Princ z Qi se dezorientovaný vyškrábal. „Co se děje…“
Yan Xiaohan se v naprostém zmatku podíval na muže za nimi.
Ren Miao držel pohrabáč v levé ruce a zamračil se, když pohnul pravou – zjevně si z náhlé síly vymkl zápěstí. Vycítil pohled Yana Xiaohana, zvedl hlavu a usmál se na něj očima naplněnýma omluvou. „Promiň, v tu chvíli jsem byl ukvapený. Neublížil jsem ti, že ne?“
Jeho pohrabáč byl celou dobu vedle Yana Xiaohana. Když byli oba těsně předtím u dveří, Yan Xiaohan šel zachránit prince, zatímco Ren Miao šel pro pohrabáč. Vzdálenost mezi těmito dvěma místy byla zhruba stejná, přesto byl stále schopný přispěchat a pomocí tyče odtáhnout Yana Xiaohana i prince pryč, než blesk dopadl. Když pomineme tu úžasnou sílu paže, rychlosti, kterou sám vyvinul, nemohl dosáhnout obyčejný člověk.
Tato dovednost a reakční doba byly ještě rychlejší než doba Yana Xiaohana, ale pokud tomu tak bylo, proč mu byl schopný tak snadno vytrhnout látkové pouzdro, když vešel do dveří?
Buď byl najednou pod stresem v kritickém okamžiku, nebo … předstíral, že je slabší, než ve skutečnosti byl.
Modla chrámu byla roztříštěna na kousky, na něž Ren Miao použil svůj pohrabáč, aby do nich šťouchl. „V chrámu není bezpečno. Kdo ví, za chvíli… “ vzpomněl si, že to právě doslova zakřikl a v polovině se svými slovy přestal. „Nevadí. Nejdřív odsud vypadněme.“
Yan Xiaohan tiše pomohl princi vstát.
Bylo matoucí to říci, ale poté, co vyšli, hromobití postupně sláblo a husté mraky se rozptýlily; po tom obrovském úderu blesku dokonce i déšť přestal pršet. Každý člověk zvedl hlavu, aby se podíval na oblohu, přemýšlel a mystifikoval s nepopsatelnou úctou. Bylo jich dokonce několik, kteří poklekli na předním dvoře a tiše recitovali buddhistickou mantru.
Princ nebyl zmatený tím, že byl na pokraji smrti. Poté, co si narovnal oblečení, hluboce se uklonil k Renovi Miao. „Mnohokrát děkuji za vaši záchranu, spasiteli.“
Ren Miao se jednou rukou opřel o pohrabáč, druhou si oblékl kuželovitý klobouk a bezstarostně se usmál. „Copak? Nebýt toho, že jste mě přijal, tak by se tohle rozloučení po tom nekonalo… možná to byla osudová náhoda, kdo ví.“
„Chceš jít?“ zeptal se Yan Xiaohan.
Ren Miao přivedl svého koně. „Přestalo pršet a chrám byl zničen. Když teď neodjedu, budu jenom čekat na další vlnu úderů blesku?“ Hbitě nasedl na koně a sepjal ruce ke všem, jeho tón upřímný. „Jsem si jistý, že se znovu setkáme, lidičky. Uvidíme se později v prefektuře Jing!“
Potom pobídl svého koně kupředu, odcválal a nikdy se neohlédl.
Princ si povzdechl. „Jaké šťastné setkání.“
Oči Yana Xiaohana se nepostřehnutelně zúžily a sledovaly mužova vytáhlá záda koutkem, když vyrazil. Měl pocit, že to ještě neskončilo.
Za úsvitu téhož dne se všichni zvedli s únavou a spěchali do sousední vesnice, aby požádali o ubytování u místních obyvatel. Jmenovala se Potoční Hora, bezelstná oblast, která spadala pod jurisdikci prefektury Jing, okresu Kuangfeng. Starosta vesnice a starší klanu přivítali příchod zahraničních návštěvníků vřele, nejen že jim zařídili místo k pobytu, ale dokonce jim místní přinesli nejrůznější jídlo.
Princ nemohl usnout. Yan Xiaohan si trochu zdříml, stále měl na paměti, co se stalo včera v noci, a pak se šel zeptat místních obyvatel na chrám Nesmrtelné lišky na okraji města.
