DEN 14
USUKI, „HIDDEN GEM“
Dnes nás čeká jen město Usuki. Dle jízdního řádu jezdí do Usuki pouze vlaky. Přímá lokálka tam jede něco přes hodinu. Vlak nám odjíždí pár minut před devátou z hlavního nádraží v Beppu. Super věc je, že si na automatu rovnou naťukáme zpáteční jízdenku, cena je tak 1 900 jeníků. Vylezou dvě jízdenky. Na oběd mám s sebou banán a sušené mango z Filipín, které jsem včera koupila v obchoďáku Don Quijote. Už bych tam nešla, bylo to tam hrozný. Ta šílená hudba a ty světýlka… Jelikož včera celý den pršelo, byly jsme na hotelu. Večír se vůbec nedalo usnout. Voda neustále proudila potrubím, celkem hlučně, asi se nahoře někdo nadměrně koupal (nejen ve vaně, na hotelu jsou i koupele). Ani nevím, v kolik jsem usnula, byla jsem potom dnes odpoledne nevyspalá.
Vlakem jede opravdu málo lidí. Žádní zahraniční turisté. Říkám si, že dneska jsme měly jet do Jabakei, páč je prostě nádherně! Ale i tak je to ráno na džíny a svetřík. Pohrávám si ještě s myšlenkou, že jsme mohly jet na vodopády Haradžiri no taki, které jsou taky za Óitou, přes kterou dneska jedeme. No, tak někdy příště.
Po hodině a pár minutách vystupujeme na stanici Kamiusuki, jednu stanici před hlavním nádražím. Je to z toho důvodu, že je to tak kratší ke Kamenným buddhům (Usuki Stone Buddhas) – jde se jen podél hlavní 4,5 kilometru. Páni, to je bomba! Miluju japonský vesnický nádražní budovy! Tahle je dřevěná, vypadá, jako by se v ní čas zastavil před 50 lety. Uvnitř krásné retro – ze stropu visí barevní papíroví jeřábi, vzadu je knihovnička, všechno to působí tak útulně a příjemně. Nikde není žádný turniket na vhození jízdenek, nikomu to nevadí, a tak si je necháváme a jdeme směrem na most a na hlavní.
Musím říct, že značení k našemu cíli je tu opravdu hezky viditelné, takže ani nepotřebujete mobil k navigaci, ono se jde stejně pořád rovně. Vycházíme totiž z okraje města na venkov, všude je malebná krajina, vůbec to tu nevypadá podzimně. Kopce jsou porostlé zelenými stromy, vpravo a vlevo jsou roztroušené domy v tradičním stylu (ty miluju) a rýžová políčka.
KAMENNÍ BUDDHOVÉ V USUKI (Usuki Stone Buddhas)
Nakonec odbočujeme doleva a za pouhých 550 jeníků (myslím), si kupujeme vstupenku na Kamenné buddhy v Usuki. Vchod do areálu je přes potůček, je to tam značené. Před námi se rozevře hezké prostranství, kde jsou políčka, květinové záhony a domy, kolem kopce a vpravo se jde do areálu. Ten je opravdu malý. Jsou zde sochy buddhů z období Kamakura, t.j. i přes 1 200 let staré! Také je všude napsané, že je to národní poklad, a to zaslouženě.
Chodí se po kamenných chodnících, sochy jsou hezky pod střechami, jsou tu jen japonští turisté, jiné jazyky neslyším. Ještě než jsme vešly do areálu, míjely jsme domek, kde místní prodávali ovoce a zeleninu, jedna paní tam tak hezky pokřikovala, pak nás zdravila „good evening“, tak jsem ji opravila, že je „good afternoon“. Něco jsem řekla japonsky, ona z toho na větvi, že umíme jejich jazyk, ale hrozně nadšená. Úplně vás to nakopne a zahřeje u srdce, jak jsou uctiví a jak vás zdraví a děkují a ptají se, odkud jste. 🙂
Koukáme na jedny buddhy, na další, potom vylézáme na kopeček hned vpravo (tam nic speciálního není), jdeme tedy naproti k velké soše, kde pod ní sedí na lavičce paní. Přijde k ní shora manžel a ona se ptá, jak to tam vypadalo. On, že to bylo „sugoi“ a že je to 300 metrů. Jdeme se na to „sugoi“ místo, neboli „úžasné“ podívat a ono to taky je. Je tam totiž svatyně a kamenné torii.
