GOLDEN STAGE KAPITOLA 14

Poté, co vyprovodil Xiao Xuna pryč, se oba vrátili do ložnice. „Co přesně jsi teď myslel? Vysvětli,“ řekl Fu Shen.

„Riskoval jsi, že necháš Xiao Xuna odejít, aniž bys tomu plně porozuměl,“ Yan Xiaohan přimhouřil oči. „Nebojíš se, že tě vlastně dám do domácího vězení?“

Fu Shen ho opravdu chtěl kopnout. „Buď vážný.“

„Během téhle fáze tu se mnou zůstaneš a já ti pomůžu bojovat o šanci vrátit se do prefektury Yan. Už jsem to řekl velmi jasně.“

„Na to se neptám, Yane Xiaohane,“ odsekl Fu Shen s krátkou pauzou mezi každým slovem. „Ptám se tě na tohle: na které straně nakonec stojíš?“

„Jsi císařův nejoblíbenější poddaný, jeho nejvyznamenanější důvěrník a jen jeden krok tě dělí od vzestupu k nejvyššímu životu – proč bys chtěl pomáhat někomu, kdo je k tomu ve své podstatě na nepřátelské pozici?“

Oči Yana Xiaohana byly stále přivřené na štěrbinu, ale ten něžný výsměch, který v nich právě byl, nebyl nyní nikde vidět. Jako by na sebe bleskově nandal vrstvu neprostupného brnění. „Stejně jako jsou v tomhle světě loajální poddaní, někteří jsou přirozeně neloajální,“ řekl bezstarostně.

„Nemusíš se tady podceňovat…“

„Nebuď naivní, můj markýzi,“ řekl s úsměvem. „Už dávno víš, jaký jsem člověk, a přesto se trápíš, abys to přede mnou zakrýval? Ačkoli ty a já patříme do stejné dynastie, ty máš na starosti udržování míru v zemi, zatímco já sloužím pouze jako úředník. Není to pro slávu, je to jen kvůli výhodám. Není to pro zemi nebo její lid, je to jen pro mě.“

Jít za ziskem, vybrat si, na kterém stromu se usadíte; to byl prostě způsob každého úřadujícího úředníka.

A proto,“ vysvětlil, „nestojím na tvé straně, stojím na straně, která je pro mě nejvýhodnější.“

Je pěšcem v této hře qi a také třetím hráčem.

Jedna strana ho mohla použít k proražení nepřátelských linií a také mohl bez jediného slova převrátit hrací pole.

Vzhledem k tomu, že císař Yuantai neměl rád zbraně, které držel, aby měly příliš mnoho vlastních nápadů, pak mohl být také neozbrojeným, bezbranným mužem, který byl odříznutý od ostatních.

Protože tenhle pěšák nebyl šťastný.

„Jasně, dobře. Je těžké přimět tě, aby ses otevřeně přiznal, že nejsi něco.“ Fu Shen se usmál s maximálním výsměchem. „Tak proč jsi mě přivedl zpátky? Proč jsi mě prostě nenechal promočit k smrti u brány paláce?“

„To proto, že jsem slintal nad tvým pěkném vzhledem, samozřejmě,“ odpověděl Yan Xiaohan lhostejně.

Fu Shen: „……“

Vysoce postavený voják bezohledného rozhodování jako on, ze všeho nejvíc nenáviděl běžnou praxi falešné zdvořilosti a nepřímé upovídanosti v úředních sférách hlavního města. Yan Xiaohan věděl, jaká je jeho nálada, svižně se usmál a šel ho uklidnit, než vybuchne. „Nesnaž se znovu najít ospravedlnění pro moje zproštění viny, Fu Shene.“

Když mu přestal říkat ‚markýz‘ a změnil to jen na jeho jméno, bylo to, jako by se vrstva brnění kolem něj odloupla a odhalila vzdálenou, a přesto známou postavu, kterou byl Yan Xiaohan, se kterým se Fu Shen poprvé seznámil.

„Vybrat si stranu mezi vojenskou a monarchiální mocností a pomáhat ti, kde můžu, jsou dvě velmi odlišné věci. Ty a já se známe několik let. Nemůžu jen tak stát a dívat se, jak padáš.“

Bylo to skutečně tak, jak sám řekl. Mezi „morálkou“ Yana Xiaohana vůči jeho přátelům a jeho „morálkou“ u císařského dvora byl velký rozdíl.

Fu Shen nakonec neměl co říct. Nerad se spoléhal na to, že kmitá jazykem, aby přesvědčoval ostatní, aby souhlasili s jeho vlastními názory, a vzhledem k tomu, že dnešní opakované otázky byly v rozporu s normou, došla mu trpělivost a navíc se mu nelíbilo, jak Yan Xiaohan ‚zahlazuje svoji podlost‘. „Skončil jsi?“ ptal se s klidným obličejem.

