Co si teď vybereš?
Yun Weisi ho chytil za bradu.
Muž stále dýchal, i když slabě.
Řasy Jiufang Changminga se chvěly. Mírně otevřel matné oči, aby se podíval na Yuna Weisiho.
„Za jak dlouho zemřeš?“ zeptal se Yun Weisi.
Changming neodpověděl.
Yun Weisi také nedoufal, že dostane odpověď, a rozhodl se to provést vlastními rukama.
Přitáhl si Changminga do náruče a ruka Yuna Weisiho vklouzla pod Changmingovy róby. Pohyby Yuna Weisiho byly intimní a láskyplné, jako by byli milenci. Changmingovo tělo změklo, jako by nemělo kosti, poslušně se opíralo o Yuna Weisiho a nekladlo žádný odpor. Přihlížející by nedokázal uhodnout, co se mezi nimi vlastně děje.
„Chceš, abych ukončil tvoje utrpení?“ Yun Weisi zašeptal, jemně a klidně.
Changming stále mlčel.
Opravdu neměl sílu mluvit. Jeho dlouhé, havraní černé vlasy byly rozcuchané a zakrývaly mu polovinu obličeje. Druhá polovina jeho obličeje byla bledá, neprokrvená, jako by mohl každou chvíli usnout a už se nikdy neprobudit.
Changming se mírně pohnul a zvedl hlavu, aby se podíval na Yuna Weisiho.
Oba páry očí se setkaly a oba se dívali do hlubin očí toho druhého.
Od první chvíle, kdy na sebe pohlédli, to bylo, jako by se v jejich očích nahromadily mlhy a mraky, jakoby prostě nedokázali porozumět jeden druhému.
Yun Weisi přirozeně cítil, že nikdy nebude schopný uhodnout myšlenky svého shizuna.
Zpočátku Yun Weisi pravděpodobně respektoval Changminga, protože on sám byl v bídné situaci. Yun Weisi byl v zoufalé situaci a Jiufang Changming byl jeho jediným světlem naděje. Poté laskavost Jiufang Changminga vyprovokovala Yuna Weisiho, aby navzdory těžkostem celý den tvrdě dřel. Učil také Yuna Weisiho, aby nebyl hrdý na svůj talent a nikdy nepřestal, dokud nedosáhne svého cíle. Aniž by o tom věděl, tenhle pocit se změnil v bezedný obdiv, pouto, které by ani meč Sifei nedokázal přeseknout.
V minulosti se Yun Weisi snažil následovat Changminga a chtěl ho dohnat. Toužil po dni, kdy bude konečně schopný kráčet bok po boku s Jiufang Changmingem, a společně prolomí cestu ostružiním a trny na cestě kultivace. Ale nakonec si Yun Weisi uvědomil, že se Jiufang Changming nezastaví, aby si na něj vyšetřil jediný pohled. Zdálo se, že oči Changminga se staraly o každou bytost na světě, jen ne o Yuna Weisiho.
Yun Weisi si pamatoval každý den, který strávil v nekonečné Mléčné dráze Devíti vrstev propasti, a sledoval, jak slunce a měsíc rotují a hvězdy stoupají a padají. Jeho srdce se zatvrdilo a necítil ani zármutek, ani radost.
V té době si myslel, že Jiufang Changming už zemřel, a že po něm nezůstane ani stopa na obloze, ani pod zemí. Aby Yun Weisi dodržel slib, který dal Jiufang Changmingovi, střežil Devět vrstev propasti. Nevěděl, kdy se bude moci těchto pout zbavit. Ale pomyslel tenhle muž někdy na trápení, kterým si Yun Weisi prošel?
Changming se nikdy nedozví, jak se Yun Weisi nakazil démonickou čchi.
Tihle démoni se na něj neustále vrhali, jejich kultivační úroveň pokročila a jejich počet byl někdy tak velký, že je ani Yun Weisi nedokázal zadržet. Démonická čchi si všimla jeho slabosti a ran a využila příležitosti proniknout do jeho končetin a kostí, protékala jeho meridiány a toulala se mořem jeho vědomí. Nakonec, i když byl na vnějšek Yun Weisi stále klidný, jeho tělo zažilo nesnesitelnou bolest, srovnatelnou s bolestí roztrháním končetin pěti koňmi.
