Shenshang – kapitola 10

Ve skutečnosti jsi stále posedlý svým učitelem

Když Zhou Keyi vyslovil ta slova, bedlivě pozoroval změny v Changmingově výrazu.

A jeho výraz se skutečně trochu zkomplikoval.

Zhou Keyi věděl, že to uhodl správně, ale teď pro něj bylo těžké nevzpomenout si na některé staré křivdy – koneckonců, tenhle starý zloděj si stále myslel, že se s Yun Weisim nikdo nedá srovnávat.

Zhou Keyi si vzpomněl, jak se tehdy třásl strachem a pilně cvičil ve dne v noci, aby potěšil svého shifu. Ale Jiufang Changming o něm nejen že neměl vysoké mínění, ale dokonce kladl přehnané požadavky na vše kolem. Nakonec, protože Zhou Keyi začal praktikovat démonické techniky, Changming ho vyhnal z jeho sekty. Zhou Keyi se znovu nemohl ubránit pocitu vražedného úmyslu.

Naskytla se skutečně dobrá šance: tenhle starý zloděj je blízko, takže Zhou Keyi mohl snadno zvednout paži a zničit ho. Jedna smrt by ukončila tolik problémů. Tím by jeho vnitřní démoni zmizeli a možná by mu to dokonce pomohlo pokročit v kultivaci.

Changmingovi na něj stačilo pohlédnout, aby pochopil, že jeho myšlenky se opět staly nebezpečnými.

Ti, kdo praktikují démonické způsoby, měli vždy svou mysl ovlivněnou démony. V lepším případě rychle ztratili nervy, v horším se jejich charaktery hodně změnily. Například Zhou Keyi měl od narození sklon k extrémům a čím výše stoupala jeho kultivace, tím těžší pro něj bylo ovládat se; teď to postoupilo do bodu, kdy potřeboval vysávat lidské nádoby, aby pokročil ve svých dovednostech a potlačil své šílenství.

„Pokud se budeš takhle chovat dál, tvé tělo se jednoho dne zlomí. I když máš nekonečnou zásobu lidských nádob, nebudeš je moct úplně vysát, protože to koneckonců není tvoje vlastní kultivace.“

Changming měl na mysli jejich minulost a pokusil se ho nasměrovat na břeh, který byl hned za jeho zády.

*Břeh je hned za vašimi zády: čiňte pokání a budete zachráněni.

„Teď existuje jen jeden způsob, jak tě zachránit, a to úplně rozprášit tvoji kultivaci a nechat tě začít odznovu. I když je těžké budovat kultivační vrstvu po vrstvě, pořád je to lepší, než lpět na své cestě.“

„Drž hubu! Kdyby nebylo tvého sobectví, proč bych zacházel tak daleko, abych začal s démonickou kultivací!“

Oči Zhou Keyie zčervenaly. Bylo to znamení, že je posedlý svými démony. Už se nemohl ovládat, jednou rukou zuřivě popadl Changminga za bradu a přitiskl ho ke sloupu, až mu málem rozdrtil bradu. Stáli tváří v tvář, jejich nosy se téměř dotýkaly; Changming dokonce cítil jeho dech.

Dech páchnoucí po krvi.

Byl to jeden z mnoha pocitů. Pach čerstvé krve naplnil místnost a okamžitě zaútočil na jeho nosní dírky. Byl to pach krve a esence těch „lidských nádob“, které Zhou Keyi během let pohltil, většinou duší těch, kteří nespravedlivě zemřeli a cítili zášť. Jeho kultivace měla samozřejmě nesrovnatelný růst, ale hrůzné negativní účinky se znovu a znovu objevovaly a byl si jistý, že skončí v souladu s Changmingovými slovy.

Changming viděl Zhou Keyiho šílený krvežíznivý výraz a jeho duši skrytou hluboko v očích. Ta plachá a introvertní duše z minulosti, která se nyní stala paranoidní a divokou.

„Byl jsi…“

Strašně ho bolela brada, chytil mu i hrdlo; bylo pro něj těžké mluvit, ale Changming otevřel ústa.

