, nebylo možné vyletět zpátky nahoru. Začal nadávat: „Jak můžeš uklouznout, když jdeš po cestě? Laozi není nějaká ženská hrdinka z mangy s ultimátní schopností zakopnout na rovné zemi!“

Když se posadil a podíval se, nebyla tam žádná banánová slupka nebo kořen malého stromu, jen malá louže.

Ale ta louže byla zamrzlá. Nízký plevel všude kolem také pokrývala slabá vrstva námrazy.

Shang Qinghua se zběsile převalil a odplazil se k nejbližší skalní stěně, zády k ní a hledal trochu bezpečí.

Domníval se, že tou nejničivější možností by bylo pokoušet smrt tím, že se nevrátí, dokud by se Mobei-jun náhle neobjevil a nezaklepal na jeho dveře. Ale když jistý člověk vyšel zpoza rozeklaných skal a visících popínavých rostlin, nakonec zjistil, že věci mohou být ještě horší.

LinGuang-jun řekl: „Heleme se, kdo je to?“

Shang Qinghua se suše zasmál. „Že jo! Kdo je to?“

LinGuang-jun se poplácal po temeni hlavy a řekl: „Mobei-jun málem převrátil celou severní hranici naruby, aby tě hledal, ale ty víš, jak se schovat, hm?“

„Junshang si dělá legraci; kdy jsem se schovával…“

„Že jo? Také mě zajímalo, před čím se schováváš? Minule jsi v ledové pevnosti vykonal tak záslužnou službu, ale Mobei neměl ani příležitost tě odměnit. Nejde mi to do hlavy. Proč jsi utekl na tohle ubohé místo uprostřed ničeho?“

„Ach, to nic, nic!“ Shang Qinghua opakovaně mával rukama. „Se mnou to nemá nic společného. Minule, to všechno byly Mobei-junovy vlastní schopnosti…“

Původně to popřel, protože se obával, že si LinGuang-jun také vzpomene na jeho podíl na svoji minulé porážce v ledové pevnosti. Když to ale LinGuang-jun nečekaně uslyšel, náhle změnil výraz a jeho tón byl drsný. „Chceš říct, že nebýt tebe, poníženého nestydatého zrádného horského psa z Cang Qiong, který vyskočil a zničil mou dobrou práci v půli cesty, mohl by mě ten zatracený mladík porazit sám?“

Ano je špatně, ne je také špatně, naříkal Shang Qinghua nad nespravedlností do nebes. „Jak by to mohlo být! Mobei-jun vás porazil, Junshangu, jen proto, že se spoléhal na plíživý útok!“

LinGuang-jun: „Vysmíváš se mi?“

Shang Qinghua: „…“

Když o tom přemýšlím, ano, ten, kdo provedl plíživý útok jako první, byl jednoznačně sám LinGuang-jun. Koňské lejno se připláclo zpátky na koňské kopyto; bez ohledu na to, co řekl, bylo to špatně. Poté, co celá desetiletí objímal stehna lidí s podřízeným úsměvem, bylo to poprvé, co se Shang Qinghua setkal s postavou, se kterou je tak těžké se vypořádat!

Zavřel ústa a na tváři měl smutný výraz.

LinGuang-jun se ušklíbl: „Mobei, to děcko, rozhodně by ho nikdy nenapadlo, že bych jen tak mimochodem narazil na osobu, na jejíž nalezení vynaložil veškerou svou energii. Takže tě musím dobře využít…“

Shang Qinghua spěšně řekl: „Junshangu! Pokud mě chcete chytit a použít k vyhrožování Mobei-juna, je to úplně k ničemu! Řeknu vám pravdu o tom, proč chci utéct. Vlastně minule, když se nemohl hýbat, nemohl jsem odolat a zmlátil ho… znáte tu jeho zatracenou povahu! S takovou příležitostí bylo těžké se držet zpátky, že? Ale poté jsem nemohl nic udělat, bál jsem se, že mi to bude oplácet, tak jsem prostě… utekl. Hledal mě všude kolem; pravděpodobně mě chce jen zbít. Nemám v jeho očích ani trochu hodnotu, nanejvýš jsem jen pohodlný pytel s pískem a pomocník.“