*Roztržení končetin pěti koňmi: čínský trest smrti. Každý kůň utrhne jednu končetinu, pátý kůň je pro hlavu odsouzeného.
Po nějaké době se objevil Yun Hai, aby mohl v noci odpočívat a během bolestivého dne nadále plnit svůj slib.
Tak to bylo před vzkříšením Jiufang Changminga. Poté si Yun Weisi myslel, že bude vykoupený. Ale démonická čchi ho odmítla pustit a stále ho donekonečna mučila celý den a celou noc a dožadovala se, aby se vzdal svého taoistického srdce a stal se posedlým. I když si Changmingův meč Sifei podmanil čchi, bylo to jen dočasné řešení. Hlas v jeho moři vědomí zněl poněkud tišeji, ale nikdy úplně nezmizel.
Nyní ty hlasy zmizely. Yun Weisi cítil vzrušenou démonickou čchi uvnitř jeho těla a podněcovala ho, aby zabil muže před jeho očima, aby tuhle překážku odstranil vlastníma rukama.
„Nezbývá moc času,“ řekl Yun Weisi najednou něco zvláštního.
Sám nevěděl, zda mluví o Changmingovi, nebo o sobě.
„Zeptám se tě naposledy. Co si teď vybereš?”
Changming řekl pomalu: „Nezměnil jsem názor. A co ty?”
Yun Weisi se usmál: „To samé.”
Changming: „Nepochopil jsi své Dao, takže moc nepřemýšlej, Weisi. Tvůj největší nedostatek je, že příliš uvažuješ. Bylo to tak v minulosti, a teď, poté, co jsi se stal posedlý, je to stále stejné. V tom případě mi dovol, abych se podíval,, jak moc jsi zesílil.”
*Pokud jsi nepochopil své Dao, příliš nepřemýšlej, Weisi: naráží tam na význam jeho jména – „wei“ a „si“.
Yun Weisi: „Teď nejsi ve stavu, abys se mnou mohl bojovat. Protože mi odmítáš dát duši Zhou Keyie, zemři spolu s ním.”
Jakmile to vyslovil, v jeho ruce se objevil meč Chunzhao, který sekl směrem ke krku muže v jeho objetí!
Yun Weisi se pohyboval rychlostí, kterou lidé sotva vnímali. Kultivující pod úrovní velmistra neměli šanci se útoku vyhnout.
Changming byl nyní jako svíčka blikající ve větru, která mohla být každou chvíli sfouknuta. Zdálo se, že pro něj bude těžké útok odrazit.
Zbýval jen krátký okamžik!
Za vteřinu, i kdyby mu neusekl hlavu, na krku by se mu objevil smrtící řez a krev by začala pramenit v proudech. Jeho duchovní síla by mu dala vale a ani nesmrtelný by ho nemohl zachránit.
Ale Yun Weisi najednou cítil, že se drží vzduchu.
Tělesná váha mu zmizela z rukou a záře meče se přehnala kolem, což znamenalo, že meč Chunzhao při útoku selhal.
Yun Weisi zároveň slyšel Changmingův hlas z okolí.
„Všechny nesčetné věci na světě nezbloudí od svého účelu a kořen Dao postrádá podstatu. Všechno, co se ruší, je vesmíru známo.
Trávy a stromy si váží záměrů a jejich zjev je nevyčerpatelný a přesahuje rozlehlou oblohu.”
Tato poetická řeč, připomínající zaklínadlo buddhistické techniky, rozpustila druhý nápor Yuna Weisiho.
Vypadalo to, že náročná situace byla snadno vyřešena, jako pírko stoupající vzduchem.
Výraz Yuna Weisiho se zpřísnil. Zahodil svou nedbalost.
Bylo zřejmé, že Jiufang Changming byl téměř vyčerpaný, přesto se mu podařilo dosáhnout něčeho tak velkolepého. Zářil odrážejícím se světlem, nebo byla jeho síla skutečně tak bezmezná?
*Zářit odrážejícím se světlem: poslední boj před smrtí.
…
Chunchi otevřel oči dokořán.
Neměl vůbec čas sledovat bitvu Yuna Weisiho.
