GOLDEN STAGE KAPITOLA 32

VAROVÁNÍ: v této kapitole… aj překladatel upozorňuje na zlobivé scény. Já už vás upozorňovat nebudu, páč si myslím, že když o nich nebudete dopředu vědět, bude to hezčí překvapení. 🙂

---

„K čemu tohle? Tento markýz vás chytil u dveří do země prostitutek, takže Létající dračí stráž musí zabít svědky, aby je umlčela?“

Fu Shen byl odtažen do neobydlené uličky a bez obav používal svůj skládací vějíř k zaháknutí brady toho druhého jako nějaký chlípník. Yan Xiaohan dovolil jeho lehkomyslnost a zíral na něj, když mluvil. „Na zabíjení nezáleží, ale na umlčení tě ano.“

Zájem Fu Shena stoupl. „Jak máš v plánu… mmf…“

Než mohl skončit, někdo se naklonil a zablokoval mu ústa.

Čerstvě oddaní, ale nuceni se oddělit, neočekávaně se nyní sešli; některé nahromaděné pocity nemohly být vysloveny a musely být sděleny prostřednictvím akce. Tento polibek byl ještě uštěpačnější než ten před odchodem, s úmyslnou trochou síly. Jako by se chtěl pomstít za trik, který na něj ušil před chvílí, Yan Xiaohan kousl Fu Shena do rtů, ani lehce, ani tvrdě.

Trochu to bolelo. Fu Shen natáhl ruku a sevřel mu čelist, syčel jak silně procedil výdech mezi zuby, ale nevynadal mu. „Tak malicherný. Trochu se uvolni, nekousej mě tak silně, že po tom zbydou stopy…“

Yan Xiaohan pocítil lítost, jakmile se nadechl, pohnul se, aby podepřel Fu Shenovi zátylek a jemně cucal místo, které kousl. „Bolí to?“

Fu Shen ho poplácal po zádech, což naznačovalo, že je v pořádku, ale nezapomněl ho škádlit. „Návštěva nevěstince za mými zády… ani jsem nic neudělal, ale ty jsi ten, kdo se cítil ukřivděný jako první.“

Yan Xiaohan před ním napůl poklekl, až byl o něco niž než hlava Fu Shena, a položil obě ruce do klína druhého. „Žárlíš? Buď upřímný.“

Fu Shen se ušklíbl. „Věříš, že všichni jsou jako ty; kádě octa.“

„Opravdu nežárlíš? Kdybych šel navštívit nevěstinec, co bys dělal?“

Fu Shen se mírně usmál a zašeptal mu otázku. „Myslíš, že bych nepohnul svojí zvednutou čepelí, bratře Yane?“

Ve skutečnosti si měl už dávno vybavit, že s tím, jak ostrý byl Fu Shen, kdykoli došlo k jakémukoli podvádění nebo zradě, konečným závěrem by bylo úplné odloučení, které by bylo urovnáno až po smrti. Yan Xiaohan už prošel tím klopýtnutím, když už, a to jen proto, že Fu Shen byl tehdy ještě mladý, se srdcem stále příliš měkkým, dostal příležitost se ještě jednou přiblížit.

Choval se, jako by neslyšel poslední větu Fu Shena, taktně změnil téma. „Jak to, že jsi sem přišel?“

Fu Shen odtáhl obě ruce a sklonil hlavu, aby naznačil pohled směrem k vějíři v klíně. „Poblíž je obchod s bambusovými artikly a dělají dobré skládací vějíře. Minulý rok jsem nechal majitele udělat několik vějířů a právě teď jsem si vzpomněl, tak jsem je přišel vyzvednout. Kdo mohl předpovědět, že se tak náhodně setkáme.“

Ačkoli byl Fu Shen dlouho oddělený od luxusního života, který měl v mládí, stále měl v kostech oblečení, doplňky a předměty ve svém domě se zálibou v eleganci, nic jiného než luxusního. Lidé té doby měli nejraději vějíře s dřevěným rámem a ti zazobanější používali na rám slonovinové nebo kravské rohy. On však měl zvláštní upřednostnění pro výrazně lehký bambusový vějíř. Netrval na tom, aby měl skvrnitý bambus říčních bohyň; pokud to vypadalo čistě a elegantně, líbilo by se mu to.

Yan Xiaohan si nejasně vzpomněl, že při příležitostných návratech Fu Shena do hlavního města v minulých letech, kdykoli se náhodou setkali na ulicích, Fu Shen nikdy neměl prázdné ruce.