„Přiznávám, že jsem k tobě byl příliš přísný, ale se svými žáky jsem zacházel stejně bez rozdílu. Ať už to byl Yun Weisi nebo Sun Buku, nikdy jsem se k nim nechoval shovívavě. Tvé schopnosti jsou vyšší, takže bys měl být ještě pracovitější. Kdybys šel cestou, kterou jsem ti vydláždil, mohl jsi se stát prvotřídním mistrem…“

„Tuhle první třídu nepotřebuju!“ Zhou Keyi ho přerušil a vyvinul ještě větší sílu. Changming nevydržel bolest a zamračil se.

„Chci se dostat nad ostatní, být bezkonkurenční, mimořádný; všechno, co Yun Weisi dokázal, dokážu i já! Jiufang Changmingu, proč přede mnou předstíráš, že jsi spravedlivý? Když jsi se vzbouřil proti taoismu a buddhismu, nezačal jsi taky s démonickou kultivací a nepokročil jsi v ní? Přesto si vážíš koštěte, jelikož je tvoje vlastní a odmítáš mi předat své techniky! Já…”

*Vážit si vlastního koštěte: vážit si něčeho bezvýznamného, co jste vynalezli/vyrobili.

Nenávidím tě až do morku kostí, ale nemohl jsem tě porazit, takže jsem tě mohl tolik let obdivovat jen z dálky.

Tehdy, právě když si myslel, že brzy porazí Jiufanga Changminga vlastní silou, aby dokázal, že se ten druhý mýlí, Changming mu tuto naději vzal.

Ale teď- jeho měkký a křehký krk byl hned pod rukou Zhou Keyie, konečky prstů dokonce cítil Changmingův puls.

Potřeboval použít jen trochu síly, aby splnil tohle dlouho vytoužené přání!

Jeho vnitřní démoni řádili, jeho myšlenky si odporovaly. Když byl téměř připraven k pohybu, z rukávu jeho protivníka náhle vyrazil paprsek bílého světla, který byl tak oslnivý, že na okamžik zavřel oči.

Ale v tomto okamžiku váhání se bílé světlo náhle proměnilo v obřího draka, který se s řevem vznesl vzhůru. Otevřel svou divokou velkou tlamu a okamžitě skočil na Zhou Keyie!

Zhou Keyi byl zaskočen a podvědomě ucukl. I když obří drak nebyl hmotný, nečekaně dokázal otřást celou místností; když zvedl hlavu, tašky na střeše se rozbily na kusy, sál naplnil ohromný hluk a dlaždice se roztříštily na malé kousky. He Yingyuan, který hlídal místnost přede dveřmi, už dávno zmizel beze stopy a nikdo se neodvážil přijít blíž, aby tu scénu viděl.

Zhou Keyi sáhl do vzduchu a v jeho ruce se objevil dlouhý černý meč. Máchl jím směrem k drakovi, který se na něj vrhl, a černý zářící meč se setkal s řvoucím drakem. Když se černé a bílé paprsky spojily, vůbec to nepřipomínalo prvotní chaos, bylo to jako střet neslučitelných vln!

Křach!

Řev obřího draka otřásl zemí a rozhoupal horu, až se celý vrchol třásl.

Jasné paprsky postupně ubývaly. Zhou Keyi pomalu přistál na podlaze a upustil svůj dlouhý meč. Z koutků úst mu kapala krev. Obrovský drak se proměnil v mlhu z ledových krystalů, rozbil se na kousky a rozptýlil se ve vzduchu.

V husté mlze se na sebe dívali dva lidé, kteří byli kdysi mistrem, a jeho žákem, a nebylo třeba moc říkat, že tito dva si nesli ze své minulosti vděčnost i zášť.

Changmingovi také kapala krev z koutků úst, ale postavil se rovně a Zhou Keyi nedokázal změřit, jak je zraněný. Je možné, že tento starý zloděj skutečně mluvil pravdu, že se už ‚vrátil do prázdnoty‘ a nyní může prázdnotu proměnit v podstatu?