Yan Xiaohan to slyšel a věděl, že se chystá vzplát vzteky. Fu Shen byl ze všeho nejdřív mladý bohatý pán, pak generál a byl zvyklý na to, že věci jsou přesně takové, jak se o nich tvrdí. Každou chvíli jeho nálada stoupala způsobem, který byl opravdu docela… nerozumný.

Přesto Yan Xiaohan trval na tom, že řekne víc, temný mrak mu zahalil vršek hlavy. „Někoho za chvíli nechám přinést léky, nezapomeň-„

„Vypadni,“ řekl Fu Shen ledově.

Pan Yan byl hoden být talentovaným členem elity, protože poslušně zmlkl a hladce odešel.

Fu Shen byl té noci příliš vytočený, než aby spal, zranění na nohou ho slabě bolela. Házel sebou a otáčel se na posteli z toho, co Yan Xiaohan řekl, opakovaně se mu to ozývalo v mysli.

Ve skutečnosti se chtěl zeptat; kdyby to byl kdokoli jiný a z „morálky“ mezi přáteli, kromě toho, že bys jim podal pomocnou ruku – přivedl bys toho člověka taky zpátky domů, aby ses o něj dobře staral, v noci nad nimi bděl, zatímco bys byl ještě ve svém denním oblečení a vynakládal dost energie do urgování na to, aby si vzal léky?

Zeptal by ses ho taky přímo do ucha se skřípěním zubů: „Proč se nebouříš“?

Nebylo jasné, kolik času uplynulo, když zvuky deště bijícího do okna a neustále se zvedající vítr venku podněcovaly jeho hluboce zavrtané bolesti a nemožnost usnout. Fu Shenovy oči se sklopily k dřímání, když jeho citlivé ucho náhle cuklo a dveřmi prošel extrémně lehký zvuk tlumených kroků.

Byl to Yan Xiaohan.

Prodloužil a vyrovnal dech, aby dovedně napodobil dech spánku, zavřel oči a pak se spoléhal pouze na zvuk, aby rozeznal pohyby toho druhého. Jeho myslí současně vířilo mnoho myšlenek, ale byly jako záblesky stínů, takže nemohl zachytit jedinou.

Nechtěl uznat, že je ve skutečnosti nervózní.

Yan Xiaohan tiše přistoupil k posteli. Fu Shen cítil, jak mu na nohách přibyla váha, roh přikrývky vedle jeho nohy se okamžitě zvedl a pod něj bylo vsunuto něco teplého. Když to všechno dodělal, nezbylo už nic dalšího, a tak odešel stejně tiše, jako přišel.

Fu Shen počkal, dokud se dveře neslyšně zavřely, otevřel oči a ve slabém světle z okna jasně viděl další vrstvu přikrývky na svých nohách. Jeho lýtko narazilo na pevný předmět produkující teplo, a když sáhl pod podestýlku, aby se ho dotkl, zjistil, že jde o stříbrný ohřívač nohou [1].

Déšť bubnoval o výplň okna.

Jeho zraněné dolní končetiny byly špatně prokrvené a přikrývka příliš nehřála. Bolest mu moc nevadila, ale jakmile ochutnal teplo, které tento ohřívač přinesl, mrazivý chlad se okamžitě stal nesnesitelným.

Jsi také tak pozorný k „jiným lidem“?

Fu Shen si lehl na záda a zmateně zíral na baldachýn postele. Domníval se, že se pro dvůr pravděpodobně nehodí. Velitel Severního Yanu se může ohánět čepelí a sekat útočící nepřátele, přesto byla jeho mysl připoutaná k přikrývce a ohřívači. Pokud se ještě nemůže zbavit tohoto světa pohodlí, jak by mohl později zvládnout nepostřehnutelnou čepel nekonečného krvavého zabíjení?

To je vážně kravina, pomyslel si v duchu.

Možná přemýšlel až moc před spaním jak o císaři Yuantaiovi, tak o Yanu Xiaohanovi, takže zřídka snící Fu Shen měl sny z jeho mládí.

Bylo mu šestnáct, když se poprvé setkal s Yanem Xiaohanem.

Bylo to v době Festivalu chladného jídla v osmnáctém roku Yuantaie. Západ slunce nad hlavním městem byl velkolepý a obrovský.

Nikde v jarním městě nebylo místa, kde by nelétaly květiny, královské vrby šikmo nakloněné ve festivalovém východním větru. [2]

Císař Yuantai se vydal uctít hrobky svých předků a doprovázela ho císařská garda. Náhodou se Fu Shen a skupina starších mladých pánů, které znal, vydali na jarní výlet a vrátili se do města, právě když slunce zapadalo.

