Místnost upadla do mrtvolného ticha, atmosféra se náhle ochladila. Pohled Yana Xiaohana poklesl v soustředění. Koutkem oka zahlédl Fu Shena, jak odvrátil hlavu, zdánlivě unavený si zívl.
Teprve potom si vzpomněl, že ten muž je stále nemocný. Kdyby věděl o jejich vzájemném rozmlouvání uprostřed noci, Shen Yi’ce by ho příští den určitě vyplísnil.
„Nejdřív si odpočiň. Zítra si promluvíme víc.“ Yan Xiaohan mu pomohl lehnout si a zatáhl závěsy. Fu Shen vyloudil „mnm“, které bylo zahuštěné vyčerpáním. „Díky za tvoji starost,“ řekl tiše.
Yan Xiaohan seděl na nízké lavici u postele a nebyl ani trochu unavený. Slova Fu Shena mu neustále vířila v mysli. Tak proto byl císař Yuantai tak netrpělivý, aby udupal Fu Shena; soukromé kontaktování Khadun, která byla z nepřátelské země, a odvedení potomka prince z Yingu zpět na Centrální pláně, obojí vypadalo jako vyprávění o bublající vzpouře. Císařův boj o nahrazení syna první manželky v nástupnictví, byl háklivým místem v jeho srdci, a pokud se ho dotkneš, zemřeš.
Fu Shen prostě hazardoval se svým životem. Zlomené nohy a nařízené manželství byly šťastným výsledkem.
Kvůli přání svého předchůdce, aby se otočil zády ke svému způsobu života … bylo nemožné, aby nevěděl, co ho čeká, kdyby se toto spiknutí někdy dostalo na světlo.
Přesto se zdálo, že vždy dělal tyto nevděčné, trýznivé úkoly.
Proč?
„Na tomhle světě jsou některé věci, které budou vždycky vyžadovat někoho, kdo by je udělal,“ řekl Fu Shen.
Yan Xiaohan vyděšeně vyskočil a náhle se probudil ze svého rozjímání. „Proč jsi vzhůru?”
„S tím, jak to děláte, pane Yane, můžete mrtvého tím zíráním přivést k životu,“ posmíval se Fu Shen.
Yan Xiaohan byl prostě v transu, nevěděl, že jeho pohled celou dobu spočíval na Fu Shenovi. V okamžiku, kdy Fu Shen uviděl lítostivý výraz ve tváři, věděl, co si myslí, a jeho vlastní srdce si nemohlo pomoci, ale změkčilo touhou ho dráždit.
„Najít potomka prince z Yingu bylo přáním mého strýce a Jeho Výsosti, prince ze Su. Z tohoto důvodu bych to udělal bez ohledu na cokoli. Nemám čeho litovat.”
„Byl jsi vážně zraněný a tvoje úsilí bylo zbytečné. Není to politováníhodné?”
V temné noci se ozval zvuk jemného smíchu Fu Shena.
Yan Xiaohan se odmlčel a najednou mu svitlo.
„Dvě různé cesty byly první taktikou odvedení pozornosti a hanský diplomat ve výpravě byl druhou… ve skutečnosti jsi ty a princ ze Su poslali potomka už nějakou dobu předem, že?“
„Hm.“ Fu Shen přikývl velmi vážně. „Kdyby to bylo tak, jak jsi řekl, kde všechno, co jsem udělal, bylo k ničemu, pravděpodobně bych se už dávno pověsil. Opravdu bych se styděl žít.”
Udržoval si úsměv a zvedl oči k Yanu Xiaohanovi. „Přestaňte takhle protahovat obličej, pane Yane. Ani jsem nevěděl, že mě dokážeš tak politovat. Velmi trapné.”
Yan Xiaohan nemohl říct, kde viděl na jeho tváři napsáno „je mi tě líto“, ale dobře věděl, že si s ním hraje. „Není třeba se o tom zmiňovat. Měl bych být takový, protože zanedlouho budeme rodina,“ reagoval tedy jen s náznakem chladu.
Fu Shen: „……“
„Ty vážně… nemáš žádné hranice,“ griloval ho a nevěděl, jak na to reagovat. „Pokosil jsi tisíc nepřátel, jen abys byl sám deprimovaný z osmi stovek – přesto jsi stále ochotný vstoupit se mnou do ‚rodiny‘, co?!”
„Měl bys sis to celé pořádně promyslet, markýzi,“ řekl trpělivě Yan Xiaohan. „Ty jsi první hodnosti, já třetí. Pokud se skutečně staneme jednou domácností, pak nic neztratím; jen budu profitovat.”