Bylo mezi nimi několik starších kteří si to pamatovali, říkali, že liška se jednou ukázala a varovala vesničany, aby se uchýlili do bezpečí, než přijde povodeň. Protože prozradila nebeské machinace, vyvolala jejich hněv a byla zasažena bleskem. Lidé poté založili svatyni, aby ji uctívali. Zdálo se však, že nesmrtelná liška se už nikdy neobjevila a chrám postupně pustl.
Včerejší úder blesku nebyl namířen na nikoho, neomylně zasáhl právě modlu. To bylo až příliš náhodné. Mohl to být opravdu nějaký signál z nebes?
Legenda pravila, že liška schytala nebeský hněv za odhalení božských tajemství. Takže, jaké bylo takzvané „božské tajemství“ v tomto chrámu?
Právě když jeho mysl byla zamyšlená, ozvalo se náhlé ťuk ťuk na dveře a z nádvoří se ozval něčí hlas. „Je tam někdo? Procházím kolem vaší vsi, mohu tu zůstat na noc -—?
Dveře domu se s vrzáním otevřely a za nimi odhalily chladnou, bezvýraznou tvář pana Yana.
„Jo, to jsi zas ty!“ Ren Miao zvedl kuželovitý klobouk, příjemně překvapený. „Rád tě vidím, rád tě vidím!““
Z výrazu Yana Xiaohana nebylo možné pozorovat ani stopu toho, že by byl „rád“. „Rád tě vidím,“ řekl lhostejně.
„Osud nás svedl dohromady! To je opravdu příliš úžasné, že se to ani nedá popsat.“ Ren Miao vydal „pf“, když uvázal koně na dvoře a zamířil dovnitř s důvěrností. „Řítit se po silnici půl noci mě pěkně zmohlo. To dělá věci snazší, bratře, půjčím si tvůj dům, abych si zdříml.“
Yan Xiaohan se ze svého místa vůbec nepohnul. „To nejde.“
„Proč?“
„Jsem muž s rodinou. Je pro mě nevhodné se stýkat s cizími lidmi. Budeš si muset vybrat jiné místo.“
„…To nepůjde, jsem vysoký sedm chi. Co bych ti mohl udělat? Ty se tak bojíš … svojí staré?“
„Můj manžel je také muž. Odpusť mi.“
Ren Miao: „……“
„Dobře, dobře,“ ukázal muž podrážděně. „Podívám se jinam… jéžiš…“
Ren Miao odešel se svázaný jazykem. Yan Xiaohan vyšel ze dveří, aby nejprve zkontroloval pokoj prince z Qi. Když viděl, že ještě není vzhůru, řekl svým doprovodným podřízeným, aby byli trochu ve střehu a zajistili princovu bezpečnost. On sám pak udělal jedno kolo po každém místě ve vesnici; když zahlédl Rena Miao pobývajícího v dřevníku na sousedním dvoře, obešel to kolem, aby šel za vesnici. Na vzdálených rýžových polích pracovali farmáři, děti dováděly a ženy se kupily u břehu vody, aby propraly a opláchly rýži. Nic z toho nemohlo být klidnější a obyčejnější.
Možná byl příliš nervózní, ale ten úder blesku, který mu téměř rozštěpil lebku, byl jako stín, který se ovíjel kolem jeho myšlenek od začátku do konce. Bloudil bezcílně; když si uvědomil, že sešel z cesty, už stál před svatyní předků vesnice.
Svatyně byla důležitým místem a bylo by tabu, aby do ní cizinec vstoupil. Otočil se s úmyslem odejít, ale jeho příliš ostrý sluch zachytil nějaké mírně neobvyklé zvuky pohybu. Zdálo se, že někdo uvnitř vede soukromý rozhovor, a náhodou hned zaslechl, když si sdělovali pár věcí.
„…ti cizinci, kteří přišli, dnešní obřad…“
Hlas se stále přibližoval a přibližoval. Srdce Yana Xiaohana přestalo bít. Pružně vyskočil, celé jeho tělo se vzneslo jako list papíru a bezhlučně vylezl na střechu a zmizel ve stínu pod okapem.
