DEN 4
KUMULACE NÁDHERY ZA JEDEN DEN
Naše ráno začínáme vynikající snídani na hotelu jako pár dní předem. Musím vyzdvihnout vynikající sójové maso, jedno je ve stylu karbanátku, druhé v křupavé strouhance. Když si naplníme pupky, vyrazíme znovu na obhlídku Fukuoky, tentokrát popojedeme metrem z Hakaty, kde si kupujeme lístky na metro za 210 jenů na Óhori park.
ÓHORI PARK 大濠公園
Ještě než vlezeme do parku, koukáme na lotosy, které už mají bohužel dávno za sebou květ a líbí se nám vstupní brána z bývalého fukuockého hradu. Před ní si dělá selfíčka jeden asijský buřtík, ptá se Eli, jestli ho vyfotí, ta mu řekne, že s jeho mobilem neumí a jde ke mně. Když se ji na to ptám a ona mi to říká, smějeme se tomu. Óhori parku vévodí hlavně velký rybník, přes nějž vede několik ostrůvků, které jsou spojené kamennými šedými mostky. Do parku chodí lidé běhat nebo relaxovat. Je tu ticho a klid, úplný opak od Longtan parku v Pekingu, který se mi hned vybavil. Číňané tam cvičí tai-či, sportují, baví se, socializují, no prostě jiná kultura a jiná atmosféra.
JAPONSKÁ ZAHRADA
Nejhezčí na rybníku je malý červený altánek, jediný křiklavý bod všude kolem. Všude kolem je také městské panoráma a hlavně to horské. Jdeme ještě do japonské zahrady, hned u kasy si můžete vzít malý japonský žalud. Ty jsou stejně všude po zahradě popadané. Protékají jí umělé potůčky, všude se krčí malé borovice, rybníček a čajový dům, který je ale zavřený pro rezervaci. Moc podzimně to tam nevypadá, musím říct, že se mi moc líbily japonské zahrady v dubnu, kdy kvetly azalky atd. V této nic nekvete, oživují ji jen dva červené deštníky. Hned vedle je Maizuru park, který od Óhori parku odděluje silnice.
MAIZURU PARK 舞鶴公園
Pokud půjdete na „sever“ Maizuru parku, hned od silnice uvidíte mohutné kamenné valy, pozůstatky fukuockého hradu. Ty pokračují až k samému konci parku. Na valy se dá vylézt a máte nádherný dechberoucí výhled jak na Óhori park, tak celé město, hory a dokonce Fukuoka Tower, která je u pobřeží. Tady nasazuju teleobjektiv a fotím detaily vysokých budov, což je opravdu skvělé a krásné vidět je tak zblízka. Dnes máme znovu 26 stupňů, podzimní atmosféru připomínají červené listy sakur, které jsou už ale hodně opadané. Obcházíme ještě Maizuru park, nic jiného už tam není vidět, a tak si dáváme oběd v podobě ovoce, onigiri a moči s fazolovou náplní. 
MOMIDŽI HAČIMANGÚ 紅葉八幡宮 (Momiji Hachimangu)
Směrem na Fukuoka Tower je Momidži hačimangú (紅葉八幡宮) má svůj název odvozený od japonských javorů, které jsou v jejím areálu. Pokud si zadáte do vyhledávače „Momiji parks Fukuoka“, vyjede vám mezi prvními. Svatyně se nachází v klidném bloku města, dál od rušné hlavní silnice, proto si její posvátnou atmosféru vychutnáte o to více.
Bránu svatyně střeží dvě hlavy z folklóru, je tu jen hrstka lidí a neskutečný klid. Moc pěkný je chrlič vody ve tvaru dračí hlavy u očistného přístřešku. Areál svatyně je malý, ale hezký, vlevo je ještě hezká rumělková torii brána s různými prapory, minete také dřevěné destičky s přáními ve tvaru listů momidži. A až půjdete zpátky, uvidíte přímo skrze vstupní torii Fukuoka Tower.