Všude ticho, slyšíte jen cvrlikat ptáky, sluníčko prosvítá listovím a vytváří poklidnou rozjímavou atmosféru. U zadní budovy jsou i napůl barevní strážní lvíčci, což jsem nikdy neviděla. Potom si hraju se sluníčkem nad jednou tou torii branou, snad se mi to podaří vyfotit a natočit. Když už jsme sem vyšlapaly ten kopeček, rozhodneme se pokračovat… v cestě nahoru – tam to vede do bambusového háje. Parádní, klídek, ticho, před chvílí jsem si říkala, že mě už týden nepoštípali komáři, jen abych zjistila, že mě na ruce něco svědí, bodanec, samozřejmě.
Vracíme se zpět, scházíme kopec od svatyně a jdeme k posledním přístřeškům s buddhy. Od toho, kterému údajně v éře Edo při zemětřesení odpadla hlava, ale teď už ji zase má přilepenou, je krásný výhled na okolí. Vedle něj je lešení, bohužel, můžete si tu koupit a zapálit svíčku nebo kadidlo, pomodlit se (samozřejmě tu jsou kasičky a předpokládá se, že za ty předměty zaplatíte). Zapálené kadidlo jemně a hezky voní ve vzduchu, přímé sluníčko osvětluje krajinu. Všude je klid a mír, to je to pravé Japonsko, které začnete vnímat. Pomalu ale jistě se vám dostane do podvědomí a vy se začnete z nějakého důvodu cítit dobře. Musím říct, že teď, ještě pár dní po sepsání tohoto dne, ve mně zůstává hluboký dojem z tohoto posvátného místa, který neumím definovat, nejspíš obrovský respekt a úcta, přesně ten pravý dojem z posvátného místa, jaký byste měli mít.
Bohužel, jsme tady o pár měsíců později. Vzadu je totiž lotosový rybníček, lotosy tam kvetou v červenci, chtěla bych je vidět. Sejdeme dolů, užíváme si krásného počasí, je to už na tričko, jdeme ještě kolem jednoho chrámu, před kterým jsou dvě zapuštěné sochy buddhistických strážců, zvonice a také domek, kde mají pověšené na sušení kaki a houby. Opodál je záhon, znovu s krásenkami, tam si sedneme na lavičku a obědváme. Opravdu lehký oběd, říkám si, že tohle je takové ideální místo na bydlení, klídek, krásná příroda, ách…
Ty dva strážce jsme si samozřejmě s chrámem vyfotily. Vede od nich chodníček z nášlapných kamenů přes jasně bílý štěrk k budově malého chrámu, ve kterém někdo bydlí. Před budovou jsou krásně sestříhané borovice, pár fotek zde určitě uděláte. Vlevo u domku jsem vyfotila ty na šňůře pověšené sušící se kaki a houby.
Cestou zpět fotím svůj dům snů – ten tradiční japonský. Míříme už do centra města, kde je naším dalším cílem chrám s pagodou. Ještě před pagodou ale vidíme od silnice nějakou svatyni, všude jsou červené kočky, ona je to taky svatyně červené kočky. Nahoře je to krásné až ulítlé, kočky jsou všude a ve všech velikostech. To by se líbilo kámošce.
Je odtud pěkný výhled na město. Pokračujeme po silnici za svatyní, která se svažuje dolů, ale už z dálky vidíme, že ta pagoda je pod lešením. Jdeme k ní, nic zajímavého tam není. Musím říct, že město Usuki mě opravdu překvapilo, je nezkažené, mnoho tradičních domů a hlavně, ta krásná zachovalá čtvrť z období Edo je opravdu pecka. Procházíme se těmi skvostnými historickými uličkami s bílými domy a tmavými hliněnými střechami, jdeme k další svatyni… Všude jen hrstka lidí. Nádhera!
BÝVALÁ SAMURAJSKÁ REZIDENCE INABA (Former Inaba residence)
Kousek odtud je bývalá samurajská rezidence, platíme jen 350 jeníků. Rezidence je kousek od ruin hradu Usuki. Ještě musím zmínit, že jsme jediné, které v ní jsou. Před vstupem si samozřejmě musíme zout boty, ty si bereme do ruky. Na rozdíl od vily uhlobarona v Karatsu se tu smí fotit, nikdo tu není a je to tu mnohem hezčí. DOPORUČUJI. Můžete také vlézt na zahradu, která je pěkná a běžte až dozadu, kde je další dům. Uvnitř budov jsou samozřejmě jen rohože tatami a posuvné dveře, ale pronikající světlo skrze otevřené dveře vytváří hezké pohledy a průhledy na tu pěknou zahradu, což vám zavdá na milion fotek a není tak třeba nějakého vnitřního vybavení, když můžete koukat na tuto scénu.