Starosta vesnice a štíhlý mladý muž, kterého viděl dříve během dne, vyšli zpoza budovy a mluvili za chůze. „…Guang Ping a zbytek mají méně než patnáct. Připravte to na dnešní večer. Nechte ženy přimíchat nějaké drogy do jídla, aby je omámily, a zítra je odtáhněte ven. Bude to v pořádku, dokud se nám nikdo nedostane do cesty. Viděl jsem, že ti lidé měli oblečení vyrobené z prvotřídního hedvábí, nejspíš budou mít spoustu dobrých věcí, pokud jim projdete zavazadla…“
Pochopil, že tito lidé je plánují uspat, ale nechápal, co je ten „obřad“. Zdálo se, že to byl rituál, kterého se mohli účastnit pouze vesničané, ale i když dělali obětinu nějakému božstvu, proč se to snažili držet mimo oči ostatních?
Co znamená výraz „méně než patnáct“?
Když oba muži odešli, Yan Xiaohan seskočil ze střechy a lehce přistál na zemi jako kočka. Postavil se rovně, v úmyslu vyklouznout v naprostém nepovšimnutí, ale zastavil se při svém prvním kroku a najednou otočil hlavu právě včas, aby se setkal s párem tmavých očí na druhém konci dlouhé chodby.
Svatyně už byla dost zlověstná. Osoba se stále schovávala za sloupem, jen odhalila své inkoustově černé oči a neřekla ani slovo, když na něj zírala neochvějným pohledem.
V mrknutí se mu na záda vplížila vlna studeného vzduchu a hned poté se vytvořil studený pot.
Stál pevně a sledoval ho také se vším klidem, který dokázal sebrat. První myšlenkou, která mu probleskla hlavou, bylo jednoduše ho zabít a tím umlčet, aby nezpůsobil nechtěný povyk.
Položil si ruku za záda, nůž schovaný v rukávu mu pak sklouzl k dlani. V tu chvíli se ten člověk najednou vyřítil zpoza sloupu, Naposledy se na něj podíval a otočil se, aby uprchl s hlasitými kroky – nebylo to nic jiného než chlapec, v raném věku, který si ještě nemusel spínat rozpuštěné vlasy.
Se schopností Yana Xiaohana, pokud by musel, by pro něj nebylo těžké poslat chlapce na onen svět. Jenže když na to přišel čas, sotva existující soucit v jeho srdci se dal do pohybu a nůž nakonec nikdy neopustil ruku, aby byl vyhozen.
Vždy se říkalo, že po usazení, někdo, kdo se dopustil mnoha přestupků, k nim začal přidávat vrstvu obav, a jejich chování se celkově zmírnilo. Předtím to nezažil, ale nyní zřetelně cítil, že mimo jeho vražedný záměr zde existuje jiný druh síly, která mu brání. Nemohl si pomoci, ale pomyslel na Fu Shena – jakou volbu by udělal, kdyby tu byl právě teď?
Myšlenky Fu Shena vždy ctil a tato mylná představa způsobila změkčení jeho srdce i rukou, což mu přineslo řadu problémů, které by bylo těžké předvídat.
Pokud by tu Fu Shen opravdu byl, určitě by toho kluka nejprve probodl nožem, pak by ho mlátil, dokud by z něj všechno nevytřískal. Někdo zjistil, že dělá něco špatného; i kdyby ho neumlčel, jeho ústa musela být na vždy umlčena. Jak by ho mohl nechat jít jen tak?
Yan Xiaohan se nonšalantně vrátil do domu, ve kterém bydleli, probudil prince a varoval je všechny, aby se nedotýkali žádného jídla ani pití, které vesničané servírovali. V poledne měli okamžitě vyrazit do okresu Kuangfeng.
S tím se dav lidí spěšně vyplavil, aby zapřahal své koně a sbalil si věci. Když bylo vše hotovo a připraveno, Yan Xiaohan jim nakukal, že touží pokračovat v jejich cestě a rozloučil se se starostou a nechal tam část stříbrných mincí. Peníze by mohly přimět i démona, aby se proměnil v brusný kámen – dříve poněkud podezřívavý starosta vesnice na to všechno zapomněl, když viděl mince, a ochotně reagoval mile.