LinGuang-jun se odmlčel a pak netrpělivě řekl: „Proč mi toho tolik říkáš? Vypadám jako ten typ démona, který by udělal takovou nestoudnost?“

Těžko říct aha, nebylo to moc dobré, když jste se plížili a napadli Mobei-juna… Shang Qinghua upřímně řekl: „Ne.“

LinGuang-jun: „Takže vypadám jako ten typ démona, který je trpělivý?“

Shang Qinghua: „To nevím. Takže, Junshangu, jak mě chcete ‚použít‘?“

„Jak použít?“ LinGuang-jun se zasmál: „Zabiju tě, abych si na tobě vybil hněv. Je moc těžké na tohle využití přijít?“

„…“ Shang Qinghua ztuhl a pak řekl: „To není nutné, tohle je plýtvání zdroji! Junshangu, pravděpodobně mě využijete k vydírání Mobei-juna nebo čemukoli jinému, jaká by byla škoda mě jen tak zabít!“

LinGuang-jun: „‚Nemám v jeho očích ani trochu hodnotu, nanejvýš jsem jen pohodlný pytel s pískem a pomocník.‘ No, kdo řekl tato slova?“

Shang Qinghua: „Lidé mají přísloví, že skromnost je ctnost…“

Než dokončil slovo „ctnost“, náhle napřáhl ruku a vykřikl: „Pozor na tento nesmrtelný oheň Xuanyang!“

Vzduchem šlehaly četné koule rudého plamene. Vyděšený LinGuang-jun spěšně vyrazil stranou, aby uhnul. Plameny však ihned po dopadu na zem uhasly. Očividně to nebyl nesmrtelný oheň Xuanyang, který je větruodolný a voděodolný, tenhle sluha Shang Qinghua ho jen oklamal!

LinGuang-jun byl rozzuřený, nové rozhořčení rozdmýchávalo starou nenávist. Nenuceně přejel rukou po ne zcela spadlé kapce rosy na svěšeném listu, zamířil přímo na Shanga Qinghuu a zaútočil. Shang Qinghua pouze cítil, jak se jeho lýtko ochladilo, než mu nohu prostřelila ledová kulka zpevněná démonickou energií. Nemohl utéct, i kdyby chtěl, spadl na zem s „pa-ta“.

LinGuang-jun se přikradl a jednou nohou lehce došlápl na čéšku jeho druhé nohy. „Jsi jako šváb, příliš dobře běháš! Nejdřív ti zničím obě nohy, uvidíme, jak potom poběžíš?“

Shang Qinghua neměl nic z charakternosti, aby zůstal neústupný tváří v tvář zkáze a jeho duše vyděšeně vylétla ven. „Můj králi–!!“

Zavolejte krále, král přijede!

Jako monstrum se náhle objevila inkoustově modrá silueta. S „ka“ se srazily dvě koule černé energie. LinGuang-jun, který si držel jednu nohu zlomenou v koleni, byl šílený hněvem. „Ty kluku, musíš sem přijít hned?! Nemůžeš ještě chvíli počkat?! Nemůžeš počkat, až přišlápnu, a pak dorazíš?!“

Mobei-jun mu kopnutím zlomil druhou v koleni a pak chladně řekl: „Nemůžu!“

LinGuang-jun měl docela silnou vůli. Obě kolena měl rozlámaná na prášek, ale nekřičel, místo toho mu ještě hysteričtěji nadával. „Vážně jsi stejný typ jako tvůj mrtvý otec! Mohl jsi být jako kdokoli, ale musel jsi být jako on. Želva se želvou se narodily ve stejném hnízdě, on krade a ty také! Zemřel brzy; proč neumřeš brzy! Do prdele…”