FUKUOKA TOWER 福岡タワー
Fukuoka Tower je moderní stavba z roku 1989, která má i s věží 234 metrů. Jdete k ní po jakémsi náměstí, je nesmírně fotogenická a v půdorysu trojúhelníku. Už z dálky si všímám, že nemá žádnou venkovní vyhlídkovou plošinu, ajaj, to je škoda. To znamená, že všechno se fotí přes sklo. Přijdeme rovnou k pokladnám s lístky, dospělý stojí 700 jenů. Nahoru se dostanete výtahem, my tam máme na ozvláštnění děti z prvního stupně, jeden klučík diriguje návštěvníky k výtahu. Ve výtahu je krátký japonský výklad. Někdo mi ťuká do ramene. Podívám se a ona je to stará paní, která je asi poloviční jak já. Říká mi, že jsem vysoká a že mi závidí. Tak se tomu smějeme.
Vyjedeme do nejvyššího patra, výhled je opravdu parádní. V porovnání s výhledem z Metropolitní radnice v Tokiu je tohle stokrát lepší. JDĚTE SEM! Vidíte na moře, ostrovy jako Nokonošima (tam za chvíli vyrazíme), pobřeží a město i s horami. Jak jsem už uvedla, bohužel se fotí přes sklo, takže na fotkách je to i poznat. Východ je po schodech dolů, tam je potom výtah, kde to řídí pán v uniformě a roušce. Výtahem jsme za chvíli dole.
OSTROV NOKONOŠIMA 能古島 (Nokonoshima Island)
Od Fukuoka Tower jdeme na promenádu podél pláže, ještě zkoušíme moře, které není tak studené. Pláže jsou písčité. Trajekt nám ujel, když jsme byly na věží a tak jede za další hodinu. Jdeme tedy po promenádě na most spojující druhý cíp městské zástavby, kde má být přístav s trajektem. No jo, nikam neženeme, cestou fotíme a ona ta hodina k přístavu skoro utekla. V hale si kupujeme zpáteční lístek za 460 jenů. Opravdu za pár minut přijíždí malý trajekt, na který mohou i auta a motorky. Cesta na Nokonošimu trvá pouhých 10 minut. Moře je klidné, a tak se jede jako po másle.
Nokonošima je ten zarostlý ostrov s kopcem, který má 150 metrů. Bereme to po silnici středem ostrova, zdoláváme to 150metrové převýšení, pro mě je to opravdu sranda, jelikož si vybavím, jak jsem v létě lezla na Kamnické Alpy z vesničky Podolševa a zdolávala víc než 700 metrů do skoro 1 900 metrů… ale to je jiný cestopis.
Ostrov je nastálo obydlený, je tam dokonce i škola. Míjíme školáčky, kterým právě skončila škola, dětičky nás zdraví „Hello“, vidíme i stromy s plody kaki, které jsou už krásně oranžové, sem tam je krásně vidět na Fukuoku. Podél silnice jsou bambusové porosty a také pavučiny s těmi velkými zelenými pavouky a když komentuju ty zajímavé červené plody, co vypadají chutně, Eli mi říká, že je to dýně.
Je pár minut po čtvrté a dorážíme do Island Parku. Kupujeme si vstupné za 1 200 jenů. Otevíračku mají prý do 5. To snad ještě stihneme. Hlavním důvodem, proč jsme sem jely, jsou květinové záhony. Hned po vstupu nám pán radí, že nejkrásnější květiny jsou doleva. Jdeme tam. Je tam celé pole krásenky zpeřené. Jsou jak rudé, tak světle růžové, různé odstíny, no prostě nádhera. Pole je už ve stínu, jelikož slunce zapadá něco po páté. Ale výhled na protější ostrůvek ve tvaru krtkova dortu je krásný. Ještě si sedneme na lavičky opodál, kde je krásný výhled na moře a okolní ostrůvky. Slunce se odráží od hladiny, je velmi ostré. Doufám, že se vyvede aspoň nějaká fotka. Z lavičky mi spadne otevřený batoh, vykulí se objektiv. Paráda, to se mi prostě muselo stát. Naštěstí je to nízko a z objektivu odpadne jen krytka.
