Jiufang Changmingu, už tě nechci nikdy vidět!
Slunce a měsíc kroužily po obloze; Velký vůz se otočil a hvězdy se pohnuly.
*Velký vůz se otočil a hvězdy se pohnuly: čas plynul.
Zhou Keyi už ztratil pojem o čase.
Nevěděl, jaká denní doba byla, ani kolik času zde strávil.
Nemohl pohnout končetinami, protože jeho paže byly pevně spoutány železnými řetězy, které byly proraženy skrze jeho ramenní kosti, přičemž konce těchto řetězů byly spojeny se sloupy. Krev stékala z míst, kde se jeho kůže dotýkala řetězů, ale už dávno zaschla.
Kvůli předchozímu incidentu, kdy se jeho duchovní síly vymanily kontrole, lidé, kteří ho hlídali, téměř ztratili kontrolu nad situací. Výsledkem bylo, že jeho nepřátelé mohli jen posílit jeho hlídání a také přidat několik vrstev pečetí na místo, kde byl držen. Polovina jeho těla byla v kamenném lese buddhistického chrámu Wanlian a horní polovina byla spoutána železnými řetězy, což mu znemožňovalo pohyb.
Ty lotosy, které vypadaly, jako by byly vysochány z kamene, byly rozestavené kolem něj a pomalu pohybovaly svými okvětními lístky ve svitu měsíce. Zdálo se, že se cítily spokojeně a pohodlně.
Modré světlo vycházející z okvětních lístků se třpytilo ve vzduchu a dávalo dojem pohodové aury lotosů. V jednom okamžiku se seskupily; v dalším okamžiku se rozptýlily. Vznášely se kolem Zhou Keyie a připravovaly ho o jeho poslední šanci na přežití. Byly nespoutané a zběsilé, přesto oslnivě barevné.
Ale tato nevýslovná krása byla za cenu absorbování esence duchovních sil člověka.
Zhou Keyi nezemřel.
Stále dýchal posledními dechy a jeho mysl byla jasná.
Fyzické mučení ho nemohlo přimět ztratit vědomí–naopak byl stále střízlivější.
Bylo to poprvé, co cítil, že vědomí ho může přimět trpět víc než omdlévat. I sebemenší bolest byla zesílená, ale nemohl před ní utéct a neměl se kam schovat.
Když byl při vědomí, jasně slyšel zvuky přicházející zvenčí až po sebemenší pohyby.
Kamenným lesem vedla úzká klikatá stezka. Každý den ve stanovenou dobu sem někdo vstoupil a máchal praporem s dušemi, které k němu byly připojené. Duše spadly na kamenné lotosy a staly se jejich výživou.
Nesmrtelné duše a smrtelné formy živily kamenné lotosy a kamenné lotosy uvolňovaly prchavé duše do rybníka poté, co absorbovaly kvintesenci.
Zhou Keyi často slyšel úzkostné kvílení vycházející z rybníka jedno po druhém, žalostné a smutné. Ale tyto výkřiky nebyly zřetelné–spíše to bylo jen úzkostné kvílení, vycházející z hlubin duší, které byly zahnány do beznadějné situace.
Nesčetné hlasy si vylévaly své stížnosti ze života a zášť ze dne na den. Některé byly prchavé duše, které ani nechápaly, že jsou mrtvé, a stále vzdorovitě křičely. Jejich výkřiky stoupaly k nebi tak hlasitě, že Zhou Keyi nikdy nemohl odpočívat.
Každých pár dní někdo sebral tyto prchavé duše a pak spěšně odešel.
Jednoho dne přišlo namísto jednoho člověka několik lidí a mluvili spolu. Pro Zhou Keyie bylo vzácné slyšet něco jiného než výkřiky prchavých duší, které se potýkaly s jejich posledními okamžiky, a tak se soustředil a uslyšel pár vět.
„Dnes je puja patnáctého sedmého měsíce, proč máš ve vašem praporu tak málo duší? Mistr sekty dnes večer propustí duše zesnulých, pokud jich nebude dost, dostaneš vynadáno.”
