Xu Jingxian a Sun Buku jsou hlavními postavami této kapitoly
Xu Jingxian by si nikdy nemyslela, že uvidí jarní palác v chodu po příchodu na legendární posvátné území slavné buddhistické sekty.
*Jarní palác: erotika.
Z nějakého důvodu se Yun Weisi a ostatní, kteří s ní byli, nyní rozešli a potulovali se v hustém lese. Tenhle les se zdál být součástí buddhistického chrámu Wanlian, ale byl na něm zároveň nezávislý. Náhodně se tam mísily všechny druhy stromů a les mohl uvnitř mít svůj malý vesmír. Xu Jingxian šla k okraji lesa. Mihla se tam zvířata, která nohama rozvířila písek a odkopala kamínky, než znovu zmizela, zahnaná na druhou stranu. Spadla do zamrzlé země pokryté sněhem a ani její duchovní síly tam nebyly k ničemu, nedokázaly ji ochránit. Kdyby Xu Jingxian nepokročila ve své kultivaci a nezískala dostatek zkušeností, nedokázala by prolomit bariéru kolem hustého lesa a nakonec přijít na místo, kde byla teď.
Už ztratila pojem o čase a netušila, jak je to dlouho, co viděli to tajemné světlo.
Možná to bylo několik shichenů, nebo možná i několik dní.
Tohle místo vypadalo jako starověký hrob nebo podzemní hrobka.
Xu Jingxian nevěděla o Changmingově úvaze, že buddhistický chrám Wanlian získal nespočet fragmentů a převzal kontrolu nad celým hlavním městem You. Myslela si, že právě spadla do jiné formace, a zvažovala možnost, že na území buddhistického chrámu Wanlian bude existovat starodávná hrobka.
Přestože se císařská hrobka dynastie You nacházela na severním okraji hlavního města, všechny předchozí dynastie zde také vzkvétaly, takže císařská hrobka, která sem byla přivezena, by nebylo nic zvláštního.
Pod nohama měla plochý zelený kámen. Okolní zdi byly pokryty barevnými malbami, zobrazujícími buddhistická božstva, jejich učení a sútry. Někteří lidé byli po smrti vítáni krásnými dévami. Tito dévové ukazovali cestu do Západního ráje, opasky jejich sukní vlající ve větru, pokryté zlatem a nefritem, jejich husté vlasy vyčesané vysoko do drdolů. Jejich půvabný vzhled mohl téměř zastínit půlměsíc a obrazy byly tak živé, že i vlaštovky vyšívané na jejich sukních se třpytily v měsíčním světle, nádherné až do té míry, že se daly nazvat bezchybnými.
*Déva: jeden ze 6 druhů tvorů, do kterých se člověk může znovu narodit. V zásadě jsou blízko k tomu, aby byli bohy, protože žijí lépe a déle než lidé.
Podle lidového přesvědčení platí, že čím větší dojem dělá nástěnná malba, tím vyšší je šance, že přiláká shovívavost božstva a udělí jeho umělci a věřícím štěstí. Nástěnné malby na stěnách na každé straně dlážděné cesty byly rozhodně jedinečnými mistrovskými díly nejvyšší kvality.
Mohly by být tyto nástěnné malby spojeny s buddhistickým chrámem Wanlian?
Když sledovala cestu, Xu Jingxian se zatoulala v myšlenkách. V určitém okamžiku najednou uslyšela sténání.
„Mnnnh…ách…“
Zastavila se.
Jako démonický kultivátor dokázala Xu Jingxian jasně rozeznat sténání, které bylo výsledkem utržení zranění, nebo sténání z pohlavního styku.
První prozrazovalo utrpení a druhé—potěšení.
Muž a žena, kteří byli hned za rohem, se zjevně oddávali nejvyššímu potěšení a nevěnovali pozornost Xu Jingxian, která se tiše přibližovala. Oba leželi na zemi. Žena měla pohyby podobné víle, která rozhazovala květiny kolem, s očima překypujícími slzami a zarudlým obličejem, zatímco muž na ni dováděl, jak se mu zlíbilo, a ona nic nenamítala. Její pružné tělo se chvělo, jako by byla v tanci Deva-Mary, lákavého až do té míry, že si přejete obětovat svůj život.