Jsem ráda, že dnes konečně využívám i teleobjektiv, který s sebou každý den tahám v batůžku. Ještě máme čtvrt hodinky, tak sestupujeme dolů k záhonům s červenou šalvějí a modrým stařečkem. Za chvíli zavírají a tak jdeme k autobusu, který je přistavený hned pod vstupní budovou. Ptám se pána v uniformě, který navádí turisty dovnitř, kolik stojí jízdenka. Je to za 240 jenů, přímo do přístavu. Na Nokonošimu jsme měly jen málo času, určitě si ho vyhraďte víc, je tam toho k vidění tolik a i krámky se suvenýry vypadaly hezky. Prostě jsme ráno vyrazily a obcházely dnešní body, neřešily kdy kde máme být, prostě na pohodu. Pokud se divíte, proč nemáme IC kartu, zatím se nám ji nechtělo koupit. JR Kjúšú pas jsme si také nezařídily, jelikož nás nečekají tak velké vzdálenosti, pas by nás vyšel asi na 7 000 kč, což mi přijde na týden zbytečně moc, jen na ty naše krátké vzdálenosti.
Když dojedeme do přístavu, slunce už zapadá. Za chvíli nám jede zpáteční přívoz. Sedíme venku na palubě, slunce už zapadlo ale je pěkný výhled všude kolem. Cítím pravou atmosféru cestování. Poté se vydáváme silnicí pořád dolů, dokud nepřijdeme k dráze. Tam je i vstup na metro. Kupujeme si jízdenku za 300 jenů na Hakatu, jede nám to z 1. Cesta na Hakatu trvá 19 minut, je narváno. Už máme hlad a tak obcházíme restaruračky kolem a nakonec vlezeme do jedné, kde podávají ryby. Já si dávám tófu a lososa. Jsou to opravdu malé porce, tófu je vynikající, jemňoučké, posypané něčím jako řeřicha a proužkami jarní cibulky. Tady je také narváno, vedle pánové pijí pívo a za chvíli je znát, jak jsou v náladě. Vychytávka, která se mi líbí je, že ze spodu na židli jsou šprucle, takže si tam můžete dát batoh a nemít ho na zemi.
LINK NA PARK NA NOKONOŠIMĚ: http://nokonoshima.com/en/flower/
JÍZDNÍ ŘÁD PŘÍVOZU NA NOKONOŠIMU: http://nokonoshima.com/access/
MAPA S BODY ZÁJMU
DEN 5
NANZOIN, POUTNÍ RÁJ UPROSTŘED HOR
Nevím jak to, ale z minulých dní jsem utržila komáři štípance. Ten jeden na achylovce mě svědí i přes natření tygří mastí od vietnamců. 😀 Počasí nám drží, znovu je slunečno a má být 26 C. Dnes máme v plánu jen chrám Nanzóin s podřimujícím Buddhou. Ráno tedy vyrážíme po bohaté snídani směr nádraží Hakata, které máme asi 3 minuty chůze.
Na jízdních řádech https://japantravel.navitime.com/en/area/jp/route/ jsem vyhledala spojení z Hakaty přímo na zastávku pod Buddhou, Kidonanzoin-mae. Jelikož nevíme, jestli si lístek koupit u přepážky či u automatů, rozdělíme se. Ono je to na Hakatě dost rušné. Jdu k automatům a snažím se najít tu zastávku, ale nevidím ji. Ptám se tedy Japonce vedle, ukážu mu název a on mi během 5 vteřin, kdy to vyhledá na mobilu, pomůže koupit jízdenky. 😀 Super, jízdenka stojí 380 jenů (59 Kč). Jedeme rychlíkem z nástupiště 8. Vlak je už plný, takže musíme stát. Průvodčí hlásí do mikrofonu každou zastávku, takže si děláme srandu, že je to znovu komentovaná jízda, i když hlášení je v angličtině, čínštině a korejštině. Skoro všichni jedou jako my, k Buddhovi.
