DVA TÝDNY NA OSTROVĚ KJÚŠÚ NA VLASTNÍ PĚST
Léto 2023. Pár měsíců před odletem na konci října najdu parťačku Eli. Nikdy necestovala mimo ČR, nikdy neletěla letadlem, ale chce vidět Japonsko a souhlasí s mým itinerářem. Dohodnem se, že všechno bude na pohodu, co stihneme, to stihneme, žádné stresování. I ona má nějaké cíle, ty přidávám do mapy. Je mi jasné, že stejně itinerář budeme trochu měnit, bude záležet na náladě, počasí a kolikrát objevíte něco zajímavého před výletem v mapě nebo až při průzkumu nového místa. Naší destinací je ostrov Kjúšú, z Taiwanu totiž poletíme přímo do Fukuoky, ve které se nachází i letiště, což je neskutečně pohodlné. Na Kjúšú jsem ještě nebyla.
Kupuju si také nový foťák – bezzrcadlovku FUJIFILM T-30 II a k ní dva objektivy. Širokáč 10-24 mm, který musím teď zpětně velice ocenit, bez něj by ty fotky prostě nebyly takové, a potom teleobjektiv 50-230 mm. Oba objektivy jsou odlehčené, což jsem chtěla. Učím se před cestou s foťákem a objektivy, plánuju natáčet video, se kterým stejně neumím, je to něco jiného než můj starý Canon. Foto upravuju v programu Capture one, se kterým také neumím a který skoro každý fujista asi zná. Snad se vám budou líbit. 🙂
Co nás čeká? Prohlídka Taipeie na cestě tam i zpět, pokud se vydaří počasí, což bude taková třešnička na dortu. Poletíme směr Fukuoka, což je největší město na ostrově Kjúšú. Týden zůstaneme ve Fukuoce, poté týden v lázeňském městě Beppu a poté se na chvilku vrátíme do Fukuoky. Před odletem si měním peníze v mé oblíbené směnárně, místo, abych tam byla minutu, protože mi směnárník hned řekne, že jeny nemá, tam jsem 10 minut, jak je ukecaný, ale hrozně vstřícný a slíbí mi, že mi je přiveze z Prahy.
S sebou si beru malý kufr a dvoje boty – běžecké, jelikož v Taipeii bude 27 a ve Fukuoce hlásí 26, a trekové, až se ochladí počasí. Místo v kufru mi ušetří merino trička, jelikož jedno můžete nosit celý týden a není cítit potem. Velký kufr nemá cenu tahat, je to zbytečné, mám ráda minimalismus a před 7 lety si pamatuju, jak jsem ten 20kilový kufr musela tahat při každém přejezdu, kolikrát i po schodech, kde nebyly eskalátory. Místo mi zbyde i na polštářek, prostě se mi tam podaří všechno narvat, přinejhorším ho dám do igelitky a oblepím izolepou kolem kufru. 😀
Miluju podzim a jeho pestré a teplé barvy a tak jsem chtěla vidět Japonsko s těmi rudými barvami, v období, které se nazývá „kójo“. Zkoumala jsem a zkoumala, kdy letět, období rudých momidži javorů je dlouhé, nakonec jsem vybrala termín od 29. října do 14. listopadu. Vychytáme tu pravou sezónu podzimních listů? Co všechno nás čeká a jaké dojmy budeme mít z cestování na vlastní pěst? Cestování nám umožní to, že obě umíme trochu japonsky.
Nyní pár otázek, na které se mnoho lidí ptá, aspoň na facebookové skupině Milujeme Japonsko. Na všechno se dozvíte odpověď v cestopisu.
Vyplatí se JR pas?
Musím si kupovat japonskou sim kartu?
Musím si kupovat IC kartu?
Potřebuju data na navigaci při toulání po památkách, nebo stačí offline mapy?
DEN 1
BEZPLATNÁ PŮLDENNÍ PROHLÍDKA TAIPEIE
Check-in pro náš let od China Airlines se otevírá 48 hodin předem. Jenomže když se přihlásím, píše mi to, že check-in není dostupný. Zkouším až po hodině, díky mailu, který mi přijde od aerolinek. Zabookuju sedačky, potvrdím a spadne mi kamínek ze srdce. My fakt poletíme!