Mobei-jun řekl: „Pokud budeš ještě nadávat, pošlu tě tam, abys mu dělal společnost.“

Shang Qinghua zíral se zavázaným jazykem. I když věděl, že LinGuang-jun vždy choval ke svému staršímu bratrovi hlubokou zášť, nikdy si nemyslel, že by byla tak hluboká, aby úplně ztratil svou důstojnost a křičel na ulici nadávky…

Uprostřed šílených nadávek LinGuang-juna, Mobei-jun ledabyle mávl rukou a hodil ho do rokle. Při takovém pádu do rokle by člověk mohl zemřít, ale démon rozhodně ne. Shang Qinghua mu nepřipomněl, aby vytrhl plevel i s kořeny. Byl to jeho vlastní strýc a jeho otec mu rozhodně řekl, že ať už LinGuang-jun udělá cokoliv, musí být trochu shovívavý. Po pravdě, Shang Qinghua mu nechtěl vůbec nic připomínat, kdyby ho mohl nechat zapomenout na svou vlastní existenci, bylo by to ještě lepší…

Mobei-jun stáhl pohled ze dna rokle. „Stůj!“

Shang Qinghua, který vlekl prostřelené lýtko, se chystal tajně vyklouznout. Nechtěl, aby ho zlomil jediným výkřikem a tak ztuhl na místě.

Zvrhlík přistižený při činu neměl ani tak špatné svědomí jako teď on. Když při chůzi zaslechl zvuk Mobei-junových kroků šlapajících po zmrzlém a praskajícím ledu, spěšně si zakryl tvář.

Zdálo se, že Mobei-jun má dnes obzvlášť divokou náladu, vůbec ne zdrženlivou. „Co děláš?!“

Shang Qinghua stydlivě řekl: „Neříkal jste ‚nenech mě tě znovu vidět‘. Neexistuje žádný způsob, jak mě teď nevidět, jen si zakrývám obličej.“

Mobei-jun zvedl ruku a Shang Qinghua si ze zvyku zakryl hlavu.

„…“

Mobei-jun mu odtáhl obě paže a narovnal je, na konci své trpělivosti. „Pokud znovu uvidím, že přede mnou uděláš něco podobného… nebudeš už muset potřebovat ruce!“

Tato slova měla v sobě trochu té nenávisti, ze které se zatínaly zuby. Shang Qinghua si chtěl reflexivně znovu zakrýt hlavu, ale podařilo se mu to spolknout kvůli tomuhle páru rukou, které udělaly hrdinský čin, že psaly na klávesnici.

Zpanikařil a začal se třást a chvět a třást, dokud Mobei-jun neřekl: „Čeho se ode mě bojíš?“

Shang Qinghua: „Uh, ve skutečnosti ne! Je to tak, že mám vždycky pocit, že mi uštědříte pár úderů, můj králi. Dříve, ach, úder sem, kopanec tam, ale nyní jste již oficiálně následníkem trůnu, vaše kultivace se nedá srovnávat s tou předchozí. Dokážete přimět zuřící vlny bít o břehy, najednou vyslat kameny prorazit skrze mraky, obávám se, že vašich pár zásahů nevydržím…“

Mobei-jun řekl: „Drž hubu! Následuj mě, pojď!“

Shang Qinghua hodil opatrnost za hlavu a pevně se vrhl na kamennou zeď jako ještěrka. „Nepůjdu! Ne, chci jít! Chci se vrátit do svého starého domova.“

Mobei-jun řekl: „Pokud tě nechám oplatit úder, pak nepůjdeš.“

Shang Qinghua: „Zejména zůstat, abyste mě mlátil třikrát denně, možná taky… co?!“

Oplatit úder?

Nechat ho vrátit mu úder?

Byl Mobei-jun a ochotný nechat ho vrátit úder?