„Bohužel! Ta rodina měla šest členů a vypadala velice spořádaně. Nicméně, na rozdíl od toho, co bys čekal, hlava domácnosti zneužívala svou ženu do té míry, že pronesla, že tam každého v rodině hodlá zabít. Tak jsem jí dal jed, abych uspokojil její potřeby. Jak jsem mohl vědět, že jí na konec změkne srdce a začne litovat svého rozhodnutí a vezme si jed sama? Nakonec ten muž řekl, že to byla zlá žena, a tak poslal její ostatky na pusté předměstí. Mohl jsem sebrat jen jednu duši. Už to nezmiňuj, mám takovou smůlu! Obávám se, že pokud nebude Perla sbírající duše rafinována do několika dní, budu potrestán!”
„Musíme to dát jen dnes večer. Bojíš se, že během puji nebude dostatek duší živých lidí? Lidé se tam doslova tlačí, aby dostali šanci vidět našeho mistra sekty.”
„Mimochodem… co udělal tenhle člověk, že je tady spoutaný, ani živý, ani mrtvý?“
„Shixiong mi řekl, že býval impozantním kultivujícím a nechal ho zde jako návnadu. Pokud mu ostatní přijdou na pomoc, chytíme je všechny naráz.”
„Nezdá se, že by byl tak impozantní. Jinak, jak by se nechal zajmout?”
„Ha-ha, ty neznáš ten příběh? Železný řetěz blokuje jeho kultivaci a jeho duchovní sílu vysávají ty kamenné lotosy. Říká se, že shixiong byl téměř poražen, když za ním šel, takže se shizun musel téhle záležitosti osobně ujmout, zmasakrovat jeho sektu a zajmout ho. Ve skutečnosti to nemá tak špatné–to znamená, že si alespoň mohl ponechat svůj život, ale zbytek jeho sekty neměl takové štěstí. Jejich duše tady doplňují rybník a staly se hnojivem.”
„Pak ten, kdo mu chce pomoct, skutečně vejde přímo do pasti?“
„Říká se, že je docela pozoruhodný, ale shixiong nikdy nešel do podrobností. Bez ohledu na to, jak je impozantní, jsem si jistý, že v očích našeho mistra sekty nebo fozuna je to jen brnkačka. Čeho se bojíš?”
„Jen obaluju střechu hedvábím, než skutečně zaprší! Kdo však dneska může jít proti nám, kromě společných sil Nesmrtelného klanu Wanjian a Nebeského příbytku Shenxiao? Škola Qingyun jen štěká, ale nekouše. Předstírají, že jsou ctnostní a důstojní, zdržují se jídla běžných smrtelníků, ale shromáždili někdy v dynastii Luo tolik moci, kolik máme tady?”
*Omotání střechy hedvábím, než skutečně zaprší: provést preventivní opatření.
„Ha-ha, líbí se mi, jak to zní…“
Hlasy postupně ztichly, až nakonec zmizely.
Zhou Keyi se mírně pohnul a železné řetězy zařinčely a způsobily mu nesnesitelnou bolest. Zdálo se, že ti dva říkají pravdu, a věděl, že osoba, kterou zmínili, měl být Jiufang Changming.
Ten můj údajně mrtvý shifu, hah.
Zhou Keyi se chladně usmál.
Proč by chodil?
Dychtivě se těšil na smrt Jiufang Changminga a nebylo pochyb o tom, že Jiufang Changming také—Zhou Keyi zavřel oči.
I kdyby přišel úplně sám, dvě pěsti nemohly vyhrát proti čtyřem dlaním.
Tohle místo bylo příliš nebezpečné.
Nebylo to tak, že Zhou Keyi nikdy nebojoval proti této sektě, ale netušil, že buddhistický chrám Wanlian se na povrch třpytí, ale uvnitř…
Zhou Keyi se znovu ušklíbl, ale nikdo neslyšel jeho hlas.
Uvnitř byl tento buddhistický chrám stejně prohnilý jako jeho démonická sekta.