Město bylo na začátku jarní sezóny, až po okraj zaplněné turisty všech pohlaví a tato skupina pohledných, bezstarostných, bohatých mladíků, kteří hnali své koně do města, vyvolala nesčetné pohledy. Ty drzejší ženy k nim házely své kapesníčky nebo různé druhy květin používaných k vzájemné shodě [3], jejich pohyby nebyly podřadnější než ty, kdy byl vůz Pan Ana naplněn ovocem [4]. Tato velkolepá podívaná přiměla občany, aby se zastavili, městská brána byla na čas místem neobvyklého živého ruchu.

V tu chvíli se za nimi ozval náhlý zvuk pochodujících kopyt, když císařská garda vtrhla do města, po zuby ozbrojená. Lidé se automaticky odtáhli z cesty a ten, kdo vedl vojsko, zavolal: „Prochází císařský průvod! Všichni buďte v klidu, uvolněte cestu!”

Dav se seběhl před Fu Shenem, když se ti vpředu opakovaně stahovali zpět, a nebylo jasné, co se stalo poté, ale nastal okamžik jakési zácpy. Když Fu Shen viděl, jak se císařská garda řítí vpřed, spěšně otočil hlavu svého koně, aby se dostal z cesty. To, co nemohl vědět, bylo, že když se otočil na stranu, náhodou se vyhnul květině, kterou mu hodili zezadu na hlavu.

Bylo to, jako by té květině narostly oči, vyhnula se mu a letěla přímo před bránu, kterou císařské stráže okupovaly svými koňmi. Kolik síly člověk, který hodil tu květinu, použil, bylo těžké říct, protože Fu Shen přísahal, že slyšel lámání větru.

Je po všem, pomyslel si v naprostém zoufalství.

Házení květiny na mladého, bohatého muže se nazývá romantické. Házení květiny na císařskou gardu se nazývá být otrávený tímto světem a opravdu nenávidět skutečnost, že v něm ještě žijete.

Jeden strážce zvedl ruku a chytil letící květinu a udiveně se na ni podíval. Fu Shen odpověděl s extrémní rychlostí vytažením rukávů, aby si zakryl obličej.

Strážce: “……”

Nebyl čas říct ani slovo, protože císařův kočár vjel do městských bran, císařské stráže dále uvolňovaly cestu a občané klekali v úctě. Fu Shen, který byl mladší generací záslužné rodiny a mezi několika málo tamními, kteří žili ve smyslu zvláštního zacházení ze vztahu k vojenskému úředníkovi, musel shodou okolností klečet na místě vepředu.

Císař Yuantai si nakonec všiml skupiny mladých pánů, kteří vyčnívali jako jeřábi v hejnu kuřat a úmyslně se zastavil, aby s nimi prohodil slovo. Z těch, kteří měli souvislost s vojenstvím, lze říci, že panství vévody z Yingu se vyšvihlo nejvýše, a Fu Shen se tak nedokázal vyhnout tomu, aby pro něj samotný císař utrousil několik frází povzbuzení. Teprve když ho začala bolet kolena z klečení na tvrdých kamenných kostkách, císař projevil velkou milost a jel dále do paláce.

Královský kočár pokračoval vpřed, císařské gardy následně projížděly v zástupu. Fu Shen klečel čekajíc, až se císař podle zvyku dostane dostatečně daleko, ale na okamžik se před ním zastavil náhlý zvuk koňských kopyt.

Zvedl hlavu z důvodu, kterému nerozuměl, a setkal se s párem očí, které držely hluboký úsměv.

Roztavené zlato padajícího slunce dokonale ladilo s večerními mraky, ten druhý v hlubinách jarního větru. [5]

Pohled Fu Shena sklouzl z očí k rukám, které svíraly otěže, a všiml si bílého květu, který držel v dlani ruky.

… Je to ten samý strážce.

Bylo příliš pozdě na to, aby Fu Shen dokonce přemýšlel o opětovném zvednutí rukávů. Mohl jen bezmocně sledovat, jak se světlé rty druhé osoby stočily nahoru, náhle pobídl svého koně dopředu, aby odjel, zatímco mu nedbale hodil květinu zpět do náruče.

Navíc, s abnormálně silným vymrštěním palce, květina mu náhodou uvízla přímo v límci. Skoro jako by to bylo… schválně.

Bylo to, jako by stále nezkušený Fu Shen byl intelektuál, kterého očaroval huli jing, vstal s myslí plnou maglajzu a očima plnýma ničeho. Zdálo se, že se ten úsměv rozplynul ve večerním večeru a zůstal v jeho očích.

„Hej, bratře Fu, na co se díváš? Jdeme, ne?”