Z Prahy odlétáme v 11 dopoledne. Čeká nás 12hodinová cesta, 12 000 km na Taiwan. Vždycky jsem chtěla vidět Taiwan a tak jsem díky informaci, že turistická agentura na letišti Taoyuan poskytuje bezplatné prohlídky Taipeie, hned zarezervovala let s dlouhým přestupem na Taiwanu (něco přes 10 hodin). Let probíhá celkem pěkně, musíme se smát, že nám k obědu dávají delisu a poté k snídani jogurt Valašku. Podhlavníky na sedačkách jsou nepříjemné a tlačí do zátylku, podle mě by tam nemusely být, jelikož na sedačce už máte deku a malý polštářek. Letí plné letadlo. V letadle je Wifi, jenomže když se chcete připojit, musíte si za to zaplatit, člověk by čekal, že bude v ceně letu. 😀 Na monitorech probíhá, že za kouření hrozí pokuta 10 000 TWD a obrovská pokuta, pokud s sebou na Taiwan dovezete vepřové maso, jelikož Taiwanci si svých prasátek váží a nechtějí prasečí mor.
Přistáváme na čas v Taipeii, je 5 h ráno a všude zataženo. Z okénka letadla to vypadá na déšť. Teplota příjemných 23 C. Trochu se bojím, že nám opravdu sprchne na prohlídce města. Už v letadle nám dávají dvě kartičky pro imigrační, stačí vyplnit jen tu jednu, menší. Jen zmíním, že máme prohlídku města a také to píšu do ARRIVAL CARD, kterou nám dávají letušky. Imigračním procházíme hladce, úředník mi tam akorát přepisuje číslo letu, kterým ještě dnes budeme odlétat. Skenují se ukazováky, na bezpečnostní kontrole ani nechtějí vidět tekutiny nebo elektroniku, všechno může být v batohu. Letiště je celkem takhle ráno prázdné. Zaujmou nás nápisy o prasečí chřipce, je tam také červeně vyznačená ČR spolu s jinými zeměmi.
Vybereme si peníze v bankomatu. Banky mají zavřeno. Poté hledáme skříňky, jedny jsou mimo provoz. Tak jdeme k přepážce Pelikán, kde mi maník řekne, že mi věci neuschová, protože je nemám v tašce. Najdeme tedy druhé skříňky, jenomže zjišťujeme, že skříňky neberou velké bankovky. Chci si je rozměnit vedle v automatu na pití, a ten bere jen malé mince… Vzdáváme to, neseme plné batohy s elektronikou a noťasy a jdeme hledat turistické centrum, na které se ptám, protože jsme ho nikde neviděly. To najdeme – slečna si bere naše pasy a letenky k ověření, dá nám kartičku na krk, formuláře spokojenosti a řekne nám, že máme 15 min. počkat. Jede nás asi 10, a 70 % naší skupiny tvoří Češi… děláme si srandu, že je to z toho, protože je to zadarmo. 😀
PODROBNĚ POPSANÉ PŮLDENNÍ PROHLÍDKY TAIPEIE ZDARMA ZDE
Průvodcuje nás James, Taiwanec a v malém autobuse nám s mikrofonem a mapami v ruce dává přednášku o Taiwanu a vtipkuje. Například o toaletách. Že modrý panáček jsou páni a červená panenka dámy. Jedeme z letiště po dálnici, je pondělí, takže je ucpaná. Jelikož je Taipei obklopený horami a Taiwan není zrovna eko přátelský, utváří se nad městem smogový opar, který se tam kvůli horám udržuje. Nejspíš i kvůli tomu místní hojně nosí roušky a respirátory. Také se dozvídáme, že za okupace Japonci, kteří tam v minulém století strávili 50, zabili 600 000 Taiwanců… Neskutečné číslo.