Ale bez ohledu na to, jak se ušklíbl, stále nechápal, jak by se člověk mohl dostat sem dovnitř a jaký druh zrádného plánu se tito lidé pokoušeli ukout. Kamenný les Wanlian, tenhle rybník s lotosy, nespočet ukřivděných duší lidí, které zemřely za tragických okolností, rafinace duší a lži.
*Kamenný les Wanlian: Kamenný les 10 000 lotosů.
„Zhou Keyii.”
Náhle otevřel oči a chvěl se, nevšímal si ostré bolesti z řetězů, které pronikly jeho kostmi.
Kolem něj stále naříkaly tisíce duchů a jejich zášť stoupala k nebesům.
Myslel si, že má halucinace.
Ale za chvíli—
„Zhou Keyi, pokud jsi stále vzhůru, řekni něco.“
Hlas vycházel z jeho vědomí, takže nemusel vydávat zvuk, aby odpověděl.
„Jiufang Changmingu?”
„To jsem já.”
„Kde jsi?”
„Ve tvém srdci.”
Dokonce vtipkoval. Zhou Keyi cítil nutkání zanadávat na jeho intonaci.
A vlastně začal nadávat, dával průchod proudu nadávek a vyčerpával všechna ostrá slova, která znal. Vyjadřoval všechny stížnosti, které za ta léta shromáždil. Vyčerpal všechny své síly rychle, protože neměl moc odpočinku. Těžce dýchal, rozhněval se, ale přesto se přes to všechno snažil říct tahle poslední slova do moře svého vědomí.
„Jdi k čertu, Jiufang Changmingu, už tě nechci nikdy vidět!“
Druhá strana mlčela, jako by skutečně odešel.
Zhou Keyi si povzdechl úlevou, ale stále cítil nějaký nevysvětlitelný přetrvávající pocit.
Zavřel oči, připravený čelit další vlně útoku z kamenných lotosů.
„Je to už tolik let, proč jsi nenapravil tenhle zlozvyk, kdy stále říkáš ne, ale myslíš ano?“
Najednou se znovu ozval známý hlas a vybuchl uvnitř moře jeho vědomí!
Zhou Keyi prázdně otevřel oči a zamrzl. Na vteřinu zradil svou paniku a nedůvěru.
Možná, hluboko ve svém srdci, byl příjemně překvapený, i když to odmítl přiznat.
Myslel si, že byl dávno opuštěný. Nevěřil tomu, co mu řekl, a rozhodl se založit vlastní sektu a zároveň se zavděčit.
Teď obkroužil kruh zpět a vrátil se do výchozího bodu.
„Proč jsi…“
„Nemáme čas, kde proboha jsi?“
Zhou Keyi na okamžik ztichl.
„Já taky nevím. Je tady strašně moc chodeb. Jsem zavřený u rybníku s lotosy. Tyhle lotosy jsou vysochány z kamene, ale mohou se pohybovat. Jednou za čas nějací lidé nalijí duše, které sebrali z bůhví odkud, do rybníka, aby živili lotosy. Jak se objevilo více lotosů, moje duchovní síla byla zapečetěna. Ještě je na mě řetěz, takže se nemůžu vůbec hýbat. I když přijdeš, nebudeš schopen ničeho dosáhnout… “ odmlčel se. Chtěl se ušklíbnout na Jiufang Changminga, ale když se tahle slova dostala k jeho ústům, proměnila se v—
„Nezabili mě, abych tě sem nalákal. Jen kvůli mně bys neměl…“
„Vím to.”
Zhou Keyie přerušil, než mohl dokončit rozhovor. Zvuk uvnitř jeho moře vědomí byl přerušen a další slova zůstala nevyslovená.
Jiu. Fang. Chang. Mingu!
Zhou Keyi skřípal zuby.
*
Xu Jingxian očekávala, že z ničeho nic uvnitř jeskyně začnou vyskakovat zlí duchové nebo démoni, ale nic se nedělo.
Všechno probíhalo podivně hladce. Šli přímo ke zdroji světla.
Nebyl to jen jeden krystal.
Pro Xu Jingxian bylo těžké popsat, co viděla.
