Maďarsko je velice příjemná země. První cestopis je z mé „expedice“ do Bosny, kam jsem jela sama autem, celý cestopis najdete ZDE. Maďarsko má kvalitní dálnice, země je jedna velká placka, takže se přes ní jede krásně. Na den jsem se zastavila u Balatonu na krásném poloostrově Tihany a potom se vykoupala v jezeře a spala v kempu.
Druhý cestopis je z cesty, kdy jsem jela na velikonoce s kamarádkami vlakem do Budapeště. Budapešť stojí určitě za navštívení a dle mě patří k nejkrásnějším hlavním městům Evropy. Vlakem tam jste za pár hodin.
Poloostrov Tihany a Balaton
Toto je výňatek z mého cestopisu do Bosny a Hercegoviny. Celý cestopis najdete v sekci CESTOVÁNÍ nebo klikněte na link výše. Začnu tím, že jsem nikdy nejela tak daleko sama. Nikdy jsem nespala v autě. Dálkové trasy do Norska nebo Švýcarska mám za sebou, ale to jsme jeli dva. Z domu vyjíždím ve 4:00, chci mít co nejprůjezdnější dálnice v Česku. Nemám žádný Wase nebo aktuální data, jedu jen podle offline map. Rádio s dopravní situací mě taky nezajímá, stejně nevím, kde co je.
Mířím směr Brno, potom jedu přes Bratislavu a pak směr Balaton. Hlavní je věřit si a také věřit svému autu. Mám s ním takový vztah, jako bychom byli spřízněni. Jedno tělo, jedna duše. K tomu mi pomáhá i playlist, který jsem si před cestou pečlivě vybrala a nechala na flešce. Ta hudba mě buď uklidní, nebo naopak dodá sílu, když potřebuju. Cestou vzpomínám na to, co jsem si zapomněla. Na nic nepřicházím. Potkávám dost kamionů, na to, že je sobota ráno.
Na Slovensku stavím na odpočívadle Stúpava a potom až v Maďarsku někde v kopcích, odkud je vidět na majestátní ruinu hradu. Bohužel si nemůžu zastavovat na každém hezkém místě. K Balatonu jsem jela jen po jedné objížďce, která mě prakticky navedla do protisměru přes kruhový objezd. Bylo to také jediná objížďka za celou cestu tam i zpět.
Maďarské dálnice jsou kvalitní, aut tu moc není, všude kolem jsou pole a už sklízejí obilí. Sjíždím tedy na silnici směr Balaton. Ta je docela kodrcavá, dá se jet max. 80. Kus cesty se za mnou táhne kolona pěti aut, říkám si, že je to spíš expedice Balaton. Líbí se mi, že podél silnic tu vedou cyklostezky. Ve vesnicích jsou stánky prodávající pěkně velké melouny. Dnes má být 28 C. Zrovna v kopcích za tím obřím hradem mi hraje song Insomnia, taková hitovka mého dětství.
Zrovna se tam zpívá „I can’t get no sleep“ a „Insomnia, please, release me„. Hmm, to je trefné, já taky nemůžu spát a když už, tak hodně špatně, a to už několik dní. Cítím se proto i dost unavená, ale čeká mě dlouhá cesta, takže pokračuju dál.
Přijíždím na poloostrov Tihany. Na parkoviště, které jsem si určila. Je placené, dlouhé, naštěstí se stínem. Ono to počasí je dost větrné, na Balatonu se dělají silné vlny a je necelých 20 C, na koupáni to opravdu není. U parkomatu zjišťuju, že bere jen mince. 350 FT na hodinu. Mám jen 700, takže to stačí jen na dvě hodiny, což mi přijde málo. Kolem jsou bufety atd., tak jdu k jednomu baru a když se zdvořile zeptám číšníka, který mě napůl ignoruje, jestli by mi směnil peníze za mince, tak mi nepřijemně odsekne, že to neudělá. Když se ptám proč, tak řekne, že to tam mají napsané. Ano, mají napsané, ale tohle mě fakt nenapadlo. Jdu tedy k parkomatu a po xtém pokusu mi z něj vyleze lístek na parkování.
Rozhodnu se jít podél „pobřeží“. Hned u silnice je chodník pro pěší, nížká zídka, pod ní velké ostré kameny a hladina jezera. Toto je každý kousek přerušeno posezením, kde sedí rybáři. Těch je tam dost, spíš se dívím, proč rybaří, když jsou tak silné vlny.