Protože Sun Buku pevně převzal iniciativu a obracel výsledek bitvy na znepokojivý.
Buddhistický chrám Wanlian vládl tomuto místu již několik desetiletí, absorboval sílu z uctívání a pomalu se jí živil, aby získal svůj monstrózní vliv. Chunchi byl vlastníkem tohoto zdroje moci, tím, kdo kradl uctívání obyčejných lidí a duší nespravedlivě zabitých jako výživu, čímž postupně zvyšoval svou kultivační základnu. Možná už dosáhl úrovně samotného Xu Tiancanga. I když byla jeho síla částečně rozdělena mezi osm mudrců, zvítězil nad buddhistickými sektami a stál vysoko nad všemi tvory na světě.
Sun Buku žil mnoho let v ústraní a praktikoval kultivaci za zavřenými dveřmi. Ostatní lidé sledovali každodenní záležitosti školy Qingyun. Většina velmistrů tehdy zahynula ve formaci Liuhe Zhutian; hlavní klany spolupracovaly na udržení jemné rovnováhy, zatímco Chunchi musel založit nové formace pro Perlu sbírající duše, protože byl příliš zaneprázdněný, než aby se staral o školu Qingyun. Kdyby nebylo kombinace těchto faktorů, nikdy by ji nenechal zmínit vedle wanlianského buddhistického chrámu jako dvě hlavní sekty buddhismu.
Přesto nyní tenhle zcela nenápadný a decentní Sun Buku najednou poprvé zařval a otřásl světem. Jakmile se objevil, podařilo se mu odříznout všechny Chunchiho příležitosti k útěku a uvěznit ho.
*Poprvé zařval a otřásl světem: vyšel s rachotem.
V obraně Suna Buku také nebyly vůbec žádné slabiny.
Chunchimu pokleslo srdce. Neměl prostor k ústupu.
Bylo to poprvé, co cítil strach.
To, co ho vyděsilo, nebyla vysoká úroveň kultivace Suna Buku, ale skutečnost, že Chunchi dokázal cítit auru Xu Tiancanga ze svého protivníka.
Jeho mysl byla na pokraji kolapsu.
Buddhistické světlo zaútočilo na jeho smysly a mířilo přímo na jeho čelo.
Zlí duchové a duše byli vymíceni z jeho těla a cítil silnou bolest, jak jeho tělo začalo padat.
Jaká je nejvyšší kultivace na tomhle světě?
Bylo to to, čeho dosáhl fozun Xu Tiancang, jeho tělo se stalo Buddhovým, věčným ve své zlaté podobě, s jeho vědomím, které se vzdalovalo a přestalo existoval? Nebo to byl nesmrtelný Luomei z Nesmrtelného klanu Wanjian, který vzestoupal, nesl se na jeřábech až k nebi pod pozornýma očima lidí, stal se legendou, kterou všichni oslavovali a obdivovali?
Chunchi hledal odpověď na tuhle otázku mnoho let. Poté se objevil Jiang Li z klanu Wanjian, odhalil mu tajemství a proměnil jeho divoký sen v pevné přesvědčení. Chunchi konečně zjistil, že na tomhle světě nejsou žádná božstva.
Takzvaná nedosažitelná transformace v nesmrtelného nebo Buddhu byla jen iluzí, zbožným přáním ve prospěch kultivujících. Nebylo by pro něj lepší než trávit svůj život nehnát se za tím, ale radovat se, dokud mohl? Poté se promění v mistra deseti tisíc mudrců a bude si užívat uctívání světa.
Přesto byl nyní svědkem toho, jak se fozun Xu Tiancang odhalil, propůjčil Sunovi Buku neporazitelné tělo vadžry a pomohl mu porazit Chunchiho, jako by skutečný Buddha trestal falešného. Bylo to poprvé, co Chunchi pochyboval o své víře.
„Řekni mi—“
Sebral sílu a položil poslední otázku.
„Existují nakonec božstva v tomhle světě?”
Autorka chce něco říct:
V této kapitole je náznak, který předznamenává pozdější vývoj, všimli jste si toho?
**Autorko, je to docela divočina a zamotané, kdy se to rozplete a přenese někam jinam? 😀