Každý kout jeskyně byl plný lesklých a průsvitných krystalů. Nebyl tam žádný zdroj světla a ze samotných krystalů vycházela světle fialová záře, jemná, ale žhnoucí, tak silná, že vybíhala ven.
Celá oblast byla oslnivě nádherná.
Ani hromada šperků nemohla produkovat tenhle druh záře.
Xu Jingxian říkávala, že viděla všechno na tomhle světě, ale tady byla jednoduše úplně ohromena.
V tomhle krátkém okamžiku polevila na ostražitosti.
Když se vrátila do reality, uviděla v rohu jeskyně poblíž některých krystalů růst trávu Yangzhen. Kdyby člověk nevěnoval velkou pozornost, nevšimli by si toho.
Xu Jingxian udělala krok vpřed.
Yun Weisi viděl úplně jinou scénu.
Neviděl žádné krystaly.
Místo toho viděl údolí poblíž hlavního vrcholu posvátné hory Wan.
S tímto místem nemohl být více obeznámený.
Mlhy se tu ledově chladné kroutily uprostřed zubatých skalisek groteskních tvarů a kolem proudila démonická čchi. Šest lidí stálo v kruhu, ohýbalo prsty, zatímco odříkávalo zaklínadla, a před nimi byla zavěšena světla, jejich výrazy soustředěné.
Yun Weisi velmi dobře znal toho, kdo stál zády otočený k němu.
Shizune?!
Jeho srdeční tep zrychlil a on se proti své vůli posunul o několik kroků blíž.
Byla to posvátná hora Wan před padesáti lety.
Ten rok Jiang Li, mistr wanjianské nesmrtelné sekty, navrhl postavit formaci Liuhe Zhutian na posvátné hoře Wan, aby zastavila démony na celou věčnost.
Na tento návrh odpovědělo několik velmistrů a šest z nich souhlasilo s hlídáním formace zde. Mnoho dalších lidí se navíc dobrovolně přihlásilo na pomoc a střežilo formaci zvenčí.
Yun Weisi vždy chtěl znát pravdu o této věci. Co se tehdy vlastně stalo, že Jiufang Changming mohl dokonce ztratit kontrolu a vážně se zranit?
Ačkoli Changming pomalu získával své vzpomínky, tahle jedna záležitost zůstala záhadou. Nikdy si to nedokázal jasně vybavit.
Yun Weisi nikdy nečekal, že dostane šanci jít znovu do minulosti a vidět pravdu na vlastní oči.
Formace byla napůl hotová a lucerny vyhasly do poloviny.
Potřebovali pouze udržovat lucerny a zabránit jim ve vyhasení. Za jeden shichen by duchovní síly z jejich pečetí vstoupily do textu talismanu pod jejich nohama a dosáhly jádra formace. Text ze šesti talismanů by aktivoval formaci a průchod by potom byl zcela utěsněn. Démoni by pak neměli jak se dostat do lidského světa.
Ale v tu chvíli se něco pokazilo.
Yun Weisi viděl, jak Changming náhle převrátil svou pečeť na opačnou. Lucerna před ním rychle spadla na zem, svalila se na texty talismanu pod jeho nohama a přerušila tok jeho duchovních sil. Dalších pět osob bylo zraněno v různé míře. Ale tady to nekončilo. Shizun dokonce odhalil svůj meč Sifei a vrhl se na Ren Haishana, který mu stál nejblíže.
Formace byla zničena kvůli nedostatku konečného úsilí. Uvězněná démonická čchi se okamžitě vzbouřila, vylila se ven a vrhla se na šest z nich.
Yun Weisi nečekal, že uvidí takovou realitu. Bez velkého přemýšlení se vrhl k Changmingovi.
Jako by ten druhý měl oči na zádech, rychle se otočil s děsivým, okouzlujícím úsměvem na tváři. Zvedl ruku a udělal pečeť.
Yuna Weisiho dostihla postava za zlomek vteřiny. Yun Weisi se nevyhnul a ruka Jiufang Changminga se natáhla po jeho hrudi!