PŘEDEM VARUJU, že jestli milujete focení různých japonských kamenných sošek a všeho, co je šintoisticko-buddhisticky roztomilé a religionistické, tak tady naprosto můžete ztratit pojem o čase, jak se ponoříte do focení, ze kterého málem roníte slzy štěstí. 😀 Vystupujeme z vlaku na venkově, kde jsou jen dvě nástupiště, všude kolem jsou zelené kopce porostlé bambusy, blankytně modrá obloha a příjemné teplo. Prostě klidný venkov, dýchne na mě neskutečně poklidná atmosféra posvátného místa. Jízdenku při východu z nádraží nedáváme do turniketu, ale panu průvodčímu do mističky.
Venku si kupujeme pití ve všudepřítomných automatech. Čaj stojí 160 jenů (25 Kč). Můžete si koupit i teplou kávu bez a s mlékem. Automaty berou mince, bankovky, ale neberou; 1jenové mince, ty je lepší dát do kasičky nějakému bůžkovi. Zkouším tu s mlékem a je fakt přeslazená. Zato zelené čaje tu mají neslazené a velice dobré. Jdeme za turisty, po mostě, kde si můžete zacinkat na kovové destičky. Hned přes silnici začíná komplex chrámu. A tady je už cítit to pravé Japonsko. Pro mě osobně zatím nejlepší z poutních míst, která jsme zatím navštívily.
Po pravici lemují cestu kamenné lampy, které jsou porostlé mechem, vlevo malá šintoistická svatyňka se dvěma červenými lucernami. Jděte ještě výš a přijdete na nádvoří, kde jsou kolem další malé svatyňky, stovky kamenných sošek a jedna velká socha buddhistického boha, který drží v ruce meč a vypadá dost hrozivě. Atmosféra je tu po ránu neskutečná, plná přírodní a spirituální energie. Vedle protéká potůček, přes který se klene červený mostek, před námi je kamenná nádoba na očištění před vstupem do svatyně, ve které plavou čerstvé chryzantémy. Můžete pokračovat cestičkou nahoru, kde jsou balvany, svatyně ve vyhloubené skále nebo podejít zaklíněný obrovský balvan a sejít po kamenné cestičce s buddhy s čepičkami a bryndáčky po obou stranách. K soše klimbajícího Buddhy můžete sejít spodem nebo vrchem přes budovu po levici.
Dostáváme ještě mapku areálu a jdeme dále. Míjíme malé jezírko, ve kterém jsou mince a dva pidi ostrůvky – jeden tvoří vodní květina, druhý kamenná soška. Hned vedle je rumělková torii brána a červené lampiony, ale nesmí se fotit, stejně jako socha toho hrozivého boha s mečem. Procházíme pod tou torii bránou, cestička vede nahoru, kde jsou zase další malé řekněme kapličky.
CHRÁM NANZOIN 南蔵院 (Nanzoin temple) a dřímající Buddha
Když sejdeme dolů, máme hezký výhled na okolní kopce a protiležící svatyni. Vidíme u ní červené momidži, tak si říkáme, že se tam podíváme později. Pokud chcete vidět sochu podřimujícího Buddhy, všude uvidíte varování, že nesmíte mít krátké oblečení, t.j. tílka a kraťasy. Beru si legíny pod sukni, jelikož ji mám mírně nad kolena a chci respektovat jejich nařízení. Procházíme patrem s pár obchůdky, kde prodávají suvenýry a sladkosti. Slyšíme takové divné vrčení, zní to trochu jako divná opice, je to buldoček jedné paní.