LUNGSHAN TEMPLE, NATIONAL CHIANG KAI-SHEK MEMORIAL HALL
Nejdříve navštívíme chrám Lungshan Temple, je moc pěkný, všude voní květiny, protože těch je tam hojně jako obětiny. Lidé se tam modlí, klanějí, zapalují kadidlové tyčinky. Mniši poté zpívají naživo chvalozpěvy, což se přenáší přes reproduktory. Počasí se pomalu vyjasňuje. Ve vzduchu je cítit vysoká vlhkost. Dále jedeme k památníku Čankaišeka (National Chiang Kai-Shek Memorial Hall), je tam obrovská bílá budova, ve velkém parku, každý vstup do parku předěluje brána. Naproti sobě stojí ještě dvě krásné tradiční budovy a mezi nimi jsou záhony a dlážděné nádvoří.
Sem tam můžeme vidět nejvyšší budovu Taipeie, Taipei 101, ale jen z dálky. Poté se zastavíme u bývalého vězení (Rongjin Gorgeous Time), které je postaveno v japonském stylu. Je to rychlovka, máme málo času, a tak naše poslední zastávka je v ulici Yongkang Street. Tam si kupuju bubble tea se sójovým mlékem za 45 NTD (směšných 31 Kč), který mi doporučoval kamarád z Taiwanu… no, zas taková bomba to nebyla, i doma bych si dokázala udělat stejný. Prodavač umí anglicky, tak je to fajn.
Dokonce si můžete zvolit úroveň sladkosti v procentech, dávám si 30 % a stačí to. Tapiokové kuličky jsou uvnitř tvrdší a černé, ale i tak byl osvěžující. S čajem si sedneme v nedalekém parku, povídáme si, koukáme na lidi a užíváme si taipeiskou atmosféru. Město na nás působí velice klidně a vyrovnaně. Je zajímavé, že mnoho budov je zanedbaných, špinavých a jsou porostlé nebo prorostlé rostlinami. Po dálnici zpátky vidíme obrovský hotel v tradičním čínském stylu – celý červený se zahnutými špičkami střech. Pokud jste viděli Mijazakiho Cestu do Fantazie, tak je to úplně ten samý onsen, který měla Jubaba.
Sestřenka mi dala čokoládu na cestu a já si ji vzala s sebou do batohu. V batohu mi zabírala dost místa, a tak jsem ji strčila šéfovi Jamesovi, když jsme dorazili na letiště. Však nám pomohl i zjistit, ze kterého terminálu nám letí letadlo do Fukuoky. Hned mi řekl, že si ji rozdělí s rodinou. Na terminálu 2 jdeme přízemím a zezadu se ozve: „My friends, if you want to spend you boring time better, I advise you to visit observation desc in the 5th floor.“ Říkáme mu, že mu děkujeme, ještě jednou mi s úsměvem poděkuje za čokošku a jdeme k výtahu. Takhle se dělají kámoší. 🙂
Pozorovatelna je plná lidí s teleobjektivy, pokud chcete fotit letadla, tak tam běžte, pokud si myslíte, že tam bude pěkný výhled na krajinu, tak tam nechoďte. Poté jdeme rovnou na pasovou kontrolu, tam si nás vyfotí kamera a jdeme na bezpečnostní kontrolu. Letadlo nám má letět z brány D16. No jo, ale brána D16 nikde není psaná, jen do D10. A tak se koukneme na plán letů a samozřejmě udělali chybu, let nám letí z D1. Nejdřív to vypadá, že poletí tak 20 lidí, ale pak se čekárna plně zaplní Japonci. Letadlo ještě přiletí později, tím se posune odlet, ale letíme jen 2 hodiny a ještě dostaneme dobré teplé jídlo.