„A co ty?“ Fu Shen pokračoval. „Nebylo to místo činu ve Smaragdovém pavilonu? Proč vyšetřuješ Sto slavíků?“

„Ten strážce Zlaté vrány zemřel v pavilonu, ale předtím téhož večera šel ke Stovce slavíků. Něco mu chybělo a já jsem to nenašel v pavilonu, takže hádám, že mu to mohlo upadnout tady.“

„Co mu upadlo?“ Otázka Fu Shena vyšla výhradně automaticky z jeho podvědomí a až poté si uvědomil, že je nevhodná. „Můžu se zeptat? Pokud to nemůžeš říct, pak se nebudu ptát.“

Yan Xiaohan mu stiskl ruku, beze změny výrazu, když mluvil. „Dovol mi, abych se pochlubil odhalením. Není to tak, že bych to nemohl říct, ale že počkám, až se v noci vrátím domů a pak ti to řeknu.“ Rozhlédl se do všech směrů a usmál se z nejasných důvodů. „Tady je trochu nevhodné o tom mluvit.“

Fu Shen nechápal jeho chuť dělat věci těžší, než musely být. Myslel si, že se musí vrátit během večera vyprávět strašidelné příběhy? Bral ho snad za tříletého?

„Dobře, tak jo.“ Ohnul prsty, aby rezignovaně sevřel dlaň Yana Xiaohana. „Je tu něco, co by mohlo souviset s tímhle případem. Slyšel jsem doktora Shena říkat – ten strážce zemřel na akutní ztrátu jangu? Když jsem právě teď šel do obchodu pro vějíře, občas jsem zaslechl, jak si prodavači šuškají. Zachytil jsem, že od začátku roku až do teď, v těchhle krátkých dvou měsících, si tahle čtvrť nevěstinců už vzala několik lidí. Nebylo v poslední době příliš mnoho ‚smrti z pohlavního styku‘?“

„Budu to mít na paměti.“ Yan Xiaohan vstal a sklonil se, aby ho políbil na tvář. „Nech Shena Yi’ce se mnou. Až se vrátím, povím ti zbytek.“

Fu Shen věděl, že zná skóre, a tak přikývl a neřekl nic víc. Yan Xiaohan ho odtlačil zpět z uličky a předal ho Xiao Xunovi. Když se otočil, Fu Shen najednou zavolal, aby ho zastavil, a pak vyhodil rukou, aby hodil skládací vějíř do náruče toho druhého.

Když dával ruku dolů, rukáv jeho roucha obkroužil ve vzduchu plný kulatý oblouk. S jeho tmavými šaty a černými vlasy, i když jediné, co mohl udělat, bylo sedět, zářilo svěží kouzlo jeho elegance a před budovou přitáhlo nespočet kurtizán, aby vystrčily krk a nahlédly. Zdálo se, jako by mu Fu Shen daroval jen malou cetku, jeho slova nedbalá. „Je to pro tebe. Vezmi si to a jdi se bavit.“

Oči Yana Xiaohana sledovaly jeho siluetu, když zmizela v ústí aleje, nevědomky rozvinul prst a otevřel tak neobvykle lehký vějíř.

Vnější konstrukce byla vyrobena z černého bambusu, vnitřní kosti z palmového bambusu. Třpytky slídy zdobily povrch vějíře. Na přední straně byl namalován jasný měsíc nad věží a na zadní straně bylo napsáno několik slov ze starověké básně.

—- Doufám, že se stanu jihozápadním větrem, takže mohu zůstat vždy v náručí. *

Wei Xuzhou se nenápadně naklonil zezadu. Při jednom pohledu na slova na listu vějíře mu z úst málem vylezl jazyk a volání ptáků. „Podívejme, podívejme se na to všechno. Tohle je jako zacházení s první manželkou…“

Yan Xiaohan rozmáchlým pohybem složil vějíř a hrozivě jím šťouchl do jamky ramene druhého. „Zacházení první manželky prozatím nevyžaduje vaše komentáře. Přestaňte říkat nesmysly a pojďte vyšetřovat.“

I když to tak vypadalo, úsměv na jeho tváři byl jako sklenice naplněná až po okraj vodou; lehký dotyk by ji přelil.

Wei Xuzhou zíral na jeho záda, když kráčel s větrem, neschopný zabránit vnitřnímu zmatení: schválil mu císař manželství… vlastně ne proto, že litoval, že byl polovinu svého života starým mládencem?

Yan Xiaohan se vrátil hned, když padla noc, Fu Shen a spol se od té doby usadili na panství Yan. Ložnice, která byla po určitou dobu nevyužitá, se znovu rozjasnila světlem, Fu Shen seděl pod lucernou, když četl knihu.

