Název pro tento cestopis by byl docela dlouhý. Velikonoční Polsko – urbex, zámek, Krakow, solný důl a Tatry. 🙂
***
***
Je rok 2022 a jelikož Polsko nevyžaduje žádná opatření a covidové testy, vydávám se tam. Konečně můžu volně vycestovat za hranice. Pod dvou letech. Je to taková rozcvička, protože v létě se chystám na něco mnohem delšího.
První zastávkou jsou Pyskowice, kde má být opuštěné železniční depo s vlakovými vagóny a možná i lokomotivami. Cestou potkávám několik policejních hlídek, které měří rychlost. Jemně prší. Dojedu do Pyskowic, kde se dá krásně zaparkovat u skanzenu, resp. u železnice, kde stále jezdí vlaky. Dá se k němu dostat přes koleje nebo podchodem. Jak to tam vypadá, zjistíte v sekci URBEX.
Dalš zastávkou je nádherný palác Plawniowice ve stejnojmenné vesnici. Je to nádherná novorenesanční stavba, vlastně zámek, který mi malinko připomíná benediktínskou likérku ve Fécampu. Byl postaven v letech 1882 – 1885 a sloužil jako rezidence magnátů Ballestremů. Během druhé světové války nebyl vypálen jako většina zámků a usadil se zde i maršál Ivan Koněv. Dnes zámek vlastní katolická církev a je veřejnosti přístupný. (zdroj: wikipedia.org + vlastní zkušenosti). Zámek leží v parku, vstupné do areálu je dobrovolné. Žádné turisty nepotkávám, všude je klid a dá se zaparkovat opodál zadarmo.
Po obědě v zámeckém parku se napojuji znovu na dálnici a mířím směr Krakow. V Polsku jsem poprvé a nemůžu říct, že by mě nijak zklamalo. Je to přeci jen velice podobné Čechám. Na dálnici se platí mýtné v budkách a dávejte si opravdu velký pozor na auta, která před a za mýtnými branami přejíždějí z pruhu do pruhu. Před branou u Krakowa slyším zezadu sirény, jede policejní kolona. Už ani nevím, jestli auta vedle udělala volný pruh pro průjezd policejních aut, ale ta se stejně prodírají do úplně pravého pruhu. Jede snad dvacet dodávek.
Mám zamluvený hotel v klidné čtvrti univerzit, parkování před ním je zadarmo. Mám tu zarezervovanou jen jednu noc, což stačí. Začíná se bouřit a pršet. Jdu na náměstí a prolézám uličky kolem něj. Dokonce potkávám pár amerických vojáků. Náměstí je opravdu rozlehlé a jelikož jsou velikonoce, v místní katedrále se koná i mše. Dostávám hlad a tak si vybírám japonskou restauraci v jedné z uliček. Objednávám si rámen. No, zrovna nejlevnější není a porce taky není moc velká. Jelikož už nejím pár let pšeničný lepek, je mi po nudlích zle. I vývar byl takový tučný, mám ráda ty lehké, jako je např. u polévky pho.
Další den ráno v hotelu snídaně a jde se znovu do města. Pěkně leje. Tentokrát mířím k hradu. Tam prakticky nikdo není, déšť všechny vyžene. Od hradu potom jdu ještě k leteckému parku, kde si myslím, že letadla jsou normálně vystavená v parku, ale jsou za oploceným areálem. Už nějak nemám chuť jít dovnitř, tak si fotím jen stíhačku před areálem muzea.
Potřebuji totiž ještě stihnout dojet do solného dolu Wieliczka, který je na seznamu UNESCO. Tam si myslím, že jsem našla neplacené parkoviště (aspoň dle mapy), ale vyběhne týpek, a chce zaplatit. Říkám, že nemám hotovost a on vytáhne terminál. 😀 Před kasou do dolu jsou dlouhé fronty – máte na výběr, buď polsky a hned, nebo anglicky, ale musíte si počkat. Tak jdu s polským průvodem. Prohlídka trvá 3 hodiny. Podzemní komplex má tak obrovské komory, že se ani nedají nafotit. Určitě doporučuji, jelikož se tady těžilo už od středověku až do roku 1996, dokonce tu měli i koníky, kteří tahali náklad. Do Wieliczky chodily i pěšky ženy ze Slezska s velkými nůšemi, aby si přivydělaly na živobytí. O tom se můžete dočíst v knize Šikmý kostel. Důl je opravdu obdivuhodným dílem jak přírodním, tak lidským.
Z Wieliczky přejíždím k hranicím do Tater, kde mám ubytování. Takový laciný pokojík v rodinném penzionu, paní ani neví, že tam mám rezervaci, ale do pokoje mě pustí. Hlavně, že je tam fungující topení. Ráno odjíždím nahoru do Tater, nechala jsem si samozřejmě ještě zimní pneu. Ještě před odjezdem z pokoje jsem měla na hory krásný výhled, ale člověk neví, jaká tam bude situace. Naštěstí sněhu bylo málo, takže nechávám auto na jednom parkovišti Kościelisko – Kiry, o kterém si naivně myslím, že je neplacené (znovu žádná značka o placeném stání a ani v mapě) a ještě před sedmou vyrážím po zelené. Nalehko, s batůžkem, zrcadlovkou a pitím. Po chvíli se mi otevírá nádherná krajina. Nikde nikdo. Super. Začíná se vyjasňovat a opravdu si užívám krásu hor. Sněhu pomalu přibývá, cesta je místy zledovatělá. Míjím horskou chatu a koukám do mobilu, že bych mohla vystoupat po žluté a pak jít k autu. Míjím ceduli s varováním o lavinovém nebezpečí.
Stoupám dál, až funím, člověk na to přeci jen není zvyklý. Stoupám 450 výškových metrů, nakonec může být tak třicet centimetrů sněhu. Vyjdu na vrchol Iwaniacka Przełęcz a až tam potkávám první turisty. Potom sestup dolů, který je díky měkkému sněhu velice příjemný a rychlý, to už se ochlazuje, zatahuje a je kolem nuly. Úplně dole potkávám davy turistů. Po několika kilometrech se vyjde na otevřené prostranství, kde jsou louky a koberce kvetoucích šafránů. Mířím k autu po silnici. Nakonec to byla túra 20 km. Velice příjemná. No a teď už mě čeká jen přejezd domů.
Celkem najeto: 1 050 km