Rezidence je u silnice, když budete pokračovat podél zdi, kde je vstup, neminete obrovskou bránu torii a vzadu je další svatyně.. Ach, už jich je fakt až moc. Vyšlapeme ještě tedy k ruinám hradu, zachovaly se aspoň vstupní brány. Nahoře je znovu pěkná vyhlídka na město a další svatyně. Hledáme tunel z bran torii, nikde ho nevidíme, tak to tu obcházíme. Najdeme ho na druhé straně směrem k moři. Je to moc pěkné. Je něco po půl čtvrté, začínám cítit únavu, rozhodneme se vydat na vlakáč.
Jen o pár minut nám ujel vlak, takže jdeme do sámošky, Eli si koupí večeři a pak jdeme zpátky. Řešíme, že tu není zase turniket, tak jak si máme proděravět jízdenku? Nebo je na nástupišti nějaká děrovačka? Nebo snad ve vlaku, či průvodčí? Jdeme na nástupiště č. 2, máme ještě 10 minut a abychom si zkrátily čas, jdeme se zeptat do turistických informací, které jsou v nástupní hale. Paní samozřejmě neumí anglicky, je vidět, že sem turisté zřídka zavítají. Takže nám to namluví do mobilu a ten přeloží do anličtiny, že prostě máme jít a vstoupit. Hmm, tak uvidíme, jak se v Beppu dostaneme skrze turnikety ven, páč minule na Hakatě nebyla obsluha a musely jsme jít jiným východem, jelikož turniket vás bez předem označené jízdenky nepustí.
Nasedáme do lokálky, jede pár lidí. Je něco málo před půl šestou, najednou nasedá hromada lidí, venku je už tma. Do našeho vagónu nastoupí skupinka cucáků, dva si sednou vedle mě a dva stojí. Samozřejmě šaškují, předvádí se, jeden se na kruzích na držení protočí kotoulem vzad, další to po něm opakuje. Pak zpívají, tancují. Ten vedle mě je cítit po alkoholu, pořád dělá něco na mobilu, roztahuje se a začne se ptát, odkud jsem. Říká, že jsem „kawaiina“ a „kawaiina“, kolik mi je. Nedá se to vydržet, začnu se smát, nikdo v plném vagónu si nás nevšímá, nebo se tak aspoň tváří, mluvím na něj schválně česky, protože je to prostě příšerné. Tohle bych v Japonsku a zvlášť od Japonců nečekala. Přidá se další, říká, že mu je 16. Anglicky umí všichni borci asi 4 slova. Ten v bílé mikině naproti říká, že je mu 16, že je středoškolák. Je hrdý na to, že to umí říct v angličtině, ale místo „sixteen“ řekne, „sixty“. Ptám se ho, jestli mu je sixty – šedesát, on hbitě kýve hlavou.
Říkám Eli, že na šedesát vypadá velice mladě. 😀 Ukazuje na toho vedle, že mu je 10, to těžko, pak ukáže na blonďáka, tomu je prý pět. No, všichni vypadají na pěkné sígry. Říkám jim japonsky, že jsme z Česka. Ten vedle mě, co je cítit po chlastu se ptá, jestli vedle Brazílie, říkám ne, že z Evropy. Pak už pochopí. Prý mám pěkné oči, potom z něj vypadne, že se se mnou chce vyfotit. Tak se fotíme, protože neustále otravuje, ale je to hrozně směšné a v mezích. Eli se ptají, jestli je moje máma. 😀 Já nevím, vždycky musím mít zajímavé zážitky s opačným pohlavím, loni to bylo třeba ve Frankfurtu, to si můžete přečíst v cestopisu. No a když se oni chtějí fotit, říkám, že chci taky „šašin“. Tak mi borci zapózují, udělám „šašin“ a video.
S tímhle velmi výživným zážitkem asi za 10 minut vystupují. Oddychneme si a pak vystoupíme v Beppu. S jízdenkami jsme to vyřešily hezky – průvodčí ve vlaku chodil, ale nechtěl je vidět…nechápame jeho funkci? 😀 V Beppu jsme musely vystoupit jiným východem bez turniketů, chytře jsme šli za někým z našeho vagónu, kde stál nádražák, jinak byste bez obsluhy neprošli.