Vycházíme venku, kde je na moderní betonové plošině usazená socha 41metrového Buddhy. Co ji hyzdí je ale hlavně ošklivá betonová budova za ní. Opravdu toto necitlivé umístění nechápu. Před sochou je nespočet modlitebních mlýnků a když se mu půjdete podívat na chodidla, má na nich napsané znaky v sanskrtu. Platíme ještě vstupné 500 jenů do té funkcionalistické budovy, dostáváme dřevěné tabulky, brožurky a žluté lístky. Na tabulky napíšete fixou přání v japonštině, dají vám i vzor. Zezadu na tabulku napíšete svoje jméno. Před vstupem se musíte zout, dají vám igelitku. Procházíme budovou rovně, poté doprava po schodech nahoru. Tam je několik místností, do kterých můžete nakouknout. V jedné jsou například stovky maličkatých buddhistických bohů. Poté přijdeme do další místnosti, kde jsou nejspíš ostatky Buddhy, nevím, paní nám to říká v japonštině a pak se snaží přečíst něco v angličtině, z čehož rozumíme jen že je něco vpravo a vlevo. Po chvíli vyjdeme a u stánku s amulety odevzdáme žlutý lístek a paní nám dá opeřené kuličky, které se poté snažíte hodit do jedné ze tří děr, které jsou hned vedle. Ani jedna nemáme štěstí a kuličky končí před dírami. Je to nějaká hra, nevím, co je za výhru.
Odcházíme od Buddhy, předtím ale ještě koupíme nějaké suvenýry domů. Kupuju si i něco sladkého, je to znovu hrozně sladký suchý koláček z rýžového cukru. Znovu slyšíme toho divného buldočka, je nějaký nervní, kupuju si na foťák taky maličký přívěsek, ale divím se, proč je u něj napsáno „petto“ – je to přívěsek pro zvířata, ale co. Jdeme hledat vstup do té svatyně, ale u nádraží nic není. Vracíme se tedy na hlavní a pokračujeme nahoru, přecházíme říčku a na druhé straně se silnice stáčí doprava. Znovu tam jsou malé svatyňky s kamennými bůžky. Fotím si malý keřík s obrovskými plody, je to pomelo. Dojdeme po silnici nahoru nad ten náš cíl a zjišťujeme, že to musí být soukromé, jelikož je to oplocené. Pozor, odtud je krásný výhled na okolní kopce a hlavně ležícího Buddhu, takže určitě doporučuji sem zajít.
Nakonec ještě doporučuji sejít na silnici a přejít na druhou stranu. Nejen, že tam nepotkáte žádné turisty, ale můžete se pokochat bambusovými porosty, užít si poklidnou atmosféru místa a třeba vás pozdraví i místní. Náhodou jsme objevily několik u sebe ležících svatyněk, kde znovu byly sošky džizó s bryndáčky a čepičkami, já osobně tohle miluju, protože je to prostě unikátní pro Japonsko a jak je to vše tak nádherně udržované, to vás prostě nadchne! A k tomu ta příroda tady!
Je skoro jedna hodina, jdeme tedy pomalu dolů na nádraží. Vlak zpět na Hakatu jezdí 3x do hodiny. Nakonec zjišťujeme, že ze 2. nástupiště vede kryté schodiště do té svatyně, vlastně rovnou eskalátor, ale radši tam ani nelezeme. 😀 Pak už jen pár zastávek na Hakatu, tam máme jen malý problémek s jízdenkou, jelikož když jsme jely od chrámu, nebyl tam turniket, jen výpravčí, kterému jsme ji ukázaly ale neudělal nám do ni dírku. Takže když chceme na Hakatě vyjít skrze turnikety, zavřou se nám dvířka a jízdenka vyjede. Obsluha nikde, jdeme tedy k jinému východu, ukážu obsluze jízdenku a říkám, že potřebujeme vyjít, on kývne a pustí nás.