V Xu Jingxian to vzbudilo velký zájem. Dokonce si dřepla, aby je pečlivě pozorovala.
Pár, na který se dívala, se ani v nejmenším nestyděl a ani pozorovatel. Zdálo se, že se nikdy neunaví a zůstanou ve stejné pozici na věčnost.
Odkud se ti dva vzali?
Tohle místo vypadalo jako starodávná hrobka a živí lidé by zde neměli být. Neměli žádné duchovní síly a nevypadali jako kultivující. Očividně to byli jen prostí lidé.
Ale proč by obyčejní lidé dělali jarní palác na takovémhle místě?
Zazněla nádherná hudba a postupně přidávala do rytmu.
Xu Jingxian byla trochu unavená z dlouhého zírání, a tak si promnula oči. Za krátkou chvíli, když je znovu otevřela, zjistila, že ji obklopilo více než tucet hudebníků, kteří hráli na se, sheng a obratně brnkali na struny jiných nástrojů.
*Se: loutna.
Odkud přišli? Jak se mohli jen tak z ničeho nic objevit?
Xu Jingxian zamrkala a ukvapeně neučinila žádné kroky, ale ani neustoupila. Zdálo se, že tato píseň obsahuje démonickou sílu, která uklidnila srdce lidí a přiměla je ztratit koncentraci.
Zpomalilo to také její pohyby a nemohla rychle zvednout ruku ani pohnout nohou.
Tohle místo bylo chladné a klidné, na rozdíl od jeho okolí, které bylo sužováno nebezpečím a smrtelnými nástrahami. Každý muž a žena zde byli krásní jako božstva a vypadali soucitně a mírumilovně. Ani pouhé sezení tady a nic nedělání se nezdálo jako špatný nápad. Nebylo tohle místo Západním rájem z legend?
Xu Jingxian se podívala do dálky. Jeden z hudebníků trochu připomínal Changminga. Zdálo se, že si všiml jejího pohledu, zvedl hlavu, hrál na flétnu a zároveň se na ni usmíval. Vypadal půvabně a nadpozemsky, vytříbený jako nesmrtelný.
Ten jeho úsměv s sebou nesl pocit, jako by také odnášel veškerý prach světských záležitostí.
Podívala se na druhou stranu. Není ten, kdo hraje na citeru, Yun Weisi? Muž sklonil hlavu a ona neviděla jasně jeho výraz, ale jeho držení těla bylo velmi elegantní. Xu Jingxian už měla dost sledování lidí, jak bojují se zlými duchy, a tak se jí hudebníci zdáli ještě příjemnější.
Heh, není ten v první řadě, kdo hraje na konghou nalevo, zenový mistr Buku? Jemně brnkal na struny harfy, důkladně se ponořil do hraní. Xu Jingxian se nemohla ubránit úsměvu a myšlence, takže i ty, mistr školy Qingyun, máš takovéhle dny.
Zcela ignorovala abnormalitu situace.
Skvělé, vypadá to, že jsou tu všichni.
Xu Jingxian viděla poblíž ležet na zemi xiao z bílého nefritu.
Věděla, jak hrát na xiao. Když žila se svými rodiči, zvládla čtyři umění pro vzdělaní člověka: citeru, go, kaligrafii a malbu.
Jako by byla očarována, Xu Jingxian přešla, zvedla nefritový xiao a ochotně se posadila napravo od první řady a připojila se k řadám hudebníků.
Teprve pak si uvědomila, že osoba sedící vedle ní, která na ni agresivně mrkala, neměla ucho. Byl směšný a ošklivý.
*Neměl ucho: v buddhismu je ucho považováno za zdroj hříchu.
Vypadá povědomě, kdo to je?