Přilétáme večer do Fukuoky, asi po půl osmé. Tam nejdříve musíme dát otisky ukazováků, potom vyplněný příletový formulář a ukazujeme pas. Poté se jde dolů k zavazadlům a nakonec se prochází imigračním, kde chtějí druhý formulář, že nemáme co k proclení. Super, tak už jen nasednout na metro. Ono ale nikde není značené! Zapnu si tedy polohu na mobilu, to se nechytá. Metro vidíme značené po chvíli, jdeme ven. Venku se značka metra ztrácí. Poloha se chytne, vystoupily jsme na druhé straně letiště… Ajaj. Jdeme na informace, tam nám řeknou, že z jedničky jezdí shuttle bus. Jízdenky nepotřebujeme, autobus je totiž zadarmo, za pár minut nasedáme.
Jízdenky na metro máme koupené celkem rychle, automat je v angličtině. Jedeme 2 zastávky na Hakata Station. I proto Fukuoku doporučuji. A teď už na hotel… Aha, znovu vystupujeme na druhé straně nádražní budovy. Prokličkujeme tedy nádražím na druhou stranu a jdeme na hotel, je to kousek. Tam platíme ještě dodatečně městskou daň a připlácíme si snídaně na každý den. Chceme jet výtahem nahoru. Doveze nás to ale do špatného patra a pak to nechce jet. Zkoušíme druhý. Už chci říct na recepci, že nefunguje výtah… Jedna paní nám ale řekne, že tam musíme přiložit kartu. 😀 On ten nápis nebyl vidět, když stojíte přímo vedle něj. 😀 Nemusím ani říkat, že 8hodinový posun udělá své, máme toho za sebou dost a obě usneme jako špalky.
MAPA S BODY ZÁJMU
DEN 2
SVATYNĚ A CHRÁMY FUKUOKY
Ráno vstáváme před devátou, venku je krásně. Jdeme na snídani, výběr je bohatý, mají třeba avokádo, které chutná úplně jinak nebo sójové maso. Můžete si nabrat i miso polévku. Je asi 17 C, beru si lehký svetřík a dlouhou sukni. Naším prvním cílem je svatyně Sumijoši. Jdeme hezky pěšky, Fukuoka je klidná, moderní, všude jezdí hybridy a je tu čisto. K navigaci používám offline Seznam mapy a GPS polohu. Body zájmu jsem si sestavila už doma, takže na celý pobyt mám různé mapy. Funguje to tady bez problému, nemusíte mít data. Svatyně je kousek od Hakata Station.
SVATYNĚ SUMIJOŠI 住吉神社 (Sumiyoshi jinja)
Jak už to tak bývá, do každé svatyně musíte projít branou torii. Nás vítá velká žulová. Vpravo je malá dřevěná budova a o kousek dál tunýlek z bran torii. To ale přijdeme do další části a tam je ještě hezčí tunýlek, brány jsou rumělkové, vpravo jsou kameny a před nimi mini svatyňka. Kupujeme si omikudži za 100 jeníků, mně vyjde velké štěstí, ale nevím, co je tam za předpověď. Přeložím si to později. Hlavní svatyně se nesmí fotit, ale brána ven a brána torii mohou a jsou krásné.
Kousek od hlavní síně je socha zápasníka sumó. Je to tím, že svatyně uschovává boha sumó. Říká se, že když dáte ruce na jeho ruce, tak dostanete díl jeho síly. A jestli zahnete doleva, uvidíte i sumó ring. Cestou k dalšímu bodu poznáváme kytky, které rostou i u nás a obdivujeme, jaké tu jsou před budovami hezké záhonky a že tu kytky neprorůstají baráky jako v Taipeii.
Svatyně a chrámy jsou tu na každém rohu. Další svatyní je Kušida.
SVATYNĚ KUŠIDA 櫛田神社 (Kushida jinja)
To je už o něco větší areál. Zde už můžete vidět kolem starých gingko stromů uvázaná lana z rýžové slámy s bílými střapci, což značí posvátný předmět. Dokonce ještě kvetou kamélie. Divíme se, co je to za zvláštní bílou vysokou věž vlevo. Při obejití vidíme, že jsou v ní uchována velice zdobená a barevná nosítka na festivaly (matsuri). Z jedné strany můžete vidět draka, z druhé samuraje.