Yan Xiaohan odešel spolu s konvojem. Jakmile byli úplně mimo Potoční Horu, řekl jim všem, aby pokračovali vpřed, pak otočil svého vlastního koně a tiše se vrátil do lesa na vnější straně vesnice.
Vzpomněl si, že když odešli, Ren Miao stále pobýval na přilehlém nádvoří. Ten muž se dokázal probudit i při zvuku jeho kroků, takže jim nedávalo smysl, že když si sbalili všechny věci s velkou fanfárou, on to vůbec neslyšel a přinejmenším nepřišel ukázat ani svoji svou tvář.
Ren Miao mu koneckonců zachránil život a Yan Xiaohan se styděl, že dostal takovou laskavost. Ať už by ho měl odtáhnout nebo by prostě musel, v mysli si řekl, že poté, co plně pochopil, co je to „obřad“, odtamtud rovnou vytáhne toho druhého.
O půl dne později, když bylo asi kolem soumraku, rozsvítilo vesnici sporadické světlo luceren. Yan Xiaohan použil roušky večera, aby se vplížil podél silnice, kterou se ráno vydal, dostat se do svatyně předků.
Starosta vesnice a každý starší muž klanu byli shromážděni kolem ní. Na pavlači byly další tři valníky, každý zdobený čerstvými květinami a jasným hedvábím a na nich ležela osoba v obyčejném bílém oblečení. Yan Xiaohan nebyl schopný rozeznat jeho tvář v tlumeném nočním světle, ani nemohl říct, zda je mrtvý nebo živý. Jediné, co slyšel, byl stařec na dvoře, který řekl: „Všechny přípravy jsou hotové. Měli bychom vyrazit.“
Několik mladých mužů v nejlepších letech se přihlásilo, aby tlačili vozy, jiní rozsvítili bílé papírové lucerny a pomalu se vydali kupředu. Scéna vypadala jako pohřební průvod a při nočním soumraku vypadala neuvěřitelně pochmurně a bizarně.
Měl chuť je pronásledovat, aby to prozkoumal. Nečekaně, jakmile sklonil hlavu, všiml si, že se z ničeho nic objevilo dítě z toho rána. Mluvil přímo k části střechy, do které se během dne schoval, otevíralo a zavíralo ústa, ale nevydávalo žádný zvuk.
Ukázalo se, že byl němý.
Když se nikdo neobjevil, na chlapcově tváři se objevil ztracený výraz a několikrát se opakoval. Nyní se Yan Xiaohan konečně jasně podíval na to, jaká slova jeho rty pronášely: „Jsi tam?“
Možná soucit z rána ještě úplně nezmizel, protože když se podíval na dítě, dostal pocit, že nemá zlé úmysly a malé dítě nemůže stejně představovat hrozbu pro dospělého muže, jako je on. Trochu si zamumlal, cítil, že se nemůže vzdát této stopy, která mu byla zaslána přímo pod nos, a pak vyšel ze svého úkrytu s nožem drženým v rukávu. „Hledal jsi mě?“ zeptal se klidně.
Chlapec svižně otočil hlavu a připomínal bledého ducha. Když ho uviděl, několikrát k němu naléhavě natáhl ruce a naznačil mu, aby ho následoval. Yan Xiaohan nevěděl, co mu chce říct, a tak ho nechal vést, oba procházeli nejrůznějšími zatáčkami a odbočkami, dokud nepřišli na nádvoří za svatyní.
Dítě ho vedlo před budovu a ukázalo na dveře, aby vešel dovnitř.
„Ty nejdeš dovnitř?“ zeptal se Yan Xiaohan šeptem.
Chlapec dychtivě zavrtěl hlavou. Ukázal mu fialovou modřinu na paži a udělal úderné gesto.
Yan Xiaohan chápal, že to byla pravděpodobně nějaká soukromá oblast ve vesnici, do které obyčejní lidé neměli oprávnění vstoupit, jinak by byli zmláceni jako toto dítě.
Přikývl. „Dík.“
Chlapec ustoupil o krok, když Yan Xiaohan jemně otevřel dřevěné dveře a udělal sám krok dovnitř.
Autorka říká: další kapitola má obzvláště mizerné klišé, ale jsem docela ráda, že to napíšu, hahahahaha.
Autorka je liška podšita 🤭