Celkově se mi zdá, že je tu o víkendu taková uvolněná atmosféra, přes týden dřou a přetvařují se v práci a ve škole, pak se jdou ztřískat do hospody nebo pařit pačinko. Ještě okoukneme, odkud nám pojede bus do Fukuoky. Je to z druhé strany hlavní silnice, je to napsané i na zastávce, která je naproti budově, kde si budeme kupovat jízdenky. Check-in na letadlo se nám bude otevírat když budeme v buse do Fukuoky, takže budeme mít trochu smolíka. Zas na druhou stranu, výlet po Taipei máme schválený, vypadá to jen na mírné deštíky, takže by se prohlídka s kámošem Jamesem, kterému jsem dala čokoládu, mohla uskutečnit. 😀
Město Usuki opravdu doporučuji. Někde na webu jsem četla, že je to „hidden gem“. A on to taky skrytý drahokam je. Nejsou tu žádní turisté, město je klidné, krásné a nezohavené betonovými obludami, historická čtvrť byla nádherná a samurajská vila ještě lepší než v Karatsu a taky levnější. Areál s Kamennými buddhy je malý, zato okouzlující s až 1 200 let starými sochami. Jdete tam přeci za zážitkem a ne to celé proletět. Nachází se v malebné krajině, zajděte i nahoru ke svatyni a do bambusového háje.
PDF o Usuki
https://www.city.usuki.oita.jp/docs/2014060500026/file_contents/usukigaido_english.pdf
MAPA S BODY ZÁJMU
VÍCE O USUKI
FOTOGALERIE USUKI
DEN 15
Ráno je zase chladněji, zataženo, hory nad Beppu zakrývá oblačnost, vypadá to na déšť. Máme poslední snídani v japonském stylu, v jídelně hraje znovu evropská klasika jako z dob Jane Austen, je pomalu půl deváté, dobalíme kufry, zaplatíme za snídaně na recepci a jdeme k malé budově koupit si jízdenky do Fukuoky na autobusový terminál Hakata. Tentokrát je kupuje, Eli, jelikož do Beppu jsem je kupovala já. Pokladní jí řekne, že prý se na ně mají dělat rezervace, ale to nikde z venku budovy nepíšou, takže nám je dají, ale na nerezervovaná místa. Nevíme tedy, jestli pro nás bude v autobuse v 9:30 místo. Přinejhorším pojedeme šinkansenem.
Jdeme na druhou stranu k zastávce č. 2. Tam už čekají nějací lidé, autobus přijede samozřejmě přesně. Než podáme pomocníkovi kufry do zavazadlového prostoru, ptám se řidiče, jestli je ta jízdenka v pořádku. On mi řekne, že máme jít stranou. Má totiž vytisklé rezervace a podle nich si odškrtává cestující. Volná místa ale ještě v autobuse naštěstí má, dostáváme hned první sedačky vepředu, takže máme krásný výhled jak doleva, tak dopředu a na řidiče. Pár dalších lidí také nemá rezervace, je vidět, že je řidič z toho trochu nervózní, přeci jenom to není dle japonských řádů a standardů, ale všechny cestující vezme. Až v autobuse je na obrazovce informace, že si cestu máte rezervovat. Nojo, ale nikde na budově s jízdenkami to neměli napsané…
Vyjíždíme nad Beppu, objíždíme horu Jufudake, na kterou jsme koukaly z Jufuinu, začíná mírně pršet. Máme nádherné výhledy, nejsou to sice Alpy, ale prostě se pořád máme na co koukat. Je znovu vidět, že hora není porostlá trávou, ale zakrslým bambusem. Vypadá to tu podzimně, ale ne tak krásně jako u nás. Vrcholky hor a kopců jsou zakryté v mlžných oblacích, které jim dávají divoký vzhled. Nahrávám video, pozoruji řidiče, protože je to prostě zajímavé. Je řádně oblečený v uniformě, roušku na puse, nesmírně soustředěný na cestu, pro lepší řízení si nasazuje látkové bílé rukavice. Při každém zastavení vylézá z autobusu a poděkuje vám, když vystupujete. Když vidíte tu japonskou preciznost a jak zodpovědně vnímá své povolání, uvědomíte si, jaký propastný rozdíl je mezi řidiči autobusu u nás a v Japonsku a jak je to unikátní.
Říkám si, že se mi odtud nechce, představuju si, jak ty hory tady brázdím autem, zastavuju si na hezkých místech a fotím ty výhledy. Za námi se baví hlasitě parta japonských důchodců, takže jízda je živá, je zajímavé, jaká slova používají a příjemné je poslouchat. Nějak mám pocit, že bych v tom cestování po Japonsku ráda pokračovala dál, protože cítím, že teprve začínám poznávat japonskou podstatu. Tuhle podstatu nikdy nepoznáte, když budete jenom ve velkém městě. Musíte vyrazit na venkov, jet vlakem, autobusem, poslouchat místní, oceníte to, jak řidič neustále hlásí, že se máte pásat, že nemáte nic zapomenout, že vám děkují za důvěru, tohle uctivé a ohleduplné chování vás zahřeje u srdce a kolikrát se vám z toho vyloudí automaticky úsměv na tváři, protože Japonci jsou hrdi na svoji zemi a neskutečně rádi, když vám mohou poradit, i když jsou při tom nervózní. Ale jsou prostě rádi, že navštívíte jejich krajinu, jelikož ne všichni si mohou dovolit cestovat jako my, kterým to připadá všední.