Fu Shen z toho oněměl.
Yan Xiaohan si všiml, že jeho hněv nabobtnal natolik, že na něj začal plivat oheň, a věděl, že musí přestat, když byli v tomto bodě, rozumně ustoupit a snažil se udržet mír. „Dobře, pokud si ještě budeme povídat, začne svítání. Neunavuj se a jdi spát.”
Fu Shenovy zvednuté mandle se okamžitě vrátily dolů. Uvědomoval si, že se ho Yan Xiaohan snažil přemluvit, ale nemohl si pomoci, aby se z jeho jemných slov necítil trochu ospalý.
Ti dva proklábosili půl noci o hloupostech, jen si lehli a na čtvrtou hodinu usnuli[1]. Za úsvitu zaznělo několik odbití od ponocného a Yan Xiaohan tiše vstal z lavice, jakmile je uslyšel. Nečekal, že jeho pohyb okamžitě probudí Fu Shena. „Musíš jít?“zeptal se ospale.
„Mhm.“ Yan Xiaohan přišel na stranu postele, nejprve se dotkl jeho čela, aby se ujistil, že nemá horečku, a pak zastrčil roh povlečení, které se vytáhlo. Když se naklonil, jeho dlouhé vlasy sklouzly dolů, přistály na okraji polštáře a jemně se otíraly po straně tváře Fu Shena. „Dnes musím jít na směnu do paláce. Ty spi.”
Fu Shen zavřel oči a z nosu vydal nejasný zvuk.
Dlouhé vlasy mu jemně šimraly tvář, malý poryv větru způsobil, že se baldachýn postele jemně houpal. Uslyšel kroky, které se od něj vzdalovaly, zabočily někam za zástěnou u postele a pak hluk ostatních lidí přicházejících zvenčí.
Pro člověka s vytříbenými smysly byly tyto fragmenty zvuku stále mimořádně rušivé, i když je oba oddělovalo několikero dveří. Fu Shen snášel své nezvladatelné uši, když přijímal vnější zvuky vody, kroky, řeč, měkký náraz věcí, které byly zvedány a odkládány, a pak pokyny Yana Xiaohana, které záměrně sděloval tichým hlasem. „…nerušte ho. Shen Yi’ce přijde odpoledne … jí a bere léky včas…“
Možná proto, že se k němu vždycky někdo choval ohleduplně, nebo možná také proto, že si užíval kontrastu, kdy lidé z jeho okolí museli ráno vstávat a odcházet, zatímco on doma usínal, ale tento krátký randál nic nezpůsobil, aby zničit jeho dobrou náladu. Zatímco čekal, až Yan Xiaohan odejde, myšlenky Fu Shena bezcílně bloudily, dokud nepřitáhly prachem pokrytou vzpomínku na verš z básně, kterou znal – „nejobávanější krátké jarní nocí s každoročním odchodem chladu“. [2]
Generál Fu mohl být mladým pánem bohaté rodiny, ale jeho literární znalosti byly dosti omezené. Tohle byla kniha, kterou předtím na popud svého učitele studoval, ale ve skutečnosti si nemohl vzpomenout na žádný verš před ním ani po něm!
Mlhavě si vzpomněl, že v básni asi byla napsána část o neochotě vstát z postele, a náhodou v ní bylo jméno Yan Xiaohan, a tak si to pro sebe mumlal znovu a znovu, dokud zvuky venku neustaly. I když znovu upadl do hlubokého spánku, stále v tom pokračoval.
Dřímal dokud slunce neviselo vysoko na obloze, když mu služebná z panství Yan přišla pomoci se omýt a naservírovat mu jídlo. Fu Shen si stiskl nos a vypil velkou misku hořkého léku a stále si nevzpomněl na celé jméno té básně. Byl to ten typ, který, když něčemu nerozumí, se bude vrtat v jádru toho složitého problému, dokud se mu nedostane na kloub. Seděl před oknem a půl dne o tom přemýšlel a bez obalu řekl služebné: „Jděte do pracovny svého pána a přineste mi pár sbírek básní. Musí mít sedmiznaková čtyřverší.“ [3]
Služka už dříve dostala instrukce od Yana Xiaohana a neodvážila se ho neuposlechnout, takže rychle zvedla sukně a šla prohledávat knihy. Yan Xiaohan nebyl mužem mnoha literárních aktivit a ve své pracovně neměl mnoho poezie; služebná přinesla pro Fu Shena malou hromádku knih a uctivě řekla: „Toto je každá básnická antologie ze studovny, markýzi.“
Fu Shen zvedl jednu knihu a listoval v ní, nečekaně se pousmál, když ji pročítal. „Bez schopností a neučený.“
Služka sklonila hlavu a ramena se jí na krátkou dobu podezřele třásla.