Když přemýšlel o všech věcech, které se mu kdy s Changmingem přihodily, Zhou Keyi, i když to odmítl vyslovit, obdivoval svého shifu téměř do bodu, kdy se mu tento pocit vryl do kostí a vtiskl do srdce.

Dříve věřil, že zesílil, a tak se tento obdiv úplně změnil, dokonce se změnil v pohrdání. Ale v tomto okamžiku si s úžasem uvědomil, že tento obdiv, bázeň a úcta stále existují, ale jsou skryty tak hluboko v jeho srdci, že ho málem oklamaly.

Zhou Keyi zalapal po dechu a najednou zjistil, že jeho stav mysli je zcela čistý. Už je to dlouho, co o nějakém problému přemýšlel tak klidně a hluboce. Pokaždé, když byl posedlý démony, nevěděl o svých činech, jako by byl opilý nebo uchvácený. Tohle rychlé zotavení mohlo mít něco společného s jejich bitkou
.
„Co jsi udělal?“ zašeptal.

Changming lhostejně sepjal ruce za zády.

„V ledovém drakovi byla ukryta jen jednoduchá mantra na očištění srdce. Už jsem ti to dávno vysvětlil, rovnováha je cesta Nebes. Pokud si vezmeš něco, co nevlastníš, budeš nakonec potrestán. Přistoupil jsem na démonickou kultivaci, abych si vzal smetanu a odhodil škraloup. Podle mého názoru je vysávání lidských nádob přesně tím škraloupem démonické kultivace. Na druhou stranu jsi zvolil tuhle špatnou zkratku, abys dosáhl rychlého úspěchu.“

*Vzít si smetanu, zatímco vyhazovat škraloup: být selektivní při studiu.

„Omylem jsi se vydal špatnou cestou a měl by ses teď otočit. Není ještě pozdě na opravení ohrady, po tom, co se ovce rozutekly.“ I když teď nesdílíme vztah mistr-žák, pořád držím palce tvému úspěchu.“

*Opravit ohradu, po tom, co se ovce rozutekly: lepší pozdě nežli nikdy.

Zhou Keyi na něj zíral snad půl dne a pak se náhle rozesmál.

„Nikdy bych si nepomyslel, že impozantní Jiufang Changming může říct taková slova svému žákovi!“

Velmi dobře si pamatoval, co tehdy Changming řekl. Omylem jsi se vydal špatnou cestou, ale odmítáš činit pokání a napravit své cesty. Od této chvíle mi neříkej učitel. Koneckonců, i když sdílíme vztah mistra a žáka, jsme stále cizinci. Jsi na to sám.

Zhou Keyi byl nespokojený. Nechtěl od Changminga slyšet taková slova, a tak se jen otočil a odešel, aniž by se ohlédl. Když se ohlédl zpět do minulosti, před očima se mu honily výjevy. Ostrá slova a přísné pohledy toho starého zloděje z jeho vzpomínek, vrásky mezi jeho obočím – nikdy na ně nemohl zapomenout.

Changming vypadal klidně. Dokonce zvedl koutky úst.

„Jsem člověk, ne bůh, takže jsem byl v minulosti příliš krutý a přísný. Opravdu ve tvých očích vypadám jako bezchybný člověk, který nedělá chyby? Keyi, jsi skutečně stále příliš posedlý svým učitelem. Už je to tolik let, ale pořád ke mně vzhlížíš, jako bych byl bůh.“

Zhou Keyie kvůli těm nestoudným slovům málem znovu posedli démoni.

„Mistře klanu!“

Když viděli, že zvuky přicházející ze sálu už dávno ustaly, někteří lidé se konečně odvážili přijít blíž. Xu Jingxian kráčela beze spěchu za několika dalšími mistry vrcholů. Vůbec nechtěla čelit problémům, které ji čekaly.

Každý věděl, že hlava klanu Jianxue má nestabilní charakter a je extrémně náladová. Nechtěla následovat nešťastný osud této osoby. K jejímu velkému překvapení ta „lidská nádoba“ ze sekty Qixian, která měla být mrtvá, ve skutečnosti stála před mistrem klanu, téměř nezraněný, stále živý a zdravý – měl jen trochu krve v koutcích úst.

