Před dávnými časy v prefektuře Tamba (1) žil bohatý obchodník jménem Inamuraja Gensuke. Měl dceru jménem O-Sono. Byla velice chytrá a krásná a myslel si, že by byla škoda, aby ji vychovával jenom pod učením pouhých vesnických učitelů; takže ji poslal s doprovodem do Kjóta, aby se tam naučila zdvořilému chování, jaké měly tamní ženy. Jakmile ukončila vzdělání, byla provdána za přítele rodiny jejího otce – obchodníka jménem Nagaraja a žila s ním šťastně asi čtyři roky. Měli jedno dítě, jenomže O-Sono onemocněla a zemřela právě čtvrtý rok jejich sňatku.
Noc po pohřbu O-Sono, pronesl malý synek, že se jeho matka vrátila a že je v pokoji nahoře. Smála se na něj, ale nemohla s ním mluvit: proto se polekal a utekl pryč. A tak se členové rodiny vydali nahoru do pokoje O-Sono a tam je polekalo světlo malé lampy, která byla zapálena před svatyní v pokoji, ve kterém leželo mrtvé tělo O-Sono. Vypadala, jakoby stála před tansu nebo-li komodou se šuplíky, která obsahovala její šperky a oděvy. Hlava a ramena jí byly docela jasně vidět, ale od pasu dolů se její postava měnila na průhlednou; bylo to jako její nedokonalý odraz a průzračný jako stín na vodě.
Všichni se lekli a opustili pokoj. V přízemí dali hlavy dohromady a matka manžela O-Sono řekla: „Žena má ráda své věci a O-Sono lpěla na svých osobních věcech. Možná se vrátila, aby se na ně podívala. Hodně zesnulých tohle dělává, dokud se věci nedají do obecního kláštera. Když obdarujeme klášter jejími kimony a obi, její duch nejspíš nalezne odpočinku.“
Muselo se to udělat co nejdříve. A tak následujícího rána byly šuplíky vyprázdněny a všechny její osobní věci a šaty byly přeneseny do kláštera. Jenomže přišla i příští noci a dívala se na tansu jako předtím. Přišla i další noc a noc po ní a každou noc a tak se dům stal domem hrůzy.
Matka manžela O-Sono šla do farního kláštera a řekla vedoucímu knězi všechno o tom, co se událo a žádala o radu jak na duchy. Klášter byl zenový a hlavní kněz byl učený starý muž známý jako Daigen Ošo. Odvětil: „V tansu nebo u něj musí být něco, po čem dychtí.“ – „Ale všechny šuplíky jsme vyprázdnili,“ odpověděla žena; „v tansu nic nemůže být.“ – „Nuže,“ řekl Daigen Ošo, „dnes v noci přijdu k vám domů a budu sledovat ten pokoj a uvidím, co se dá udělat. Musíte všem přikázat, aby po dobu, co tam budu, nikdo do pokoje nevstupoval.“
Po setmění přišel Daigen Ošo do domu a našel již připravený pokoj. Zůstal tam sám, četl sútry a nic se až do hodiny krysy [1] neobjevilo. Potom se začala rýsovat postava O-Sono přímo před tansu. Její tvář měla posmutnělý výraz a očima se od tansu neodtrhla.
Kněz pronesl svaté zaříkávadlo, které se v takovýchto případech říkává a potom vyslovil směrem ke kaimjo [2] O-Sono: „Přišel jsem sem, abych ti pomohl. Nejspíš se v tansu ukrývá něco, po čem toužíš. Mám ti to najít?“ Stín mu lehce pokynul hlavou a kněz, který k ní přikročil, otevřel horní šuplík. Byl prázdný. Dále otevřel druhý, třetí a čtvrtý; pečlivě prohledával prostor pod a nad nimi a truhlu. Nic nenašel. Jenomže její postava se stále toužebně na tansu dívala. „Co tak může chtít?“ pomyslel si kněz. Pak si uvědomil, že pod papíry, kterými byly zásuvky olemované, se může něco skrývat. Odtrhl lem od prvního šuplíku: – nic! Odtrhl lemování od druhého šuplíku, od třetího a pořád nic. Ale pod tím nejspodnějším lemováním našel dopis. „Je tohle to, po čem jsi pátrala?“ optal se. Stín ženy se k němu otočil, její zasněný pohled se zaměřil na dopis. „Mám ho spálit?“ optal se. Uklonila se před ním. „Spálím ho v klášteře brzy ráno,“ slíbil – „a nikdo si ho včetně mě nepřečte.“ Postava se usmála a zmizela.
Začalo svítat a kněz sestoupil po schodech dolů k čekající rodině. „Ničeho se nemusíte obávat,“ řekl jim: „Už se znovu neobjeví.“ A taky se neobjevila.
Dopis spálili. Byl to milostný dopis, který pocházel z doby, kdy studovala v Kjótu. Ale kněz věděl, co v něm bylo a s tajemstvím taky zemřel.
►►►►►►
(1) Na současné mapě Tamba odpovídá zhruba centrální oblasti prefektury Kjóto a části prefektury Hjógo.
[1] Hodina krysy (ne-no-koku), podle staré japonské metody počítání času, byla první hodinou. Odpovídalo to době mezi naší půlnocí a druhou hodinou ranní; protože starověké japonské hodině se každá rovnala dvěma moderním hodinám.
[2] Kaimjó, posmrtné buddhistické jméno nebo náboženské jméno, které se dávalo mrtvým.