Takže by nemusel odcházet, Mobei-jun byl ochoten nechat ho oplatit mu úder?

Přehnaně šokovaný, četné šňůry slov kolovaly mozkem Shanga Qinghuy jako lezení po schodech.

Mobei-jun zvedl bradu, ztuhlý a nehybný, vzpřímenou auru „udeř, avšak, nebudu to oplácet“, ale pořád ho koutkem oka kradmo sledoval.

Když Mobei-jun viděl, že se po chvíli nehýbe, zdálo se, že je najednou šťastný. Ačkoli když se rozradostnil, vypadalo to tak, že konec svého obočí zvedl o něco výš.

Mobei-jun řekl: „Ty to neuděláš? Končíme. Pak ti nedovolím ránu. Pojď.“

Počkej, neřekl jsem, že to neudělám? Je nějaký časový limit?

Mobei-jun, ten koutek obočí skrývající onen extrémně skrytý náznak rozkoše, vlekl Shanga Qinghuu a utíkal. Shang Qinghua okamžitě začal kvílet. „Můj ty, bolí to bolí to bolí můj králi, podívejte se na mě! Podívejte se na mě, podívejte se na mě!“

Mobei-jun se na něj skutečně podíval a také viděl jeho zakrvácenou nohu.

„…“ Po chvíli ticha se pokusil nést Shanga na rameni.

Shang Qinghua se vznášel mezi životem a smrtí. „Můj králi, ušetřete mě, můj králi, ušetřete mě! Jestli mě takhle ponesete celou cestu, bude moje noha opravdu zmrzačená, ach“

Mobei-jun řekl: „Co mám tedy dělat?“

Shang Qinghua, obě oči zalité slzami, se pokusil: „A co… nejdřív mi najít doktora?“

S mlasknutím jazyka se Mobei-jun otočil a odešel.

Kolem zavál poryv studeného větru a opuštěný Shang Qinghua oněměl jako dřevěné kuře.

Tohle byl… myslel si, že má příliš velké potíže?

Po nějaké době se Mobei-jun vrátil a táhl s sebou vozík ukradený kdoví odkud. Z dřevěného kuřete se nakonec stalo živé kuře.

Velkolepý a majestátní zástupce démonské rasy, ušlechtilý a chladný vůdce ledového klanu Mobei, důstojný a vzácný, táhne porouchaný vozík; bylo to svým stylem extrémně nestandardní. Tato scéna byla působivá!

S „pu!“ se Shang Qinghua znovu zhroutil.

Když viděl, jak na Mobei-junově čele slabě naskakují modré žíly, spěšně svraštil čelo a začal volat: auvajs auvajs. Poté, co několikrát zavolal, Mobei-jun ho popadl a usadil ho na vozík.

I když seděl na pokřiveném a rozbitém vozíku, ukradeném starému koni na dvoře kdoví jaké farmářské rodiny, pravděpodobně v minulosti sloužil jen k převážení věcí, jako bylo nějaké krmivo, dříví, kbelíky na bahno a tak podobně. Shang Qinghua zvedl obočí a oddechl si úlevou, což bylo chování vzbuzující úctu. Ti, kteří ho neznali, by si mysleli, že je váženým učencem zhuangyuan (8), který měl za sebou deset let usilovných studií, že ho bohové obdarovali sňatkem a vyšli by ho přivítat hraním na gongy a bubny.

Tohle byl skutečně koloběh karmy. Když poprvé uviděl Mobei-juna, použil také vozík, jako byl tenhle, aby vytáhl Mobei-juna v bezvědomí do pronajatého pokoje!

Báseň jako důkaz: řeka teče na východ třicet let, řeka teče na západ třicet let. Vozík se otáčí tam a zpět a příští rok dorazí ke mně domů jakbysmet. Haha!