Je tady narváno lidmi, jak ráno, tak i večer. Vlastně asi po celý den. Míjíme stánek s bubble tea. Ten tady stojí 500 jenů. Na Taiwanu stál 45 TWD. Pro srovnání, 500 jenů je 70 korun, 45 TWD je 32 korun. Na Taiwanu je tedy víc jako o polovinu levnější… Stavíme se na pokoji, vyndáme suvenýry a vyprázdníme batohy a jdeme do blízkého obchodu koupit něco k jídlu. Bentó set zde stojí třeba 450 jenů, což je asi 70 korun. Bereme rovnou dva, takže máme na další dva dny jídlo, prodávají tu i místní kaki, to beru taky a k mé radosti konečně kafe se sójovým mlékem a i mandlová mléka jsou v nabídce vedle. Jedno malé si beru. Sedneme si na židličky před hotel a dáváme si to kafe, je dobré, není přeslazené.
Pokouším se rozbalit onigiri správně podle návodu, jenomže se mi půlka z něj rozsype, je včerejší a tak už nedrží pohromadě. Nechápeme, proč je tak divně zabalené, nejspíš kvůli tomu, aby řasa nenavlhla. Potom rozkrájím i kaki, má dokonce i jádro a chutná oříškově. Jinak než u nás. Zatímco telefonují s J., kde mají ráno a my už půl šesté odpoledne, Eli mi potom říká, že ten Asiat, co seděl vedle nás, si prý vytáhl zrcátko a pudr a začal se pudrovat. Vypadal jako normální chlap, neměl ženské rysy, ale asi chtěl být krásný na cestu domů. Podle počasí to zatím vypadá, že až budeme přejíždět do Beppu v pondělí, bude nám pršet. Opravdu se těšíme na tuhle destinaci, ještě dnes píšu v předstihu ohledně rezervací snídaní. Měly bychom mít pokoj v japonském stylu a s výhledem na moře.
MAPA S BODY ZÁJMU
DEN 6
MĚSTO KARATSU A NEJKRÁSNĚJŠÍ VYHLÍDKA
Ještě ráno potvrzuji rezervaci snídaní v japonském stylu do Beppu. Jsem na ně velice zvědavá, jsou sice samozřejmě dražší než ty, které máme tady, ale chceme mít přeci nějaký zážitek a proč pořád šetřit, že?
Z okna je vidět, že to bude dnes krapet zatažené. I předpověď to hlásí, ale žádný déšť. Dnes máme na programu město Karatsu, které je 54 kilometrů od Hakaty. Znáte anime Júri on Ice? Tak právě tohle město v anime vystupovalo jako Hasetsu.
Našla jsem jedno video a web Korejky, která jela do Karatsu jak vlakem, tak busem a hezky vysvětlovala, jak se tam dostat. A tak se vydáváme dle jejího doporučení na autobusový terminál na Hakatě, musíme projít celé přízemí skrz davy lidí, míjíme přitom obchůdek s bubble tea, na který si dělám zálusk, je to ten dražší než na Taiwanu, o kterém jsem včera psala, ale chci ho zkusit a porovnat.
Terminál je hned vedle hlavní budovy vlakového nádraží, stačí přejít maličký přechod a vyjet eskalátory do patra 3F, kde nemusíme ani k přepážkám, ale paní nás hned nasměruje na automaty a pomůže koupit jízdenky. Říkám, že chceme pro dva lidi a dvě jízdenky, takže nám navolí i zpáteční. Na jednu osobu to vychází na 1 800 jenů, což je o 600 jenů méně, kdybyste si jednu kupovali tady a druhou až v Karatsu. Zastávka 32 je opravdu pár metrů, za pár minut nám také jede autobus. Do dálkových autobusů se nastupuje předními dveřmi, řidič najede vozidlem do chlívku, vystoupí, skleněné dveře na terminálu se otevřou a můžete přímo nastoupit. Řidič vítá všechny pasažéry, vezme si od vás jízdenku, po vyražení celou cestu samozřejmě hrajou dokola různá hlášení, jako zastávky (namluvené často v angličtině, korejštině a čínštině), kam jede autobus, že se máme připoutat, že nám děkují a tak dál. K tomu to samé říká ještě řidič, Japonci jsou opravdu pečliví. Na dálnici nás akorát čeká menší zácpa, kdy se to sbíhá do jednoho pruhu, výhledy jsou ale pěkně. vlevo vidíme na hory, vpravo na hustou zástavbu ale potom i na moře a krásné ostrovy, které se zvedají z moře, mohou mít klidně i přes sto metrů.