Po dálnici se v Japonsku jezdí max. 80, takže i když tu vidíte sporťáky nebo motorkáře, a musím říct, že opravdu dost motorkářů i s kufry, nemůžou si dovolit tu naši 130. Pomalu se blížíme k Fukuoce, krajina se mění z hor na městskou zástavbu, zastavujeme na Tendžinu, potom na Hakatě. Je to pro mě takový šok, tak hrozný kontrast. Na Hakatě je asi milion lidí, samé budovy, kde jsou ty hory, na které jsem si tak rychle zvykla? 🙁
Hledáme volné skříňky, obejdeme jich snad desatero, ale žádné volné nejsou. Tak necháváme kufry za 1 000 jenů u přepážky přímo na Hakatě pod eskalátory. I v prvním patře mají hlídací přepážku. Paní se nás jen ptá, v kolik si zavazadla vyzvedneme, říkáme, že v půl třetí. Vyrážíme si koupit jízdenku na stanici Takašima, která je jen jednu stanici odsud, pak na náš oblíbený bubble tea, kupujeme si velký kelímek. Mám maču s krémovým sójovým mlékem, ale jak je tu chladněji než v Beppu (už je to i na bundu!), chladná mača úplně nebodne.
Co teď? Máme totiž ještě dvě hodiny, ve tři máme check-in na novém hotelu. Vyjíždíme do prvního patra, tam to procházíme a hledáme lavičky, nic, tak jedeme výtahem nahoru do devátého. Tam je jídelní patro, můžete si tam koupit třeba paellu. Je tu i malá venkovní zahrada, na kterou se můžete dívat skrze sklo a u které zakotvíme, protože tam jsou lavičky. Po chvíli si všimneme, že na střechu vedou schody, jdeme se tam podívat. Na střeše je také zahrada, občerstvení, plácek pro děti a samozřejmě výhled na Fukuoku. Určitě se tam běžte podívat a pokud to projdete dozadu, minete malou zeleninovou zahrádku s ředkvemi daikon a projdete dřevěnými torii až ke svatyňce. Tam se jedna návštěvnice modlí.
Je to zajímavé, na střeše hlavního nádraží/obchoďáku je šintoistická svatyně. Slézáme znovu o patro níže, čteme si čtečku a pak vyrážíme dolů hledat vlak. Nejdřív jdeme nejistě na metro, tam zjišťujeme, že musíme jet JR vlakem shora. Nevíme jistě, který vzít, bereme tedy jednu lokálku, která jede za pár minut a jedeme správně. Od stanice Takašima musíme jít na hotel asi 25 minut pěšky. Hotel je hned u vlakového nádraží Óhaši.
Dobře, vidíme název hotelu, ale jak se tam dostat? Musíme vyjet výtahem do třetího patra, tam recepční chudák umí jen chabě anglicky, což není žádné překvapení. Překvapuje nás, že nám dává instrukce na papíře v češtině. Platíme jen 800 jenů navíc nějaký poplatek. Všechno ale proběhne v pohodě, k pokoji se znovu dostaneme výtahem, tentokrát do 7. patra, pan recepční nás doprovodí k výtahu a přivolá ho. Pokoj je prostorný, máme tu i ledničku a rychlovarku, takže si ráno uděláme čaj. Tentokrát máme i snídaně v ceně, jsem zvědavá, jaký bude výběr. Děláme si srandu, že by se nám mohlo spát dobře, páč tu nebude bublat žádná voda.
Je asi půl páté a tak vyrážíme hledat večeři. Nejdřív ale procházíme pasáží na hlaváku, tam nás zaujmou znovu vystavované vánoční dekorace – a hle, ladovské obrázky. Česká firma Carla tu má adventní kalendáře s Ladovými obrázky. Několik jich je prodaných, koukáme na to a říkáme, že je to super, že se tohle prodává i v Japonsku a člověk pocítí jakousi hrdost.