Shang Qinghua, naplněný vlající nesmrtelnou aurou, prohlásil: „Chci jíst nudle.“

Ta mísa nudlí od Bing-geho byla opravdu vynikající, ale bylo jí příliš málo. Nenechal pro něj pár nudlí; ke spokojenosti to nestačilo.

Mobei-jun: „En.“

Shang Qinghua zdůraznil: „Tahané nudle.“

Mobei-jun: „Dobře.“

Když si Shang Qinghua ukousl malé sousto, chtěl ještě větší. „Ty je uděláš.“

Vozík se náhle zastavil a Mobei-jun stál na místě.

Kolem se přehnal slabý chlad kdo ví odkud. Shang Qinghua se okamžitě vyděsil, svraštil čelo a pohnul pohledem: „Já je udělám, já je udělám, samozřejmě, že je udělám. Mluvil jsem bez přemýšlení, chichichi.“

Ano. Ideál byl tak bachratý, ale realita byla tak vyhublá.

Po chvíli se kola opět dala do pohybu. Mobei-jun vepředu řekl, aniž by se otočil: „Udělám je.“

…

Řekl co? Řekl, že to udělá? Co udělá? Tahané nudle?

Tenhle Mobei-jun, který byl ochoten nechat se udeřit, ochotný dělat nudle – – jaký je dnes den? Dnes si vylosoval štěstí!

Shang Qinghua rozhodl!

Hodlá se vrátit ke své staré profesi.

Jeho pseudonym Letadlo střílející k nebi se směle vrhne zpět do boje!

Co by měl napsat? Shang Qinghua se plácl do stehna. Takže slyšel, že Žal na Chunshanu od Spící vrbové květiny (9) s 81% slevou se prodávala jako zuřivý oheň. En, prostě půjde s proudem a pak bude psát! I když on sám neměl sobě rovného, pokud jsou lidé, kteří čtou, pak existuje trh, pokud existuje trh, odváží se psát. Letadlo střílející k nebi byl nejlepší v tom, že šel s proudem – ať je populární cokoli, bude o tom psát, to je pravda!

Prvním krokem by bylo vymyslet dobrý titul, který by byl masově dobře přijat. 《Tajné anály vrcholu Qing Jing》, 《Můj žák nemůže být tak roztomilý》, 《Shizun je tak něžný》nebo tak něco, stále se nerozhodl, nejdřív si to promyslí. Jeho styl psaní není tak dobrý jako Spící vrby, nic naplat, Letadlo střílející k nebi nikdy neprodával svým stylem psaní. Kromě toho se Spící vrba, tři taoistické jeptišky, včetně celého okruhu pomocných spisovatelů, Letadlovi-dada moc nelíbili. Když to sečteme a podtrhneme, že to byli nakonec jen Shen Qingqiu a Luo Binghe, jenom tihle dva, jejich rozsah obsahu byl příliš úzký. Ve skutečnosti, jak to vidí on, je zcela možné být odvážnější a nespoutanější. Pokud to například nazvete „Žal na Chunshanu“, proč se omezovat na jeden CP? S postavami, jako je Liu Qingge, nebyla by příliš velká škoda, o něm nepsat? Yue Qingyuan je také krasavec s majestátním chováním, úspěšný v jednání a s velmi spořádanou rodinou. Mu-shidi a Wei-shixiong, tihle v očích světa nebyli mužskými bohy, psaní je NP, bojíš se, že to nikdo nebude číst, když budeš blbnout a necháš je podusit?

Zkrátka, dokud bude dostatečně bezostyšný, nestydatý (přeškrtnuto), nebude se starat o vlastní tvář (přeškrtnuto), dříve či později ovládne literární kruhy této země. Nepotřeboval by ani prodávat domácí mýdlo, aby se stal prosperujícím a oslnivým He Houhua!

Letadlo střílející k nebi zvedl nohy, vozík vrzal a kolébal se na hrbolaté horské cestě. Večerní slunce zapadalo na západě a Mobei-jun ho táhl s sebou, kdo ví jakým směrem.