Xu Jingxian se mírně zamračila a přestala se hýbat. Najednou měla pocit, jako by se na ni obraz před ní chystal zaútočit. Byla vyděšená a chtěla okamžitě ustoupit!
Bohužel byla o půl kroku pomalejší!
Ohromná síla ji táhla dopředu. Xu Jingxian se to snažila zastavit veškerým úsilím, ale stále nemohla nic dělat. Na vteřinu jí jasné světlo oslepilo oči a v okamžiku obraz ožil.
Nakonec si uvědomila, že muž a žena, stejně jako hudebníci, vypadali příliš ploší a nebyli dostatečně živí. Ale teď najednou přišli k životu a muž, který na ni mrkl, se začal podobat živé osobě.
Hudba zněla ještě jasněji, stejně jako zvuky přírody. Muž a žena se už oblékli a nebyli nazí od hlavy až k patě. Ale jejich oblečení vypadalo průhledně jako mraky, které propouštěly jarní slunce, takže vypadali ještě víc okouzlující.
Co tady dělám?
Každá kost v těle Xu Jingxian křičela, to je špatné a ona to dobře pochopila ve svém srdci, ale jen tohle pouhé porozumění jí nestačilo, aby dostala své zpomalené končetiny pod kontrolu. Její pohyby byly pomalé, přesto její mysl hořela netrpělivostí, když chtěla tyhle tenké okovy co nejdříve roztrhat.
Nakonec si vzpomněla, kdo byl ten člověk, co na ni mrkl.
Byl to kultivátor Qi Jingu, ten, kdo se neustále hašteřil s Jun Zilanem.
Nyní se zdálo, že Qi Jingu už přišel na to, že tohle místo je neobvyklé, a chtěl se zbavit moci, která ho ovládá, ale nedokázal to. Mohl se jí tedy pokusit vyslat signál tím, že udělal ten směšný a divoký výraz, neschopný říct jediné slovo.
Pro Suna Buku to bylo jiné. Xu Jingxian pomalu otočila hlavu, aby se na něj podívala.
Zenový mistr Buku stále hrál na citeru, zcela ponořený do hraní, jako by si jí vůbec nevšiml, a rozhodně neměl v úmyslu zvednout hlavu a podílet se na jejich „mrkání“. Zdálo se, že pro něj bylo hraní na citeru to nejdůležitější, co mohl udělat.
Je možné, že impozantní mistr školy Qingyun je jen navenek zlato a nefrit, s pěkným vzhledem, ale bez skutečné hodnoty?
*Navenek zlato a nefrit: … ale uvnitř je jen shnilý materiál: navrch huj, vespod fuj.
A co Yun Weisi, kam zmizel? Je možné, že ho sem také odtáhli? Pokud Sun Buku hraje na citeru, tak co dělá Yun Weisi, když bije na buben?
Myslí Xu Jingxian probleskovaly zběsilé myšlenky, když se snažila představit si, jak Yun Weisi bije na buben se svým kamenným výrazem. Dokonce se téhle myšlence v hlavě zasmála, ale koutky jejích úst bohužel stoupaly příliš pomalu, jeden z koutků o něco rychleji než druhý. Z pohledu Qi Jingua to vypadalo nekonečně divně.
Bohužel sám nebyl v mnohem lepším stavu.
Hudba připomínala buddhistickou a zněla trochu jako to, co se dalo slyšet během obětních obřadů buddhistické sekty. Bylo to však příjemnější pro ucho a přineslo jakousi éterickou lehkost, díky níž lidé zapomněli na každou úzkost, kterou na světě měli. Myšlenky Xu Jingxian se vyjasnily, aniž by si toho všimla, ale její pohyby při hraní písně se staly ještě zručnějšími, jako by se hudba rodila v jejím srdci, a byla schopná si ji vybavit za jakýchkoli okolností.
Uplynul nějaký čas a píseň se konečně dostala ke své poslední notě. Tanečníci také zpomalili. Rty Xu Jingxian byly znecitlivělé, přesto zahrála poslední notu na své flétně správně, jako loutka.