Obrovská budova byla těžce poškozena a rozbité dlaždice byly chaoticky rozházené po zemi kolem. To byl zdroj hluku, který upoutal jejich pozornost. Ale nebylo pochyb o tom, že ten člověk neměl žádné stopy kultivace, sama to zkontrolovala; stěží dokázal chytit kuře, jak by mohl čelit Zhou Keyimu?

Co teprve čelit, Zhou Keyi by ho pravděpodobně dokázal srazit na zem jedním prstem.

Je možné, že byl mistr klanu posedlý? To znělo ještě méně možné, protože ze všech ostatních, kteří se s ním v tomto stavu setkali, byla vysáta krev a esence a nezůstaly po nich nic než mrtvoly. Jak mohl tenhle zůstat nezraněný?

V očích Zhou Keyie byly všichni kolemjdoucí jen prázdné schránky. Viděl jen Changminga. Jeho pohled byl ledově chladný jako pohled sochy. Jeho výraz byl prázdný, nepohnulo s ním ani osm větrů.

*Osm větrů: v buddhismu osm sil, které hýbou lidmi: zisk, ztráta, hanba, pověst, chvála, výsměch, utrpení, štěstí.

Bez rozkazů Zhou Keyie se nikdo neodvážil přijít a lapit Changminga. V této situaci na chvíli setrvali. Zhou Keyi si náhle vzpomněl na minulost. Jednoho roku, když jeho dovednosti ještě nebyly na vysoké úrovni, trénoval na zemi pokryté sněhem a nemohl snést zimu. Po třech dnech a třech nocích omdlel. Když se probudil, ležel na posteli Jiufanga Changminga. Ten rozehnal studený vzduch kolem Zhou Keyie.

Když ucítil od svého přísného učitele trochu tepla, chtěl vyjádřit svou vděčnost, ale jeho učitel mu vylil na hlavu škopek studené vody, než to Zhou Keyi mohl udělat. Jiufang Changming mu řekl, že Zhou Keyiho vytrvalost byla hrozná, byl daleko za svými dvěma shixiongy; trénoval už tři měsíce a nedosáhl žádných výsledků a musel by kultivovat déle než rok nebo dva, aby dosáhl toho, co jeho shixiongové dokázali za jeden měsíc.
Zhou Keyi z té doby byl opravdu jen osamělé a bezmocné ptáče pod očima mocného orla. Ale tento orel ho nejen nepovzbudil a neutěšil, ale dokonce ho srazil z útesu.

„Pokud do roka nepokročíš, už mě neber jako svého učitele.“

Proč byl Changming bezcitný do té míry, že ani nepřipomínal člověka? Byl také tak bezohledný k Yunu Weisimu a Sunovi Buku? Kdyby byl Jiufang Changming v minulosti trpělivější a vážně ho poučoval, zvolil by si i tak tuhle démonickou kultivační cestu, ze které nebylo návratu?

Zhou Keyi nad těmito otázkami znovu a znovu přemýšlel. Bezvýsledně. Události z minulosti nemají odpovědi. Minulost se nemůže zopakovat.

Vody, které tekly na východ, se nikdy nemohou vrátit zpět.

*Východ: čínské řeky většinou tečou ze západu na východ.

„Xu Jingxian.“ Když nečekaně otevřel ústa, hlas Zhou Keyie byl klidný, ledově chladný, beze stopy vzteku.

Xu Jingxian ve svém srdci plakala kvůli své smůle – přišla poslední, ale přesto si ji vybral. Mohla se jen vzchopit a vyjít ven a vynutila si úsměv krásný jako podzimní měsíc.

„Má mistr klanu nějaké rozkazy?“

„Vezmi ho do Devíti vrstev Propasti.“

Výrazy všech se mírně změnily.

Xu Jingxian zalapala po dechu.

„Tahle… mistře klanu, tahle Jingxian se bojí, že nebude schopna dokončit tento úkol!“