Tady je vidět, jak je tu sucho, listí ze stromů opadává, zářivé rudé barvy podzimu nikde nevidím. Za těmi jsem přijela, ale co. Počasí je na triko a kraťasy. Je stejně jako u nás, suché, není vlhké jako na Taiwanu. Procházíme komplexem svatyně, vzadu jsou znovu další torii, dokonce ze tří barev, což je nádherné na focení. Fotím si mini svatyňku s rumělkovou torii u kamene, vypadá jako pro skřítečky. Opakem k tomu je obří kamenná lucerna, která vypadá jako houba. V areálu jsou také záchodky, jsou zadarmo, ty jsou všude a tady jsou tradiční díry v zemi.
Znovu o kousek dál jdeme navštívit mořskou pannu. Ta je v chrámu Rjúgudži. Nejdřív ale fotím kulaté velké okno hned vedle. Ten je opravdu malý, za ním jsou hned náhrobky, kolem byty. Hrob mořské panny jsme si vyfotily a přecházíme silnici k dalšímu chrámu.
CHRÁM RJÚGUDŽI (Ryuguji temple) – chrám mořské panny
Není známo, kdy přesně se tento chrám postavil, ale dle pověsti se to zde jmenovalo Ukimido (což znamená buddhistický chrám na vodě). Kolem roku 1222 prý byla chycena mořská víla, o které se věřilo, že byla dobré znamení, a byla pohřbena na půdě chrámu. Současně lidé nazývali tento chrám „Rjúgu“, což je japonské slovo pro podvodní paláce, ve kterých údajně mořské panny žily, a tak byl chrám přejmenován na Rjúgudži.
CHRÁM TÓČÓDŽI 東長寺 (Tochoji temple)
První, co nás zaujme, je, že uvnitř budovy, která je před námi, se skrývá socha buddhy. Vstupné se platí jen 50 jenů a dává se do prvního patra do kasičky nahoře. Sál voní hezky kadidlem, můžete si zazvonit na velký buddhistický gong. Když jsem zjišťovala itinerář ohledně Fukuoky, nikde jsem nenašla uvedeno, že by tu byla tahle velká socha. Opravdu sem zamiřte. Jeden Japonec nám radí jít za její záda, a tak tam jdeme. Tam jdete uličkou, kde je vyobrazené buddhistické peklo a potom je jen varování, že v dalším úseku není světlo. To je sranda. Ocitnete se v úplné tmě, ulička se klikatí, a tak musíte jet rukou po stěně a jít pomalu dopředu.
Socha Buddhy sem byla instalována v 80. letech, takže žádná starobylost to není. On je chrám totiž známý díky nádherné rumělkové pagodě, která je hned vedle hlavní síně. Do síně můžete nakouknout, uvidíte tam vyskládané rohože tatami a vzadu buddhistický oltář. V rozích areálu jsou dvě kamenné stúpy.
ŠOFUKUDŽI 聖福寺 (Shofukuji temple)
Poslední chrám, kam se dnes chystáme, je Šofukudži. Je kousek od řeky, jen než se dostanete dovnitř, chvíli to trvá. Musíte jít totiž podél zdi, sem tam můžete nahlédnout do uzavřených oblastí, ale nakonec se dostanete do otevřeného areálu, kde je hlavní dřevěná budova, naproti ní je další a za ní malý rybníček s kamenným mostkem. Tam mě štípne do ruky komár a po chvíli mi vyklouzne mobil z ruky a spadne na zem. Displejem přímo na kamínek, pravý roh zčerná, displej popraská, začnou blbnout barvy. To asi nebylo to velké štěstí, které jsem si vytáhla… 🙁 Vlastně možná jo, protože mi pořád funguje, hlavně ta offline navigace. Zatím.
ACROS BUILDING
Jelikož máme ještě čas a slunce pořád visí na obloze, zajdeme si do 7Eleven, koupíme nějaké sladkosti a jdeme k nádherné moderní ACROS building. Je to moderní budova ve tvaru zaoceánské lodi, která je patrovitá, sešikmená a na každém patře, tedy terase vzadu rostou různé rostliny. Vstup je tam zadarmo, akorát vyhlídková plošina je otevřená jen víkendy a svátky, takže máme smůlu. Všude už začínají dávat vánoční výzdobu, zde také, zábradlí ověšují kabely se svíčkami. Na jednom mostě zpátky vidíme konstrukce vánočních stromů se Santy.