Prolistoval hromadu antologií za ne méně než shichen a nakonec našel část verše, která mu tak dlouhou dobu vrtala hlavou, ve žlutě potištěné knize Lidé z dynastie Tang, s šedými znaky. Celá báseň s názvem ‚Zde jest‘ byla: [7]
Za zamračenou zástěnou jest zde kráska úžasná,
nejobávanější krátké jarní noci s každoročním odchodem chladu.
Bylo nesmyslné provdat se za bohatého manžela;
Dvůr jej ráno volá, otočený zády k jejich sladké posteli.
Fu Shen zezelenal. Skoro ho bolelo dýchat. Zuřivě odhodil knihu a plameny z něj vyšlehly tři chi vysoko.
Yan Xiaohan se vrátil domů ze dvora večer, a když vešel do místnosti, uviděl Fu Shena uprostřed, jak tupě zírá na kaligrafické náčiní na stole před oknem.
Yan Xiaohan záměrně hlasitěji kráčel. Fu Shen vzhlédl, zjistil, že je to on, a v jeho mysli se okamžitě začala neustále ozývat ta příšerná fráze „zpátky se obrátil k jejich sladké posteli“. Jeho barva v obličeji se mu změnila, dech se zadrhával a okamžitě propukl v divoký záchvat kašle.
Yan Xiaohan se lekl a spěšně ho poplácal po zádech, aby mu pomohl regulovat dech. „Co se stalo? Vyděsil jsem tě?“
Bylo absurdní se na to vůbec ptát. Fu Shen zamával jednou rukou a předloktím druhé se pokusil zastavit svůj neustávající kašel. Yan Xiaohan ho chvíli pozoroval a zanalyzoval, že se nezdálo, že by mu něco bylo – jen si nedával pozor na to, jak dýchá. Jeho srdce, ověšené obavami, mu kleslo zpět do břicha. „Jsi opravdu důstojný, markýzi,“ nemohl odolat rýpnutí.
Fu Shen vymrštil ruku na stranu.
Jeden stojící a jeden sedící, jejich štíhlé siluety se odrážely ve výřezu okna jako ladící nefritové přívěsky. Fu Shen stěží dokázal udržet kašel na uzdě. „Už jsi zvyklý zůstat na panství?“ zeptal se Yan Xiaohan ledabyle. „Jestli něco chceš, řekni to sluhům. Neomezuj se. Slyšel jsem, že jsi dnes hodil nějakou knihu na zem, můžeš mi říct, co se stalo?“
Fu Shen s kamennou tváří. „Uklouzla mi ruka.“
Yan Xiaohan o tom pochyboval. „Opravdu? Pokud tě služebná urazila, nemusíš mě šetřit hanby…“
Fu Shen se na něj podíval. „Kolik máš hanby, když jsi se mnou? Stojí mi za to spolknout svůj hněv?“
Yan Xiaohan se ho pak přestal vyptávat a v duchu se ušklíbl, že si možná myslel, že Fu Shen je příliš křehký. Srdce v těle, které vydrželo sečné rány, patřící člověku, mluví o tom, co si myslí, že je správné a špatné, mělo schopnost vydržet mnohem více než srdce těch, kteří slepě jdou s proudem.
V tomto světě teplá krev zchladne a velké touhy vyhasnou. Hrdinové i padouši se nakonec obrátí v prach, obdiv i hana se změní v nic. Nutit ho do čehokoli by bylo zbytečné, a tak jen doufal, že mužova naprostá oddanost a hrdě nezlomná povaha se pomalu vytratí, jen trochu.
„Dělo se dnes něco v paláci?“ Fu Shen beze spěchu uklidil papíry a štětce na stole. „Zprávy se od té doby rozšířily, takže to teď sleduju jen z povzdálí,“ řekl Yan Xiaohan, „Slyšel jsem, že úřad císařského cenzora se tě chystal zapsat do knih, když jsi tak dlouho klečel před branou paláce. Jak se cítíš ohledně zraněných nohou? Bolí to teď?“
„Trochu. Není to nic hrozného. Pan Shen za mnou přišel odpoledne,“ řekl Fu Shen. „Zasnoubení je nakonec soukromá záležitost. Pokud ty a já nic neřekneme, ostatní nebudou mít pocit, že je vhodné to vytahovat. Co říkáš?“
„Už jsem před císařem souhlasil. Nemůžu vzít svoje slova zpět.“
Fu Shen hluboce zabručel bez jasného významu. „Jo, já vím,“ bylo vše, co odpověděl.