V události, která mohla mít pouze nadpřirozené vysvětlení, květinu nevyhodil, radši ji vzal do ruky a otočil se, aby nasedl na koně. „Ten strážce právě teď… poznáváš ho, bratře Yi?“ zeptal se osoby vedle sebe s předstíraným nedostatkem zájmu.

Ten jedoucí paralelně byl vévoda dědice Chena, Yi Siming, kterému už udělili v rámci stráže Zlaté vrány titul generála čtvrté hodnosti. „Mluvíš o tom vtipálkovi?“ Pohrdání se mu objevilo v očích, když to slyšel. „Promiň, že jsem tě nevaroval, můj dobrý bratře, ale ten chlápek není nic dobrého. Nestojí za námahu, abychom se s ním spřátelili.”

„Proč to říkáš?“ zeptal se Fu Shen.

„Je to generál Levé bojové dračí stráže [6], Yan Xiaohan.“

Fu Shen to teď pochopil. Stráž Zlatá vrána byla pod vedením císařských gard Jižní kanceláře, zatímco Bojová dračí stráž patřila Severní a obě divize spolu normálně nevycházely. Nebylo divu, že Yi Siming ho neměl rád.

„To nevíš, ale je to adoptivní syn Duana Linglonga,“ pokračoval Yi Siming. „Má vůbec jiné využití než vypadat dobře? Kdo ví, jak se mu tam podařilo vyšplhat…“

Ve Velkém Zhou se zasloužilí ministři dívali svrchu na čisté proudy, a čisté proudy se dívaly svrchu na běžné učené úředníky, učenci se dívali svrchu na bojové úředníky a třída, na kterou se každý z nich díval svrchu, byli eunuchové. [7]

Duan Linglong byl v současnosti eunuchem číslo jedna.

Jak se dalo představit, Yan Xiaohan, který uznal eunucha za svého adoptivního otce, mohl být v jejich očích ještě horší než eunuch.

Kdo ví proč, ale Fu Shen necítil žádný odpor vůči slovům Yi Siminga, místo toho pocítil nevýslovnou lítost, jako by viděl zničenou květinu hned poté, co rozkvetla.

Přesně. Květina.

Vzal ji do ruky a upřeně na ni pohlédl. Trvalo však jen kratičký pohled, než mu výraz okamžitě zamrzl na tváři.

Krucinál! Byl to dvojitý lotos! [8]

Aj překladatel říká: respekt nějaké ženě, která hodila květinu tak silně, že odstartovala homosexuální vztah.

[1] 汤婆子 – dosl. překlad je „horká voda babička“. Uzávěr se dal odšrouboval, aby se do něj nalila horká voda, pak se používal jako ohřívač.
[2] Tato věta je převzata z dalšího sedmimiznakového čtyřverší: „studené jídlo“ od Han Honga (韩翃).
[3] 斗 (百)草-dou (bai)cao, dosl. „spojte všechny druhy bylin/ rostlin“. Byla to starověká čínská hra, kde jste museli jít do přírody, nasbírat mnoho různých rostlin, které jste našli, a vrátit se, abyste je porovnali se svými kamarády. Ten, kdo měl nejrůznější druhy, vyhrál.
[4] Ženy tradičně házely věci směrem k mužům, které považovaly za atraktivní, jako ovoce (špatný nápad, au. Legendární krasavec Pan An obdržel údajně tolik ovoce, které na něj ženy, které ho považovaly za atraktivního hodily, že naplnilo kočár, ve kterém jel.
[5] Toto je první verš „chuchvalec bílých vlasů“ od Li Qingzhaa (李清照), ačkoli poslední verš je upraven z „kde jsou / kde je ta osoba?”
[6] 左龙武卫 – nebylo dříve zmíněno. Není to Létající dračí stráž, ani Božská bojová armáda. Není to překlep, bylo to na rawech na JJWXC.
[7] „Zasloužilí ministři“ byli samozřejmě úředníci, kteří významně přispěli za války. „Clean-streamers“ = čisté proudy, čert ví, jak to přeložit líp do češtiny… byli v podstatě političtí svéhlaví lidé v tom, že měli tendenci vyhýbat se společenským konvencím a bohatství, proto název naznačuje, že „hlavní proud“ není čistý – navzdory tomu byli ironicky často bohatí. Na učené úředníky se dívali svrchu, protože mohli být z nižších tříd, které si vedly dobře u císařských zkoušek nebo zdědili po někom pozici. Bojoví důstojníci získávali tuto pozici tím, že byli vojáky, a proto je učenci neměli rádi. Nikdo nikdy neměl žádný respekt k eunuchům ze složitých důvodů, které se mohly být – vykastrování.
[8] Dva srostlé lotosy na stejném stonku byly symbolem šťastného manželského páru, to je romanťárna, huhuhu