Po nějaké chvíli zahnu na parkoviště vpravo, ze kterého vede stezka skrze les na kopec. Nahoře se nachází skály a v nich vytesaná obydlí. Je to zajímavé. Potkávám skupinku Ukrajinců. Vylézám na vrchol kopce a dívám se na jezero a na celý poloostrov, který je poměrně velký. Na poloostrově je několik kopců zarostlých listnatým lesem. Dole vpravo je malá levandulová farma, na kterou nakonec nejedu. Výhled odtud je opravdu pěkný. Všude bzučí cikády.
Dojdu do vesničky Tihany – je plná turistů a domků se silnými doškovými střechami, což je malebné. Prodávají tu řemeslné výrobky, hlavně keramiku a textilní výrobky, ne nějaké čínské cetky. Klášter, který je dominantou, je pod lešením. U něj je malý hezký park, kde si dávám svačinu a koukám na mléčnou barvu jezera.
Do vypršení parkovného mi zbývá přes půl hodiny, jdu tedy po klikaté silnici přes Tihany a obdivuju luxusní vily, z nichž některé také mají doškovou střechu. Ještě si to projedu po poloostrově, kdy frekventovanou silnici v Tihany zablokuje bezohledný Němec, který si tam zastaví a vyleze z auta, divoce něco hledajíc v blízkém obchůdku. Je mu jedno, že tam blokuje hustou dopravu. Nemám ráda postarší Němce, pořád dávají najevo, jak jsou něco víc.
Je kolem dvanácté hodiny a tak se rozhodnu jet směr kemp. Ten je asi 40 km odsud. Celý Balaton měří na šířku 80 km a je to 20. největší jezero Evropy.
Ještě před kempem natankuju (to bylo v době, kdy benzín v Maďarsku patřil kvůii válce na Ukrajině k nejlevnějším a maďarská vláda vydala vyhlášku, že cizinci budou mít benzín dražší, než Maďaři, jelikož cizinci do Maďarska jezdili za levným benzínem) a potom na recepci se domluvím s velice milou recepční, že zítra ráno v 6 hodin mě pustí vrátný. Jen jí napíšu SPZ. Noc tady mě stojí v přepočtu 600 Kč, mám jen plácek pro auto bez elektřiny. Kemp je pěkný, čistý a s vlastní pláží. Koupání si nechám na pozdní odpoledne, teď razím na čedičový kopec Badacsony, který se tyčí nad stejnojmenným kempem, kde jsem ubytovaná a vesnicí. Jelikož jsem ve vinařském regionu, všude jsou vinice a vinotéky. Vinotéka se maďarsky řekne vinotéka, těch je na každém rohu dost. Pěkně ze mě leje. S sebou táhnu zrcadlovku, 2,5 l vody. Jdu v tílku, kraťasech, sandálích, mám klobouk i sluneční brýle. Kopec je naštěstí porostlý lesem, takže jdu stínem. V jedné části jdu i po schodech do příkrého svahu. Na vrcholu (437 m) je rozhledna a je zdarma. Túru si už neprodlužuju, stačí mi to. Cítím únavu z předchozích probdělých nocí – bouřky, slejváky, horko. Scházím po žluté, trhám si fíky, které jsou spíš suché.
Sním jich asi 8 i za cenu toho, že mi pěkně rozleptají rty. Mám je rozpraskané, pálí a jsou napuchlé. Z auta si beru lehátko a nafukovací kruh. Konečně se koupu ve vodě a ne ve vlastním potu. Večer si jen přehodím všechny tašky z kufru dopředu na sedačky, lehátko opřu venku o auto, nafouknu si karimatku, nasadím spací masku, pootevřu okénka, přikryju se dekou a jdu spát. No, ono se mi zase nespalo dobře, ale bylo to docela pohodlné. 🙂
Pokud nechcete jezdit příliš daleko k moři, jeďte k Balatonu. Dle mého názoru je tam skvělá infrastruktura, skvěle vybudované turistické zázemí, takže pokud byste jeli s dětmi, určitě si tam všichni užijete.
Budapešť
Budapešť. Po Římě další nejkrásnější město Evropy. Říká se jí Paříž východu a také to bylo oblíbené město císařovny Sissi. Ona tu totiž byla se svým chotěm roku 1867 korunována. Není dokonalé, ale různorodost památek je úžasná! Tentokrát se vydávám s kámoškama vlakem. Je to nějakých 5 hodin cesty. Celý ten náš výlet byl velice komický. Začalo to tím, že jsem zblbla rezervaci míst, nebo ČD vyměnily vozy, čímž nám zpřeházely místenky. Nakonec vše vyřešíme s průvodčím a sedíme spolu.