Než mohla po skončení písně vzdychnout úlevou, viděla tančícího muže a ženu odcházet, drželi se za ruce. Ostatní odložili své hudební nástroje a ustoupili stranou, uvolnili jim cestu a poté se připojili k průvodu.
Co mají proboha za lubem?
Xu Jingxian hlasitě křičela v hlavě, ale její tělo ji neposlechlo. Zařadila se za Qi Jingua a následovala ostatní. Sun Buku stál vlevo vpředu a vesele držel citeru v rukou jako příkladný učenec.
Kamenná cesta byla poměrně dlouhá. Zpočátku jim cestu osvětlovaly jen perly měsíčního svitu, ale stále byla docela tma. Jenomže z nějakého důvodu byla jejich cesta postupně stále více osvětlená.
Xu Jingxian se snažila pozorovat své okolí a ke svému překvapení si všimla, že povrch země je vyrobený ze zlata a perly měsíčního svitu po stranách cesty se proměnily v rohy nosorožců. Špičky rohů slabě zářily bílým světlem, pokryté barevným sklem a brilantními ornamenty. Zlaté cihly byly oslepující ve světle vrhaném rohy, takže cesta před nimi byla naprosto jasná.
Šlechta sbírala rohy nosorožců a hluboce si jich vážili, ale pořád neměli na tyhle. Na špičkách těchto rohů byly bílé kruhy, díky nimž vypadaly ještě estetičtěji. Xu Jingxian si vzpomněla, že pod ledovci Severního moře žijí ledoví nosorožci. Byli sněhově bílí, téměř průhlední, jejich rohy jasné, jako by byly vyrobeny ze skla se spirálovými vzory nahoře. Tenhle druh stvoření byl extrémně vzácný. Někteří kultivující čekali polovinu svého života u Severního moře, ale z těla jednoho z těchto nosorožců neviděli ani jediný chlup. Tohle místo však přepychově používalo rohy jako svíčky, což bylo svévolné zneužití přírodních zdrojů.
Xu Jingxian si navíc všimla nástěnných maleb na stěnách. Zobrazovaly pár, muže a ženu, vzrušeně tančící, jejich hedvábné šaty sklouzávající dolů a davy lidí hrajících hudbu za jejich zády.
Čím více se na ně Xu Jingxian dívala, tím více se vyděsila.
Protože si najednou všimla sebe na nástěnných malbách!
Žena hrála na xiao z bílého nefritu, zatímco barva jejích šatů a způsob jejího stylu byly stejné jako její. Ačkoli měla skloněnou hlavu, její nespokojený postoj také dokonale připomínal Xu Jingxianin.
A ti, kteří jí byli blízko, mrkající mladý muž a soustředěný muž hrající na citeru—nebyli to Qi Jingu a Sun Buku?
Xu Jingxian si myslela, že toho už hodně viděla. Měla právo shlížet na nejvýznamnější hrdiny, přičemž jedinou výjimkou byli někteří lidé z největších klanů a velmistři žijící v hustých lesích o samotě.
Ale to, co dnes viděla, bylo opravdu příliš bizarní.
Pokud to byla iluze, proč si byla vědoma všeho, co se děje? Pokud to nebyla iluze, jak se tu mohla objevit nástěnná malba zobrazující ji?
Poté, co udělala dalších deset kroků, se nástěnné malby změnily. Hudebníci stále postupovali vpřed, vedeni tančícím párem. Vypadali graciézně a spořádaně. Vypadali takhle i teď?
Rychle se podívala před sebe. Poté, co Xu Jingxian vydržela dalších deset kroků, viděla nové nástěnné malby.
Tentokrát se v kruhu vznášel Buddha, díval se na ně z nebe a přitahoval příznivé mraky nahoru. Lidé klečeli před Buddhou a s úctou se dívali na oblohu, jako by pozorně poslouchali pokyny božstva.