Jdeme podél hlavní, koukáme, samé udony… To ne. Hele, támhle je indická restaurace, ale je neděle, takže mají zavřeno. Aspoň máme tip na zítra. Nakonec po obhlídce x restaurací zaplujeme do jedné tradiční, číšník umí trochu anglicky, ptá se nás, jestli máme rezervaci, říkáme, že ne. Zavede nás do chodbičky, kde jsou jakési „kabiny“ s posuvnými dveřmi. Před vstupem si zujete boty a vevnitř sedíte buď v seize nebo normálně. Je to tu super, hraje i japonská hudba. Objednáváme si pivo, maso na špejlích, já polévku s rýží a zeleninou, je tam i kuřecí maso, Eli zase nějaké masové kousky na uhlí. Chutná to výborně, maso na špejli je kuřecí. Super je to, že číšník nám přinese papírek s QR kódem, ukáže mi, že se má naskenovat a potom že si můžeme jídlo objednat v angličtině. Ptám se na Wifi, za chvíli přijde, ukáže mi heslo, nesmírně ochotný. A tak skenuju a házím jídlo do košíku. Jsou strašně vstřícní, rychle nás obsluhují. Je to zážitek.
Zítra zůstaneme ve Fukuoce, máme pár tipů na různá nevšední místa, tak je zkusíme oběhnout. Check-in na letadlo jsem provedla, vypadá to, že prohlídka v Taipei by měla být bez očekávaného deště. To se všechno ale ještě uvidí. Zítra náš poslední den, na letiště je to jen 8 minut autem, ale my budeme muset jet na zastávku Tenjin odsud z Óhaši vlakem a tam nasednout na metro na letištní terminál.
MAPA S BODY ZÁJMU
DEN 16
Ráno jsme sjely výtahem do 3F na snídani. Recepční nám dal do ruky kelímky a ukázal na kávovar. Nalila jsem si nějakou divnou slanou tekutinu, a vypila to, abych ho neurazila. 🙂 Žádné bufety tu nebyly, dostaly jsme jen papírové sáčky s dvěma půlkami baget – jedna s kuřecím, druhá se slaninou dost prorostlou. Byly docela šizené uvnitř. To byla celá snídaně. Ééé… ani jedna nejíme lepek. Ještě, že jsme tu nebyly celý ten první týden.
HENNA HOTEL – DINOSAUŘI NA RECEPCI
Venku je krásně, jen ale 10 stupňů, vzduch chladný a fouká vítr. První zastávka byl HENN-NA hotel. Další japonská blbost, kterou jsem chtěla vidět. Už z názvu je patrné, že je opravdu „divný“. Je to proto, že na recepci vás uvítá dinosauří personál, žádní lidé. Fotíme si ty hýbající dinosaury a odpelášíme radši rychle pryč, hosté zrovna snídají a jeden na nás divně kouká. Cestou k dalšímu bodu narazíme na zajímavou svatyni.
SVATYNĚ SUKIJO (Suikyo Shrine)
Podle lidové legendy v roce 901, kdy Sugawara no Mičizane cestoval z Kjóta na nové místo v Dazaifu, se zastavil zde, použíc čistou vodu z řeky jako zrcadlo, aby viděl svůj vlastní odraz. Říká se, že později někdo na tomto místě postavil svatyni a nazval ji Sukijo Tendžin (svatyně vodního zrcadla) nebo Sugatami no Tendžin (svatyně vašeho odrazu). V roce 1612 sem byla svatyně přemístěna pánem panství Fukuoka. Říká se, že místní místní název „Tenjin“ je odvozen od názvu této svatyně.
V hlavě mám už přes týden pekařství フォーチュンキッチン, kde prodávají lahodně vypadající bezlepkové muffiny. Mňam, tak moc se na ně těším a už se blíží jedenáctá. Jenomže… nemohly jsme ho najít. Radila jsem se s Japoncem, asi nějakým pošťákem, ten řekl, že by to mělo být v té ulici, kde jsme stáli, ve třetím patře támhleté budovy, to je divné. Šly jsme do blízké bytovky, do toho třetího patra, ale tam byly klasické byty. Dole jsme viděly schránku s názvem té cukrárny. No nic, v záloze jsem mám další.