Jeho tvář byla jemně vyhlazená, ztratil ten chladný, tvrdý, tísnivý pocit uprostřed soustředění a zaujetí. Ani jeho vážný výraz už nevypadal tak vznešeně a mimo dosah – jen tak, aby ho člověk považoval za příjemného pro oko.

Soustředil se na čtení a druhý se soustředil na jeho sledování.

„Dívej se na mě a já si začnu účtovat peníze.“ Fu Shen položil knihu vzhůru nohama na stůl a ledově se mu vysmíval. „Trochu se uklidni, dobře? Ty tvoje oči se ze mě chystají sloupat kůži. Neměl jsi dnes ve Stovce slavíků dost pastvy pro oči?“

„Řekl jsi, že nežárlíš, ale tvoje slova tak neznějí.“ Yan Xiaohan vstoupil do místnosti, svlékl si róbu, převlékl se do domácího oblečení, posadil se naproti Fu Shenovi a přijal čaj, který mu podal. „Musíš mě nutit, abych to řekl na rovinu, což je v pořádku. Nechci používat slova jako ‚Vypadáš lépe než ony‘, abych s tebou cukroval, protože si myslím, že postavit tě na stejnou úroveň s těmi lidmi je pro tebe neúcta. Stojíš vysoko v mém srdci a nikdo ti nemůže sahat po kotníky.“ Yan Xiaohan se nerušeně napil čaje. „Tahle slova pocházejí ze srdce. Není v nich žádný vtip.“

Toto náhle vyslovené přiznání způsobilo Fu Shenovi pozastavení.

„Bratře Yane?“

Yan Xiaohan si povzdechl, odložil šálek, přešel, aby byl před Fu Shenem, pak natáhl ruku a vtáhl ho do objetí.

„Mám tě rád, markýzi,“ řekl. „Je to poprvé v mém životě, kdy jsem někoho tak miloval. Proto by mezi námi neměl být ani náznak nedorozumění. Incident z doby před sedmi lety se nesmí opakovat.“

Fu Shen na okamžik mlčel a pak se kousek po kousku zeptal: „Kdy… jsi začal?“

Měl dojem, že se jejich pocity prohloubily až po těsné blízkosti společného soužití, ale z významu, který posbíral ze slov Yana Xiaohana, se zdálo, že tomu tak není — zpět, když ho považoval za přítele, už srdce Yana Xiaohana bylo nasměrované někam jinam?

„Před sedmi lety.“ Yan Xiaohan se hořce usmál. „Ale tehdy… jsem si byl příliš jistý sám sebou.“

Fu Shen sotva potlačil svůj šok. „Proč?“

Tehdy byl ještě dítě!

„Pokud jsi ochotný to vyslechnout, řeknu ti to kousek po kousku později.“ Yan Xiaohan ho opatrně políbil na spánek. „V každém případě, pokud si dobře uvědomuješ, že nebudu vyhledávat někoho jiného za tvými zády, je to v pořádku.“

„To není v pořádku,“ odpověděl Fu Shen bez obalu. „Udělej mi tu radost tím, že budeš mluvit o každé části, která se ti na mně líbí.“

Yan Xiaohan: „……“

Atmosféra, kterou tlumily starosti z jeho vlastního úhlu pohledu, byla smetena do nicoty. Yan Xiaohan si nemohl pomoci, ale utlumil svůj smích na rameni toho druhého. Fu Shen byl silný člověk ve všech ohledech, zejména emocionálně. Yan Xiaohan se někdy cítil, že horlivě kráčí po lávce z jedné plaňky, která byla na pokraji kolapsu, a pokaždé, když jeho noha šlápla do vzduchu a věřil, že si natluče tělo a zlomí se kosti, bezpečně ho chytí Fu Shen dole. Teprve když měl štěstí, že znovu otevřel oči, zjistil, že pod horou mraků a klikaté mlhy byla země ve skutečnosti přímo pod jeho nohama.

Ten aspekt byl ten, který po celou dobu rozlišoval.