Výraz ve tváři božstva se nedal zaměnit za soucit. Byl rezervovaný a vzdálený, jako by sledoval živé tvory z dálky, považoval lidi pod sebou za mravence. Zda je rozdrtí nohama nebo ne, zcela záviselo na náladě božstva.
Určitá žena v davu přitahovala jeho pozornost. Xu Jingxian cítila, že je to ona.
Co bude dál?
S obtížemi bojovala se svou zvědavostí a čekala, až se dav přesune k další nástěnné malbě.
Klidná atmosféra horní nástěnné malby byla ta tam, rozrušený Buddhou, který vybuchl vztekem, zatímco na ně ukazoval, jako by kázal. Nebeský oheň sestoupil na zemi a potrestal lidi, kteří se nyní plazili po zemi, ponořeni do planoucího moře plamenů. Všichni, včetně Xu Jingxian naříkali uprostřed plamenů a jejich výrazy byly zkrouceny agónií. Ani jeden z nich však nemohl uniknout osudu proměnit se v popel.
Poté se nástěnné malby náhle zastavily.
Jinými slovy, kamenná chodba skončila.
Nyní byli uvnitř obrovské a nádherné oválné haly. Kam oko dohlédlo, všechno bylo vydlážděno zlatými cihlami. Ve středu haly se nad ostatními sochami buddhů, které ji lemovaly, tyčila socha božstva. Při pohledu na něj měla Xu Jingxian pocit, že je nějak známý, ale nemohla si vzpomenout na jeho jméno. Bylo pravděpodobné, že to byl slavný starověký fozun z buddhistických sekt. Ten nehmotný tlak rostl, takže pro ni bylo těžké i dýchat. Podvědomě se narovnala a dokonce cítila nutkání pokleknout.
Takový tlak?!
Xu Jingxian byla vyděšená. Tenhle druh síly se nepodobal ničemu z lidského světa, daleko přesahoval to, co by mohl vyvinout zkušený kultivátor, jako je ona sama. I kdyby to byl Jiufang Changming…
Je možné, že božstva ve světě skutečně existují?
Všichni říkali, že božstva z minulosti buď zahynula, nebo nanebevstoupila. Posledním kultivujícím z lidského světa, který vystoupal, byl Luomei, zakladatel Nesmrtelné sekty Wanjian, shifu Jianga Li. Od té doby se nikomu nepodařilo prorazit do další říše, rozbít prázdnotu a stát se nesmrtelným.
Ale Luomei byl taoistický kultivující z klanu mečů, takže s Buddhou neměl nic společného.
Qi Jingu, který stál vedle ní, už poklekl. Očividně se snažil odolat a jeho nohy byly celkem ztuhlé, zasloužily si být nazývány přímými a neústupnými. Když se střetly se zlatými cihlami, Xu Jingxian uslyšela mrzutý pleskot. Dokázala vydržet ještě pár dechů, ale nakonec s ním také poklekla.
Když však viděla, jak Sun Buku klečí také, její srdce se naplnilo potěšením a blahem. Chtěla říct, předtím ses mi odvážil vyhrožovat a teď někomu dovoluješ, aby ti nařizoval?
Když se tahle myšlenka zrodila v její mysli, něco jí začalo padat před očima. Xu Jingxian se podívala podrobněji a uvědomila si, že to byly okvětní lístky.
Třepotaly se ve vzduchu, sestupovaly z nebe, bez poskvrny bílé, doprovázeny jemnou vůní. Okvětní lístky pokrývaly podlahu všude kolem nich.
Vydláždily podlahu a v hale se nic jiného nehýbalo. Zvuk hudby přicházel odjinud, píseň slabě slyšitelná, jako nebeská hudba.
„Všichni jste spoutáni karmou.”
Xu Jingxian ztuhla, když uslyšela hlasitý hlas, který duněl jako velký zvon. Buddha najednou otevřel ústa a ten hlas otřásl Xu Jingxianinýma ušima, jako by do jejího srdce znovu a znovu zasáhlo kladivo.