Míjíme poloostrov Itošima, který se píše těmi znaky, které vás napadnou jako první ito 糸 = nit, šima 島 = ostrov. Itošima je známá bílou bránou torii, která je zapuštěná v moři, ale tam nemáme šanci se dostat, takže se necháme vézt do Karatsu. Zjišťuju jednu velice zajímavou věc – Japonci mají nesmírně čistá auta, jako by právě vyjela z myčky nebo linky. Žádné bahno, ptačí trus či rozpláclý hmyz. Vozový park je tu samozřejmě nový, ne ty herky, co jsou u nás.
V mapě mám i bod, kde by měl být onsen, odkud pocházel anime Júri a samozřejmě hrad, který je vidět už z daleka. Eli ještě vyhledala vilu jednoho uhlobarona kousek pod hradem, takže tu si dáváme také do itineráře. Kousek pod Karatsu jsou vodopády Mikeari no taki, dá se tam popojet vlakem, ale bojíme se, že to tam bude suché, však za celou dobu, co tu jsme (už týden), ještě nepršelo a tak je vynecháváme a třeba budeme mít štěstí a najdeme nějaké jiné u Beppu.
HRAD KARATSU 唐津城 (Karatsu Castle)
Přijíždíme na autobusové nádraží pod hradem, vlezeme do podchodu, kde jsou dlaždice a na nich malby nosítek folklórních postav nošených při festivalu. K hradu jdete po kamenných schodech a minete celkem rozlehlou konstrukci s popínavou vistárií. Jak krásně to tady musí vypadat kolem začátku května! Hrad je opravdu pěkný, čistě bílý a je tu hrozně málo lidí. Na to, že je dnes ve městě festival…. Vycházíme na nádvoří, kde je pěkný výhled na město i moře a okolní ostrovy, jen to zatažené počasí to trochu kazí.
Radím ale jít do hradu, zaplatit 500 jenů, můžete v automatu a vylézt na věž nahoru. V každém patře hradu je historická výstava, v angličtině jsou jen názvy vystavovaných předmětů. To nejhezčí se nesmí fotit, do hradu můžete v botách, jelikož vevnitř není žádný tradiční interiér, nýbrž moderní interiéry a dlaždicové obklady. Vyjdeme do nejhornějšího patra, kde je venkovní vyhlídka, naštěstí. Říkám, že tohle mělo být na Fukuoka Tower. Bohužel nemáme hezké počasí, je zataženo a oparno, ale i přesto se dají udělat docela dobré fotky. Kolem Karatsu se táhnou písečné pláže s borovicovým lesem. Pod hradem si dáváme oběd – bentó, co jsme si včera koupily a cestou si také každý den kupuju pití v automatu.
REZIDENCE TAKATORI KOREJOŠI (Takatori Koreyoshi residence)
Vila se nachází hned pod hradem, jdete rovně po silnici, poté vidíte ukazatel 80 metrů vstup. Vstupné je dražší než v hradu, 560 jenů. Pán se nám snaží v japonštině vysvětlit, jak jde okruh, nabídnout audio průvodce, ale toho nechceme. Sundaváme boty a dáváme je do přihrádky. Vila je uvnitř opravdu chudá na výbavu, jak už to tak bývá, všude jsou samozřejmě tatami rohože, červený koberec, po kterém se chodí a posuvné malované dveře. Projdeme to celé dokola a nakonec se nás japonská průvodkyně ptá, jestli chceme vysvětlení v angličtině. Nejdřív se omlouvá, že neumí moc dobře anglicky, ale docela jí to jde. Vysvětluje pomalu, ukazuje například na vyřezávané borovice a když zakryje světlo, že jsou vidět jejich mírné světlé stíny na stěně. Je vidět, že výklad opravdu prožívá a je na vilu hrdá. Poté jdeme dále a říká, že jedna místnost slouží jako divadlo nó, že je to rarita doma mít divadlo a že ona to doma nemá. Smějeme se. Vlastně se nás ještě před tím zeptala, odkud jsme, říkáme z Česka a že prý tam včera měla někoho z Česka. Říká slovo „uma“, což znamená kůň, tak nevíme, co tím myslela.