MAPA S BODY ZÁJMU
DEN 3
DAZAIFU
Z předchozího večera vyzkoumám, jak jezdí autobusy do Dazaifu. Jezdí z autobusového terminálu na Hakatě. Jízdenku si můžete koupit třemi způsoby:
1) přímo na terminálu v automatu, cena pro rok 2023 – 610 jenů
2) vzít si jízdenku u řidiče při nástupu a při výstupu u řidiče zaplatit přesně 610 jenů
3) mít nabitou kartu, přiložit při nástupu a výstupu
Autobus jede z nástupiště 11 přímo z přízemí. Cesta trvá 40 minut a jede přímo na zastávku Dazaifu, kde je autobusové i vlakové nádraží. Zkouším zprovoznit GPS v mobilu. Nechce se chytnout, jak včera schytal náraz, a tak vyrážíme skrze nákupní třídu ke svatyni Dazaifu Tenmangú.
DAZAIFU TENMANGÚ 太宰府天満宮
Tam nás zaujme rybníček s červenými mostky a obrovské a mohutné stromy, které musí být podepřené dřevěnou konstrukcí. I dnes nám vyšlo nádherné počasí, je vymetená obloha a odpoledne má být 26 stupňů. Mrzí mě, že i tady to není podzimní, stromy mají jen nádech do červena, jinak jsou zelené. V a kolem Tenmangú je spousta lidí; co nás zaujímá, není hlavní brána ale různé druhý chryzantém. Některé mají bílé límce, asi aby se nepoškodily. V areálu svatyně nic zajímavého není, hlavní síň je zakrytá kvůli rekonstrukci. Uvítá nás moderní budova kde kněz a další lidé zpívají.
KYUSHU NATIONAL MUSEUM 九州国立博物館
Jdeme dále, míříme po eskalátoru do KYUSHU NATIONAL MUSEUM. Tam si v automatu ve vstupní hale kupujeme vstupenku na výstavu Traditional Culture za 700 jenů. Hned vedle stojí japonský důchodce a ptá se nás, odkud jsme. Říkám mu japonsky, že jsme Češky. On se hned chytí a říká, že byl v Českém Krumlově. Jaká náhoda!
Budova muzea je obrovská, nahoře je dřevěná konstrukce a naše výstava je ve 3. patře. Jsou tam různé artefakty z různých ér a různých národů, krásný je porcelán, kaligrafie nebo jsou velice zajímavé různé vypalované figurky z období Jómon. Musím říct, že v budově muzea se mi moc líbilo. Architektonicky je velice příjemná, hezky zasazená v klidné přírodě.
SVATYNĚ KAMADO 竈門神社 (Kamado shrine)
Od muzea míříme ke svatyni Kamado. Naštěstí nemusíme jít po silnici, podél silnice po celou dobu vede chodníček. Stoupáme do kopce, je vidět na okolní kopce a hory, vidíme listnaté lesy a mezi nimi krásné bambusové porosty a také ošklivé veliké nechutné zelené pavouky. Vtipkuju, že je tady babí léto, a že je štěstí, že tyhle obludy nelétají vzduchem jako u nás. Mají velké pavučiny všude, říkáme, že do jedné z nich nechceme vejít, takže opravdu pozor, pokud byste si chtěli zajít někam mimo cestu, třeba odskočit si do keřů, tak si můžete na obličeji odnést nehezký zážitek.
U Kamado je tak trochu kójo, tedy načervenalé momidži. Je tu jen málo lidí, kolem krákají vrány a hlavní hala svatyně je moc krásná. Areál je opravdu malý, tyčí se na kopci, takže ho máme projitý za chvíli a míříme znovu dolů do Dazaifu po silnici, která nás zavede k ruinám hradu Iwaja a pomníku Jōun Takahašiho.