„Bez ohledu na to, jaká katastrofální rozhodnutí, hříšná provinění a zlomyslné činy jste ve své minulosti vykonali, stačí odložit sekáček, otočit hlavu, abyste viděli břeh, a budete se moci proměnit v Buddhu.“
„Osvobodit se od neklidu, zdokonalit svá těla, dodržovat sliby jak v myšlenkách, tak ve skutcích, setrvat bezúhonní. Všechno ve vaší minulosti nebylo nic jiného než lži a červený prach smrtelných záležitostí, posedlost hledáním pravdy a děláním si jména, všechny ty touhy. Tam, kde je zákon nejistý, bude nakonec dosažen. Buďte milosrdní k ostatním, jako jste k sobě. Dnes jste překročili brány. Zítra se můžete stát Buddhou, dostat se do Západního ráje nebo se stát nesmrtelným, necháte za sebou utrpení a obrátíte se k soucitu a užijete si štěstí…“
Xu Jingxian cítila, jak každé slovo vstupuje do jejího těla, jako by ji nějaká temná magie svazovala a znehybňovala. Její mysl byla také svedena na scestí a viděla, jak vstupuje do země stovek kvetoucích květin a exotických tvorů, kde fénixové jemně zpívali své písně. Usměvaví lidé přicházeli a odcházeli, lemy jejich šatů a stuh tančily ve větru, všude kolem božstva a nesmrtelní. Viděli ji, ale nejen že neodhalili obvyklý odpor nebo pobavení, když viděli vetřelce, dokonce natáhli ruce k Xu Jingxian a povzbudili ji úsměvy. Bylo to, jako by vždy byla jednou z nich, přesto je dlouho oddělovalo neštěstí, ale nakonec se vrátila.
Je možné, že jsem vlastně bývala nesmrtelná?
Pomyslela si omámeně a ani jedna její část tuhle myšlenku neodmítla.
„Qi Jingu!”
Socha Buddhy najednou zvolala jeho jméno.
„Narodil jsi se se stříbrnou lžičkou u huby, přesto jsi srdcem následoval cestu k nesmrtelnosti a navzdory tomu jsi opustil svůj domov. Kvůli tvému odchodu tvoji rodiče utržili těžkou nemoc. Poslali dopis, ale nemohli vydržet dost dlouho na to, aby tě viděli vrátit se. Byl jsi neoddaný a neloajální. Čeho jsi však dnes dosáhl? Nejsi nic jiného než jedna tvář v davu průměrných lidí!”
Xu Jingxian se zachvěla a snažila se obrátit pohled. Koutkem oka se jí zdálo, že si všimla, že se ramena Qi Jingua mírně zvedají, protože ta slova způsobila, že mu klesla hlava, a on se příliš styděl, než aby ukázal svou tvář.
„Xu Jingxian!”
Když bylo vysloveno její jméno, otřásla se. Její mysl tím byla ovlivněna a ona byla násilně odvlečena ze Západního ráje a upadla do propasti bídy bez šance vymanit se z jeho pout.
*Propast bídy: dosl. moře hořkosti: věčné utrpení života, od kterého se buddhisté snaží odtrhnout.
„Byla jsi předurčena praktikovat buddhismus ode dne, kdy jsi se narodila, ale byla jsi svedena prázdnými slovy neortodoxních sekt a vstoupila do démonické sekty. Když jsi udělala jeden špatný krok, musela jsi udělat další. Kdybys celou tu dobu kultivovala buddhismus a byla dnes ctnostnou mniškou, upadla bys někdy tak nízko?”
Když Xu Jingxian slyšela jeho slova, myslela si, že připojení se k démonické sektě bylo skutečně chybou, kterou neměla jak napravit. Nemohla si pomoct, ale cítila zármutek, který se uvnitř rozlil, a její oči se téměř roztrhaly. Těžce spadla na podlahu a poslouchala pokyny z nebe.