SOY STORIES YAKUIN
skvělá bezlepková a bezlaktózová cukrárna
Soy Stories Yakuin – zde nabízí výrobky bez lepku a laktózy, stejně jako zmrzlinu. V nabídce mají – donuty s i bez polevy, zmrzinu v kelímku, sušenky a čokolády. Z těch lahodně vypadajících donutů jsme si každá pár vybrala, prodavačka nám ohřála ty čokoládové a přinesla ke stolku. Snědly jsme si je na místě, byly dobré, ne přeslazené. Ostatní nám zabalila do termo taštičky. To jsme si vzaly s sebou a těšily se, že si dáme v parku naproti kočičí kavárně sójovou zmrzlinu. VÍCE INFO ZDE
NekoCafé KEURIG
Když jsme dorazily do parku naproti NekoCafé, zjistily jsme, že jsme k zmrzlině nedostaly lžičky a žádné jsme s sebou neměly. Rozhodly jsme si ji dát tedy až později. Hned naproti přes ulici jsme vyrazily do kočičí kavárny NekoCafe KEURIG u stanice Tenjin. Tam se vlastně jen jdete podívat na kočky, kafe vám tam neuvaří. Před vstupem se musíte zout, dát boty do skříňky a vzít si pantofle. Kavárna je prosklenná, vidíte na rušnou silnici pod vámi a celkově to působí takovým zajímavým dojmem.
Všude jsou kočky, je to takový kočičí útulek. Nesmrdí to tu, opravdu to tu udržují, paní, co dělá obsluhu, létá sem a tam a vítá hosty. Za 30 minut zaplatíte 1 050 jenů. Jsou tam i záchody a wifina zdarma. Kočky si můžete pohladit, hrát si s nimi, nakrmit je pamlsky, které tam jsou. Když odcházíme, před námi stojí u pokladny žena s dětmi. Její děti, vlastně ten malý syn, byl jak v tranzu, když očima hypnotizoval kocoura sedícího na „krbu“. Byla to skříňka hned před oknem a v ní hořely holografické uhlíky. Koukám tím směrem a vidím vedle ní položený mobil, vzpomenu si na všudepřítomné varování v busech a vlacích, aby si cestující nezapomněli věci. Vím sama, jak nepříjemné by to bylo, kdybych si někde něco nechala a nevěděla kde, upozorňuji je tedy na ten ležící mobil. Nejdřív nechápou, pak se tam podívají, vypadá to nejdřív, že není jejich, ale kluk ten mobil vezme a dá ho své mladší sestře. Paní u kasy mi děkuje a několikrát se mi klaní, já jí taky, řeknu, že to nic není, usměju se a odejdeme.
Vlakem sjedeme znovu na Óhaši, na hotel, sníme tiramisu zmrzku – byla opravdu dobrá. Na předčasnou večeři v půl třetí vyrážíme do té indické restaurace. Prodavač se nás nesutále na něco vyptává, odkud jsme, jak se nám líbilo v Japonsku, jak dlouho zůstaneme. Snažil se i anglicky, hlavně kuchař, který nebyl Japonec se zajímal, odkud jsme. 😀 Moje jídlo stálo 750 jenů, rýže, skopové kari a zelené kari omáčka. Tak akorát. Po jídle jsme zamířily do pasáže v nádražní budově, našly skvělý supermarket, kde měli obrovský výběr všeho – ovoce, zelenina, maso, atd. Všude to vypadá tak evropsky – obchůdky s vánočními ozdobami, francouzská móda, peněženky, boty, kosmetika… Opravdu je to tady francouzštější než ve Francii. To nejlepší z Francie si tu postaví vedle sebe, vedle obchodu s francouzskou módou je pekárna s francouzským názvem a výrobky.
Celkem jsme projely 460 jenů.
MAPA S BODY ZÁJMU
DEN 17
Vstáváme před tři čtvrtě na šest. V 11 nám odlétá letadlo, naštěstí jsme jen pár km od letiště. Na recepci odevzdáváme klíč, snídani v pytlíku nám naštěstí nedají.
Za 230 jenů si kupujeme jízdenku na vlak na zastávku Tenjin. Z Tendžinu jede přímé metro na letiště za 480 jenů. Ve Fukuoce jsou jen dvě linky metra – červená letištní a zelená.
Shuttle bus z Fukuoka airport před odbavovací halu:
https://www.fukuoka-airport.jp/en/access/bus2.html
Všechno to hezky klapne, přijedeme k letišti, počkáme si chvíli na shuttle bus a ten nás doveze na druhou stranu letiště k mezinárodním letům. Přijíždíme ale moc brzo, přepážka na odbavení se ještě neotevřela, až za hodinu, v půl deváté. Stojíme tam jako první. Po odbavení si musíme vystát velkou frontu skoro přes celou letištní halu na celnici, pak procházíme imigračním, snímají otisky prstů a obličej. Během půl hodiny projdeme oběma kontrolami. Procházíme se po terminálu, koukám ven, na ty krásné kopce a hory, sluníčko je ozařuje a je krásně. Znovu je chladno, asi 9 stupňů, ale cítím, že se mi vůbec nechce odletět. Nejradši bych pokračovala v průzkumu Kjúšú… 🙁
Jsme trochu nervózní, o čtvrt hodiny nám posunuli boarding time, stihneme půldenní prohlídku Taipeie?