I když těch katastrof bylo příliš mnoho na to, aby je bylo možné opakovat, létající slepice a poskakující psi, všechno v nepořádku, styl psaní jako žáka ze základní školy; možná ti serióznější čtenáři dokonce neodolali, aby knihu odhodili a nadávali „taková hračka sračka“. Ale Letadlo střílející k nebi-juju byl zvyklý hledat omluvy pro své podvodné chování, dokázal vychrlit tisíce „je to jen“ k urovnání věcí. Například: je to jen čtení románu, je to jako být člověkem, jen se dobře bav, proč tak vážně; je to jen něco, co jsem napsal pro zábavu, buďte ke mně všichni trochu shovívaví; je to jen uspokojující stupidní čtení, co jste doufali, že uvidíte; je to jen…

Je to jen.

…jen jemu se tento příběh, který napsal, opravdu, velmi líbil.

– Konec speciálu –

***

(*Pozn. a mně se tenhle speciál také líbil, Mobei-jun nakonec ukázal, že má Shanga rád. Kdo by čekal takový zvrat? :D)

Poznámka překladatele:

---

Vysvětlivky:

*„Předchozí Mobei-jun měl srdce velké jako pánev, pánev Sichuanské pánve..“ – tady si nejsem jistá v překladu, ale jistě to byla ironická poznámka, když tak nechal trpět své dítě. Je to samozřejmě narážka na „dobrosrdečnost“ Mobei-junova otce. V původním aj překladu stálo: „The former Mobei-jun had a heart as large as a basin, the basin of the Sichuan basin.“ Slovo „basin“ může znamenat jak „miska“, tak „pánev“. Jinak S’-čchuanská pánev pokrývá asi 229 500 km čtverečních, což je o trochu víc, než rozloha ostrovu Velká Británie. (zdroj: wikipedia.org)
1) “Byl to typ jemného, ale zrádného vzhledu” – obě slova, 阴柔 (yin rou) a 阴险 (yin xian) sdílí stejné kandži 阴 (yin z jin a jang), což znamená ‘tmavý’, ‘skrytý’, nebo ‘ženský’.
2) „…cítil jakýsi údiv.“ – 玄阳 (xuan yang), doslova cítil. ‘černé slunce’.
3) “Vpichování kuřecí krve” je doslova zbytečná lékařská léčba, může se přeneseně použít na jakékoli zbytečné řešení obecně.
4) „…opravdu nevím, jak dlouho může ten kruh vydržet.“ Další slang – 扑街 (pu jie) znamená „vrhněte se na ulici“, což může v herní terminologii znamenat něco jako KO nebo svalit se k zemi.
5) Laozi – 老子 (lao zi) znamená něco jako “otec”, používá se jako slangový výraz v odkazech na sebe, když někdo odsuzuje jinou osobu, aby arogantně poukázal nadřazenost.
6) Inedie 苦行 (ku xing), ‘asketické cvičení’. Pochází z latinského „inedia“ = půst. V kultivačních románech je obyčejné, že nesmrtelní kultivující nemusí jíst, přijímají jen energii z přírody.
7) 卡密萨马 (ka mi sa ma) v činštině to nic neznamená, jsou to jen náhodně poskládané znaky do této výslovnosti. Kamisama (神様) je totiž japonsky „Bůh, božstvo“. V anime se s tím můžete setkat.
8) „…že je učencem zhangyuan“ – 状元 (zhuang yuan), ten, kdo dosáhl nejvyššího skóre v císařských zkouškách.
9) Spící vrbová květina 柳宿眠花 (liu su/xiu mian hua), pseudonym Liu Mingyan. Někde v minulé kapitole bylo vysvětleno její jméno.

*CP – má to asi milion významů, možná měla autorka/překladatelka na mysli „couple“ = pár?

*NP – zde asi „no problem“.

*He Houhua – také už byl zmíněn, macajský finančník a politik.