Zdálo se, že se v hloubce jejího srdce ozývá slabý hlas, pochybující: proč tě poslouchám? Moje velké já trpělo několik let, aby se stalo mistrem démonické kultivace, jak může jediné slovo od tebe odmítnout mé úspěchy?
Ale tahle myšlenka byla rychle odplavena studenou vodou a nezanechala po sobě žádné stopy. Cítila se jen oddaná a smutná, zbožná celým svým srdcem.
„Sune Buku!”
„Jako žák buddhistické sekty bys měl být upřímný a oddaný a podporovat buddhistické doktríny. Přesto se hluboko ve tvém srdci zrodily ďábelské kacířské myšlenky a ty jsi dokonce zpochybňoval doktríny buddhismu?! A co tvoje buddhistické srdce?! Už dávno jsi nechal démony vstoupit do svého těla a nezasloužíš si být součástí mých buddhistických sekt!”
Hlas přicházející shora byl drsný, s každým dalším slovem stále přísnější. I když Xu Jingxian nebyla ta, která byla odsuzována, zbledla z toho tlaku a lapala po dechu.
Xu Jingxian měla pocit, jako by byla roztrhána. Na jedné straně se třásla strachem a hrůzou a neodvážila se vyvrátit jediné slovo, klečela u nohou buddhy a čekala, až vynese rozsudek. Na druhou stranu sledovala scénu z boku a nesnášela jeho výroky. Zoufale chtěla z druhé poloviny převzít vedení a bojovat proti samotným nebesům. Byla zalitá potem.
„Jaké jsou ty buddhistické doktríny?”
Jasný hlas náhle zpochybnil Buddhu. Když přešel dav, hlas letěl k soše Buddhy.
Xu Jingxian cítila, jak se tlak trochu zmírnil, a s námahou zvedla hlavu a podívala se na mluvící osobu.
„Co je buddhistické srdce, co jsou kacířské myšlenky?”
Sun Buku se odvážil položit nejvyššímu Buddhovi tři otázky za sebou!
Dokonce se postavil na nohy a zvedl hlavu, aby se přímo podíval na Buddhu.
„Buddhismus je nápravou vlastního já a můj dharma je skutečný dharma. Podle mého názoru se tady vydáváš za Buddhu, což je přesně to, co je kacířství!”
Nejen, že jeho slova byla arogantní, ale na jeho tváři se neobjevila ani stopa strachu.
Buddha byl rozzuřený: „Ty bláznivé dítě! Jak se opovažuješ být tak drzý!”
Xu Jingxian téměř cítila, jak Buddha ukazuje prstem na Suna Buku.
„Všichni jste kacíři. Kéž byste byli odsouzeni a rozcupováni na tisíc kusů, nikdo by nelitoval vaší smrti!”
Jakmile zaznělo slovo „smrt“, ve vzduchu se objevil třpytivý zlatý symbol“ 卐“, který vystřelil směrem k Sunovi Buku!
Sun Buku se zasmál: „Takže v dnešní době také toužíš opustit světský svět a stát se Buddhou. Buddhismus se skutečně dostal na nejnižší úroveň a démoni dovádějí jak zběsilí!” Když to říkal, v jeho ruce se objevila hůl a ohnal se jí. V záblesku se scéna před nimi rozpadla jako nástěnná malba padající na zem. Xu Jingxian vstala na nohy a její tenké hedvábí měla zpět v rukou.
Máš odvahu oklamat tuhle váženou dámu!
Ušklíbla se a nemilosrdně natáhla ruku.
Svět byl obrácen vzhůru nohama, nebe padalo a země praskala.
Autorka chce něco říct:
Pohled Xiao Xu a Suna-er je nyní důležitější. Vyhmátnou šéfa buddhistického chrámu Wanlian, takže je zde spousta textu popisujícího jejich dobrodružství. Původně jsem neměla v úmyslu nechat Changminga a Yuna Weisiho vstoupit na jeviště v další kapitole, ale na rozdíl od mého očekávání se objeví.