Přilétáme na Taiwan, o 1 300 km dál, tam je o 10 stupňů tepleji, tedy 20 C, ale zataženo a má pršet. Koukám na hodiny na mobilu, je 13:40, sakra, říkám si, my jsme prošvihly o hodinu prohlídku? To je blbost… Aha, tady je vlastně o hodinu míň. 😀
Vyplnily jsme si online příjezdový formulář už ve Fukuoce na letišti, hledáme východ z příletů a hle, turistické centrum. Tam speciálně pro půldenní prohlídky sedí zaměstnanec, tentokrát mladík, který má dlouhý černý svetr, nalepovací vínové nehty a dlouhou černou sukni. Je hrozně milý, bere si naše pasy a obě letenky. Odškrtává si nás a říká, abychom počkaly. Vyhlížíme, kdo s námi ještě pojede, přijde průvodce, znovu starší šedivý pán, má roušku. Takže kámoš James dnes nebude.
Na terminálu 1 nikdo není, průvodce se vrací do mikrobusu s tím, že jsme samy dvě. 😀 Hned nás upozorňuje, abychom se připásaly. Cesta po dálnici je svižná, vypráví nám o Taiwanu, ale já ho moc nevnímám, přes tu roušku mu není moc rozumět a zajímá mě spíš okolí.
DETAILNÍ INFORMACE A VÍCE FOTO ZDE
DAXI OLD STREET, DAXI TEMPLE a BRIDGE, PARK BADE POND
První zastávkou je čtvrť Daxi na předměstí Taipeie. Procházíme Daxi Old Street, ve které jsou barokní budovy obchodů, potom míříme k baroknímu mostu, ke kterému sjedeme výtahem. Most je velice fotogenický, z něj máte pěkný výhled na řeku, kde je po dně vody, zajímavé jsou totiž vystouplé skalnaté brázdy a hory v dálce.
Cestou ještě jdeme kolem rodného domu taiwanské zpěvačky Fong Fei-fei. Jednu z jejích písniček nám pouští na mobilu. Máme tady rozchod asi hodinu, vysvětluje nám, jak se tu lidé modlí, že si vezmou dva dřevěné půlměsíčky a ty hází na zem. Když chtějí znát odpověď na nějakou otázku, třikrát jim musí spadnout správně. Potom si vezmou dřevěnou tyčku s číslem, ze šuplíku dřevěné skříňky si vytáhnou nějakou předpověď a tam mají napsáno více ke svému přání. Nějak tak jsem to pochopila. Chrám je nádherný, fotíme si každý úhel a kout a obě vstupní brány. Jeho střechy zdobí nápadní křiklavě barevní draci.
Barokní architektura zde není ta naše typická, je jiná, velice orientální. To můžete vidět na fotkách.
Během procházení po barokní ulici nás odchytí Taiwanec ve svítivě žluté bundě, ptá se, odkud jsme, ukáže na nejlepší obchod s tófu a odejde. Po chvíli se k nám zase přidá, jelikož jdeme kolem něj, tak nám říká, že má syna na univerzitě, že pracoval po celém světě, že slaví dnes šedesátiny… Nastupujeme do mikrobusu a míříme k ekologickému parku Bade Pond.
Není na něm nic výjimečného, uprostřed je klasický rybník, kolem kachny, v parku pobíhají kohouti. Je totiž unikátní tím, že není napájený uměle vodou a dříve tam lidé pěstovali různé plodiny. Ale pořád je tohle zadarmo, průvodcované, odvezou vás a přivezou, skvělá příležitost jak poznat Taipei. Večerní prohlídka musí být nádherná, jelikož jedete přímo na Taipei 101, na její vyhlídkovou plošinu. Je to tady takový rozdíl od Japonska, všechno takové divočejší, špinavější, lidé se vám neklaní, přijdou mi trochu jako kakabusové… 😀 Ale to je prostě po těch 15 dnech v Japonsku. Kdybych tu strávila déle, určitě lépe poznám místní mentalitu. Na Taiwan se jistě podívám, tohle byl takový průzkum.
MAPA S BODY ZÁJMU
Doufám, že jsem vás svým cestopisem inspirovala nebo poradila. Budu ráda za komentáře a určitě ráda zodpovím vaše dotazy!
Líbí se wám web a chcete podpořit jeho činnost?
Klikněte na Buy me a Coffee na spodu každé stránky ⁽⁽ଘ( ˊωˋ )ଓ⁾⁾