Yan Xiaohan zachytil koutkem oka chaos použitých papírů na stole, přičemž ty horní byly plné Fu Shenových nerozluštitelných čmáranic neznámého účelu. Ze zvědavosti si vzal list a nejprve se zeptal Fu Shena: „Mohu se na to podívat?“
Nevadilo mu to. „Dělej si co chceš.“
Kuří nohy na papíře mohly být pouze s pečlivým prozkoumáním označeny jako variantní (*?) znaky, které vypadaly trochu jako stylizované podpisy. „Poznáváš to?“ zeptal se Fu Shen, když si všiml, že to bere vážně.
Yan Xiaohan ukázal na jeden z nich. „Tenhle‚znak‘ je podpisem dozoru nad vyzbrojováním[4]. Všechny zbraně jimi vyrobené budou mít tuhle pečeť. Tenhle tah, který jsi zde napsal, má pár malých háčků ve tvaru šípů, které by měly pocházet z Úřadu pro dozor nad výrobou kuší.“
Fu Shen byl zpočátku lhostejný, ale jeho zorničky se náhle stáhly, když zaslechl dvě slova ‚Dozor na výzbroj‘. „Šípy používané armádou Severního Yan jsou bez emblémů nebo značek. Nikdy předtím jsem na nich neviděl takový podpis.“
„Obecně řečeno, velké množství šípů pro vojenské použití vyrábí nejrůznější výrobci. Někteří je označí, jiní ne. Dohled nad vojenskými zbraněmi má na starosti hlavně testování nových druhů zbraní a také výrobu všech druhů zbraní pro vojenskou posádku hlavního města. V důsledku toho pouze luky a šípy používané touto posádkou budou mít značku Úřadu pro výrobu kuší.“
Fu Shen následně obrátil další list papíru, na kterém byla symbolická kresba běžícího zvířete. „Poznáváš tuhle?“
Yan Xiaohan se usmál, sklonil se, aby vzal štětec, a naznačil Fu Shenovi, aby mu položil papír. Doprostřed pak napsal ještě zaoblenější znak podobný symbolu.
„Tohle je kurzíva [5] pro znak ‚leopard‘ (豹).
Když císařská garda předchozí dynastie ještě nebyla rozdělena na menší části, mělo Císařské město pouze deset poddivizí; Levá a pravá verze Zlaté vrány, Leopardí letku, Luanský ceremoniál, Vzlétající jestřáb [6] a Pernatý les. Z důvodu pohodlnosti v té době byla každá z nich pojmenována po určitém zvířeti, forma jejich charakteru se mírně měnila, aby se stala jejich jedinečným symbolem.“ Při vysvětlování je nakreslil na papír. „Jako Zlatá vrána je „zlatá“ (金) znak, která má podobu třínohé vrány, Leopardí letka je to, co jsem napsal dříve, Luanský ceremoniál je „luan“ ve tvaru fenghuanga (鸾), Vzlétající jestřáb ‚jestřáb‘ (鹰) a Pernatý les ‚pero‘ (羽).“
„Po pozdějším rozdělení císařské gardy na Deset stráží Jižního úřadu a Šest armád Severního úřadu se však tahle sada znaků už nepoužívá. Proč ses na to najednou zeptal?“
Poznámka překladatele:
[1] Noc byla rozdělena do pěti 2hodinových „hodin“, které začínaly v 19 hodin a končily v 5 hodin ráno. Čtvrtá hodina je 1.-3. ráno, neboli doba krávy.
[2] Toto je skutečná báseň od Li Shangyina a její část „jarních nocí“ byla cenzurována (asi proto, že by to mohl být eufemismus pro „jarní (erotické) sny“, když přimhouříte oči…?), což způsobilo, že vlastně ztratily smysl. Chladné (寒) a noci (宵) jsou tučně, protože, ejhle, je to jméno Xiaohan (宵寒).
[3] Původní báseň má skutečně čtyři sedmiznakové sloky, ale nechtějte to po mně do češtiny, takže z toho vznikly čtyři sloky.
[4] 军器监 – dosl. Vedoucí armádní výzbroje. 弩坊署 – dosl. Kancelář dílny pro kuše. .
[5] Čínská kurzíva je psaní…. nepochopila jsem vysvětlení aj překladatele, tak si to radši vygooglujte. 🙂
[6] 鹰扬 (yingyang) – tento název je termín, který obecně znamená militaristickou sílu.
[7] Název je 为有 od Li Shangyin 李商隐.