Zpět k místnosti – ta se dá prý ještě rozšířit, stačí jen posunout posuvné dveře. Poté si v místnosti tleskneme a slyšíme zvláštní ozvěnu, paní to celé prožívá a potom nám velice poděkuje, několikrát se klaní. Říkáte si, proč je to pro ni tak výjimečné. Pro nás je cestování samozřejmostí, ale pak si uvědomíte, že prostě ona se nikdy nevydala z Japonska a ten jejich vděk a slušnost je součástí jejich mentality. Super je, že vilu si můžete obejít, a to zadarmo. Kolem rezidence jsou totiž japonské zahrady, klasické borovice a kamenné prvky, moc fotogenické. Hned za plotem je pláž, takže slyšíme moře. Venku mělo koupelnu služebnictvo a rodina, můžete tam nakouknout.
Od hradu jdeme po mostu, po kterém anime postavy jely na kolech a míříme do borovicového porostu u pláže. Pláž si fotíme, potom procházíme lesem a jdeme zkratkou k Júriho onsenu. No, cestou míjíme pavučiny těch hnusných zelených pavouků, kterých je tam docela dost. Už se těšíme, až vylezeme ven. Jenomže už jsou tři hodiny, silnice, která má vést přímo k onsenu v reálu neexistuje, ono je to ještě nějaký kousek a tak se rozhodneme se vrátit na autobusové nádraží. Vezmeme to po silnici podél řeky a poté stihneme autobus v 16:25.
Vtipné je, že na tom autobusovém nádraží je kolem spousta autobusů, ale jen jedna nástupní stanice, která vypadá tak, že jsou na asfaltové ploše lavičky, ty zakrývá stříška a jsou tam dva týpci, kteří koordinují autobusy a hlásí, co má zrovna odjet. Radši se ptám, jestli odtud jede Hakata bus, ano jede, ale dokonce vyjedeme asi o pět minut později, než bylo psáno na netu, a to jede asi 10 lidí včetně nás. 😀 Cesta trvá 90 minut, Wi-Fi máte v buse zadarmo. Už se stmívá, koukáme na hory nebo na moře. Když dojedeme na Hakatu, je už tma, je 6 hodin. Jakmile vjíždíme do terminálu, vidíme pěknou vánoční výzdobu přímo před nádražím – modře osvícené stromy, bílé brány a velký vánoční strom a kolem něj visí hvězdy. To si musíme vyfotit, je teprve 4. listopadu.
Jak procházíme přízemím nádraží, hned zastavuju u obchůdku s bubble tea a vybírám si s mačou. Není problém varianta se sójovým mlékem, ještě si zvolím velikost kelímku, úroveň sladkosti, tapiokové kuličky, že to nechci do igelitky a platím 500 jenů. Dala jsem si tu nejnižší sladkou úroveň a i tak je to tak akorát sladké, protože dole je nějaký sirup. Nahoře má být vrstva mači, která tam ale není, no prostě to není zelené. Ale musím říct, že tak dobrý čaj jsem v životě neměla – to sójové mléko je tak krémové, opravdu vynikající. Určitě doporučuji.
MAPA S BODY ZÁJMU
VÍCE O MĚSTĚ FUKUOKA
FOTOGALERIE FUKUOKY
VÍCE O NANZOIN
FOTOGALERIE NANZOIN
VÍCE O MĚSTĚ KARATSU
FOTOGALERIE KARATSU
Líbí se wám web a chcete podpořit jeho činnost?
Klikněte na Buy me a Coffee na spodu každé stránky ⁽⁽ଘ( ˊωˋ )ଓ⁾⁾