Yan Xiaohan mu šeptl do ucha hlasem tak tichým, že mu zůstal jen dech. „Od hlavy až k patě, kde jsem se dotkl, a kde ještě ne — líbí se mi to všechno.“

V noci poté, co se vykoupali, leželi bok po boku v posteli a neklidní, nemohli usnout. Fu Shen si náhle vzpomněl na případ ze dne a bodl Yana Xiaohana loktem. „Dneska jsi mi řekl, že mi to řekneš, až se vrátíš domů. Tak co se dělo?“

„Och. Mluvíš o tom, co jsem hledal.“ Yan Xiaohan se otočil k němu čelem a položil ruku na pas. „Byla to peněženka z hovězí kůže.“

Mrtvý muž byl Yang Hexuan, strážce Zlaté vrány. Vojenští úředníci obvykle jezdívali na koních denně, velmi zřídka si brali nosítka, ale při jízdě neměli kam dát věci. Z tohoto důvodu, pokud u sebe potřebovali nosit několik malých předmětů nebo dokumentů, obvykle je vložili do peněženky. „Všechny věci Yang Hexuana byly ukradeny, přesto jsem nenašel jeho peněženku. Nebyla také ve Smaragdovém pavilonu, tak jsem ji šel hledat do Sto slavíků. Podle očekávání mu upadla v místnosti, ve které tu noc pil.“

„Byla narvaná několika papírovými penězi, asi padesáti taely, a papírovým svazkem, ve kterém zůstal nějaký jemný prášek; myslím, že to je přesně to, co jsme se snažili najít, a už jsem ho předal Shenovi Yi’ce. Zítra budeme vědět, co to je.“

„Jak si můžeš být jistý, že to, co bylo v tom balíčku, ho zabilo?“

„Ptal jsem se prostitutky, která na něj tu noc čekala. Ta mladá dáma řekla, že než měl sex, neustále užíval drogy, aby se dostal do nálady. Později nějak znovu získal spoustu své ztracené síly a začal být také drsnější než obyčejný zákazník. Tvrdil také, že nebere drogy, a bylo by divné, kdyby to nedělal. V nevěstinci jsou některá běžná afrodiziaka, ale aby to mělo takový účinek, je velmi možné, že tajně užíval silnou drogu z jiné aleje ve svém volném čase.“

„Je to tak?“ Fu Shen se divil, když to poslouchal. „Proč ses musel vrátit, abys mohl mluvit o téhle nudné věci?“

„Chceš říct, že nechat mě diskutovat o tématech mužských afrodiziak s tebou v nějaké omšelé uličce je v pořádku?“ Yan Xiaohan se s plnou důvěrou zeptal, že to udělal patřičně. „Neměl by se tenhle druh soukromého rozhovoru mezi manželem a manželkou říkat v posteli o půlnoci, když nikdo není kolem?“

Fu Shen: „……“

Právě teď poslouchal řadu „afrodiziak“ bez změny výrazu, bez zčeření v srdci; přesto, když to Yan Xiaohan řekl, v reakci na to okamžitě ucítil vlnu horké krve, která se mu řítila do podbřišku a téměř se ztopořil na místě.

Ruka přitisknutá k jeho pasu se náhle napnula a spolu s přikrývkou byl dokonce přitažen k Yanu Xiaohanovi. Ten nestydatý dareba mu opakovaně masíroval spodní část zad a chraplavě ho škádlil. „Opravdu se nezdáš…“

Fu Shen, oddělený několika vrstvami měkkého, lehkého brokátového povlečení, stále cítil něco na noze.

Oba jsou muži. Jak to nemohl nepochopit?

Neklidně se posunul a poté ho Yan Xiaohan okamžitě sevřel. „Nehýbej se. Nemusíš si toho všímat. Dej mi chvilku.“ Klidně ho pohladil po zádech. „Nedotknu se tě.“

Obočí Fu Shena se při tom jemně zvedlo.

Jistě, nedotkl se ho. Po chvíli, když se Fu Shenův příliš rychlý srdeční tep srovnal, najednou ucítil mírně vibrující proud vzduchu přicházející zpoza temene jeho hlavy.

Zvedl ji a zeptal se: „Co to děláš?“

Yan Xiaohan se klidně usmál. „Recitování písem.“

“……”

Fu Shen to snášel nějakou dobu, povzdechl si a nakonec přijal svůj osud a sáhl do prostěradel.

*

Následujícího rána brzy ráno snídali s Xiao Xunem, který se v půli jídla náhle zeptal: „Generále, rozbili jste včera v noci něco ve svém pokoji? Je všechno v pořádku?“

Fu Shen se téměř zadusil svou rýžovou kaší, provinile si vzpomněl, že když včera v noci blbli, nevěnovali pozornost a odkopli ohřívač nohou ven na podlahu, takže s rachotem dopadl, což probudilo polovinu lidí na dvoře.

„Zeptal jste se správné osoby.“ Yan Xiaohan si olízl ránu na vnitřní straně rtu a nasával bolestný dech, když se usmíval, jako by mohl zemřít bez lítosti. „Váš markýz nezdolně trval na tom, abych se s ním včera v noci pral, a to byl jeho první krok.“

Autorka říká:* Sedm smutných básní od Cao Zhi.