HRAD IWAJA 岩屋城 a POMNÍK JÓUN TAKAHAŠIHO (Iwaya castle and Jóun Takahashi)
Je to 3 kilometry od města, hrad je značený. Jde se jen po silnici, všude kolem lesy, vrány a znovu vidíme i ty pavouky. Něco mě svědí na ruce a noze, komáři mě bodli, jsou nesmírně rychlí, ne tak pomalí jako u nás. Nakonec vylezeme na vrchol kopce, kde je jen malý památník, že na tomto místě stával hrad Iwaja. Kdysi tu stála několikatisícová vojska. Je odtamtud pěkný výhled na Dazaifu a Fukuoku a hory kolem, ale kvůli smogu je výhled trochu v oparu. Hledáme pomník Jóuna (Šigetane) Takahašiho, ten je hned pod silnicí. Moc lidí k němu nechodí, tam už žádný výhled není. Jóun Takahaši a jeho lidé spáchali sebevraždu, když byl dobýván jejich hrad v 16. století.
Nahoře už nic není a tak míříme dolů do města k nádraží. Chceme si koupit jízdenky, ale je tam jen automat na vlakové, to nám potvrdí i Japonka, která nám chce pomoct. Zkoumáme tedy jedinou zastávku busu, odkud jedou tři linky, je tam Hakata, už to vidíme, je to napsané i na zemi. Bus má jet za pár minut a už se k němu utvořila pěkná fronta. Čekáme v ní. Autobus přijede, lidé tam nalezou a pak paní dispečerka řekne, že už tam jsou jen 4 místa na stání. Má ještě v ruce návod, jak si vzít a zaplatit jízdenku. Do autobusu už nás nepustí, jsou tam jen cestující, co sedí. Na cestě sem lidi normálně stáli. Musíme tedy čekat dalších 20 minut do 16:00 na další bus. Hned u řidiče vpravo v červeném boxu si bereme jízdenku. Tam je číslo 1. Sedáme si, pouští ale více lidí, takže musí stát, a tak se divíme, že najednou můžou stát…?
Vysedáme na Hakatě, 610 jenů a jízdenku házíme do kaslíku k řidičovi. Tam si také můžete rozměnit drobné nebo odpípnout městskou kartu. Co se mi lbí na japonských řidičích je to, že nosí hezkou uniformu, mají u pusy mikrofon a celou cestu něco komentují – dopravu, zastávky… Je to vtipné. Všichni řidiči, myslím třeba i taxikáře, mají na pusách roušky. Mít roušku celý den, je opravdu nechutné, ale tady na to jsou zvyklí a nejspíš to mají i nakázané. Ještě zmíním, že když vystupujete z busu, řidič každému cestujícímu poděkuje. Vlastně opravdu dost Japonců nosí roušky či respirátory.
Na Hakatě vystoupíme, procházíme skrze obrovským nádražím a pak si fotíme vánočně rozsvícené stromy cestou na hotel, které lemují hlavní tepnu. Ještě si kupujeme nějaké jídlo, večeři, kterou si dáme venku před hotelem, kde je malé posezení a vychutnáváme si podvečerní atmosféru Fukuoky. Ono se stmívá asi kolem půl šesté. Co mě docela zklamalo je to, že nikde nevidím výrobky ze sóji – sójové mléko, jogurty nebo prostě dezerty ze sóji (zatím jsme byly jen v 7ELEVEN). Pokud nemůžete laktózu, tak ani pudinkový dezert si nekoupíte. Aspoň ne v těch malých obchůdcích typu 7ELEVEN. Nebo aspoň kafe s mlékem, mají jen s tím kravským. Teď večer ještě zkoumám jízdní řád do Karatsu. Nějak nemůžu najít nic spolehlivého, jen že do Karatsu jede z Hakaty přímý bus, ale vlak asi ne, to bychom musely přestupovat na Tenjin. Rozhodneme se nechat Karatsu na jindy a zítra vyrazit do Óhori parku, na Fukuoka Tower a kolem pobřeží.
MAPA S BODY ZÁJMU