Připadáme si jako milionářky, jelikož forinty mají úplně jinou hodnotu než česká koruna. Vezem si s sebou samozřejmě nějakou tu svačinu. Tedy spíš zásobu na celý týden. 😀 Kámoška M vzala s sebou asi kilo kuřecích řízků, které si necháme na další den. Vyrážíme odpoledne a večer přijíždíme. Zavoláme si taxi. Další kamarádka, taky M, zařídila hostel. Na webovkách vypadal hezky. Nojo, ale ten taxík nás doveze do nějaké cikánské čtvrti! Cikáni tam naštěstí nejsou, ale ty oprýskané domy. A kde je ten hostel?! Naštěstí nám pomůže pan řidič. Jsme správně, jen mají zavřená vrata. Zvoní na zvonek a my se můžeme jít ubytovat. Jakmile pan domácí zjistí, že umíme německy, hned vyndavá mapu a ukazuje, že tohle je „superschön“ a tamto „superromantisch„. Tak se tomu smějeme a jdeme spát. Řízky dáváme za okno, taková rychlá lednička, protože jsme tu koncem března, takže je zima a máme zimní bundy.
Ráno nás budí zvuk za oknem. Co to je? To né, do našich řízků se pustily kavky! To by nás fakt nenapadlo! 😀 Rovnou je vyhazujeme a jdeme do města. Budapešť sestává vlastně ze dvou částí – Budy a Péště. Jelikož jsem si v té době nenapsala cestopis, tak jen podle fotek náš výlet popisuji. Samozřejmě navštívíme nějakou tu baziliku, kostel. Poté jdeme přes most klenoucí se nad Dunajem směr Rybářská bašta. Jelikož v době Rakouska-Uherska měli Maďaři Sissi velice rádi, pojmenovali po ní i most „Erszébed híd„, který krásně uvidíte právě z bašty. Jde o neorománskou stavbu z konce 19. století. Určitě vás upoutá pohled na velikou budovu připomínající Parlament v Londýně. Jak to? Nechal ji totiž postavit stejný architekt. Běžte se k Parlamentu podívat večer, je krásně nasvícený. Ještě se touláme kolem bašty a hradu Buda. Večer si dáváme v kavárně krémeš.
Další den je zase zima a zataženo, ale jdeme na další průzkum. V Budapešti objevíte mnoho památníků na oběti holocaustu. Na jednom nábřeží jsou kovové sochy bot, symbolizující padlé Židy. Do židovské synagogy jsme se nepodívaly, myslím, že bylo zavřeno. Ale určitě se jděte podívat na tržiště. Ještě teď si vzpomínám, jak jsem odtamtud domů přivezla klobásu, která byla opravdu vynikající! Vtipné mi přišlo, že i tady si můžete koupit trdelník. Trdelník není ani český, ani staročeský. Je přejatý.
Hezký byl hrad Vajdahunyad, který leží ve velkém parku Városliget. Architektonicky je to zajímavá stavba, spojuje s v ní několik slohů. V hospůdkách si můžete dát i moravské pivo Holba nebo ochutnat maso z magalice, což je druh dlouhosrstého prasátka, které můžete vidět na Markétině odstrově.
Dalším tahákem, který dělá Budapešť orientální, je Aquincum. Aquincum bylo totiž město v dobách Římského impéria. Bývalo dokonce obehnáno zdí a příkopem. Nyní uvidíte sice ruiny, ale jejich běloba hezky kontrastuje s okolím. Jen se mi nelíbilo, že tak vzácné místo místní tak moc nevnímají. Když jsme tam byly, přišel otec s dcerkou. Jeho dcerka začala šplhat po jednom sloupu, ze kterého se loupaly kousky a padaly na zem… Je zde i muzeum, kde jsou některé sochy a nebo tu bývaly i lázně nebo řeznictví.
Poslední velikonoční zastávkou v tomto nádherném městě je Markétin ostrov. Je to takové odpočinkové místo. Jméno dostal po Markétě, která zde v dobách středověku žila v dominikánském klášteře, jehož ruiny zůstaly dodnes. Místní omladina si z něj dělá lezeckou stěnu. Na ostrově je toho spoustu, stadion, malá zoo, můžete si sem jít i zaběhat.