Speciál 2: Fu Dongyuan
Fu Dongyuan vždy cítil, že Jiufang Changming nezemřel.
Nebyla to jen jeho intuice, ale to, čemu věřil, že se stalo.
Souboj u horské vily Zhengrong byl pěkně divoký. Během rozhodující bitvy mezi Jiufangem a Luomeiem se zapojilo také mnoho učedníků Nesmrtelného klanu Wanjian a horské vily Zhengrong a začali útočit na ostatní, což nevyhnutelně způsobilo, že bitva byla tak monumentální, až se obloha třásla a země se chvěla. Přesto nakonec ani jedna strana nevyhrála. Místo toho všechny strany utrpěly těžké ztráty.
Přestože Ouyang z Nebeského příbytku Shenxiao přijal preventivní opatření a shromáždil své učedníky poblíž, aby je ochránil, jeho bariéra stále nemohla zabránit, aby nebyl každý zraněný. Většina přítomných lidí nemohla bojovat proti tlaku způsobenému smícháním démonické čchi a duchovních sil. I když bylo mnoho kultivátorů, kterým se podařilo zachránit si životy, jejich kultivační základny byly zdecimovány, což je nakonec vedlo k přerušení všech vazeb se světem těch, kteří hledali nesmrtelnost.
V těchto dnech cítil největší tlak na svá bedra, ještě více než během samotné bitvy. Ačkoli Fu Dongyuan nebyl mistrem sekty, měl už pomáhat svému shizunovi při řešení takových záležitostí.
Celou tu dobu nikdy nezapomněl na Jiufang Changminga. Koneckonců, Fu Dongyuan si jejich boj opravdu vzal k srdci.
Fu Dongyuan nepochyboval, že zatímco předstíral, že je Sun Wuxia, Jiufang Changming nevyužil ani polovinu své skutečné síly.
Jak mohl Fu Dongyuan, první žák Nebeského příbytku Shenxiao, tolerovat prohru s někým, kdo vyskočil odnikud?
I když se o skutečné síle Jiufang Changminga dozvěděl později, Fu Dongyuan ho vždy chtěl překonat. Tato touha ho nutila, aby se nikdy nevzdával kultivace, takže i když se musel podělit o své břemeno se shizunem, často si našel čas meditovat a pracovat na průlomu.
Bohužel osoba, kterou chtěl najít, se už nikdy neobjevila.
Po několika letech Ouyang zahynul, takže pozice klanového mistra byla předána Fu Dongyuanovi. Přijal své vlastní učedníky a měl mnoho následovníků. Mezi jeho dovednostmi, kdy byl v horské vile Zhengrong a jeho současnou kultivační úrovní, byl nyní velký rozdíl, přesto protivník, kterého se snažil překonat, se vypařil.
Nikdo nezapomněl na Jiufang Changminga.
Stejně jako Fu Dongyuan, který ho nemohl vymazat z paměti, si tu slavnou bitvu pamatovali i ostatní.
Pozdější generace, které neměly šanci být svědky, byly přesto uchváceny příběhem, který jejich předchůdci udržovali živý.
Na návrh Fu Dongyuana několik mistrů klanu uznalo Jiufang Changminga jako nejsilnějšího kultivátora na světě.
I když ten muž nebyl v jianghu, v jianghu o něm vždy kolovaly legendy.
Ale Fu Dongyuan byl stále sklíčený.
Nakonec jediné, co mohl udělat, bylo vzpomenout si na Jiufang Changminga a zajistit, aby nikdo nezapomněl na jeho oponenta.
Fu Dongyuan by si nikdy nemyslel, že ho ve svém životě znovu uvidí.
Sněhově bílé konečky vlasů, elegantní a svěží vzhled—vypadal stejně jako ve vzpomínkách Fu Dongyuana.
Bylo to jen tím, že jeho oblečení bylo potrhané a vypadal zraněný, jako by právě dobojoval tu bitvu.
Fu Dongyuan na chvíli ztuhl, než ho popadl za rukáv.
„Jiufang Changmingu, je čas, abys splatil tu bitvu, kterou mi dlužíš!“
Muž byl zaskočený a nechal se Fu Dongyuanem chytit za rukáv.
„Daoyou Fu je celkem nedočkavý!“ Jiufang Changming zvedl obočí.
Vlna chladné čchi Yuna Weisiho zasáhla Fu Dongyuana a donutila ho ho pustit.
Fu Dongyuan byl podrážděný: „Zmizel jsi na tolik let, že jsem se bál, že utečeš!”
Někteří lidé se mohli navzájem scházet, dokud jejich vlasy nezšedly, ale zůstali si odcizeni, zatímco jiní by po prvním setkání pocítili pocit známosti. Zdálo se, že Fu Dongyuan a Jiufang Changming patří do druhé kategorie.
Jiufang Changming se na chvíli zastavil a najednou se usmál: „Stal jsi se mistrem klanu? Ještě jsem ti nepoblahopřál.”
Fu Dongyuan: „To není třeba. Jen se mnou bojuj.”
Jiufang Changming se cítil bezmocný: „Jsi opravdu … když řeknu, že ve skutečnosti patříme do této časové linie, ale cestovali jsme do minulosti, setkali se s tebou, zabili Luomeie a změnili historii, uvěříš mi?”
Fu Dongyuan na něj prázdně zíral.
Osoba, která stála poblíž, si s úsměvem pohladila vousy: „Vidíš? Významní hosté, které jsem předpověděl, se skutečně objevili!”
Fu Dongyuan si povzdechl a pokusil se strávit slova Jiufang Changminga.
„Děláš si srandu?”
„Vyslechne si daoyou Fu náš příběh, zatímco bude stát u bran?“
„P-prosím, pojďte dál! Nechť tento ctihodný osobně pozdraví mé hosty!”
„Je to dlouhý příběh, který nelze shrnout jen několika slovy.”
Speciál 3: Nyní, když se budeme vracet
*Nyní, když se budeme vracet: Kniha poezie, Menší ódy na království, Cai Wei (do aj přeložil James Legge)
Jiufang Changming také neočekával, že se Fu Dongyuan bude tak drasticky lišit od toho, kterého znal.
Fu Dongyuan, kterého znal, byl lstivý a vyhýbavý člověk, mazaný a ostrý jako liška.
Zdálo se, že částečně uhodl Luomeiův pečlivý plán, ale odmítl se zapojit.
Po tom, co se stalo s formací Liuhe Zhutian na posvátné hoře Wan, si Fu Dongyuan uvědomil, že není schopný zastavit Luomeie. Proto se rozhodl skrýt se ve své ulitě, která byla Nebeským příbytkem Shenxiao, a chránit je bez zakročení, pokud to nebude nezbytně nutné.
Avšak jeho žák, He Qingmo, byl horkokrevnější.
Současný Fu Dongyuan se příliš nelišil od toho, s nímž se Jiufang Changming setkal v horské vile Zhengrong.
Možná se po těchto letech stal obezřetnějším, ale jeho soutěživá mysl zůstala nezměněna. Jakmile uviděl Jiufang Changminga, požadoval souboj.
Bylo pravděpodobné, že tato velká bitva změnila nejen minulé události, ale také mnoho osudů. Život Fu Dongyuana byl jen malou částí změn.
V současné časové ose byli Yun Weisi a on, jen dva lidé bez minulosti, kteří se objevili z ničeho nic, protože jejich čas byl zmrazen v bitvě u horské vily Zhengrong. Nebyl tam žádný Jiufang Changming z chrámu Yuhuang, žádný Yun Weisi, který musel pomstít svou rodinu—všechno bylo resetováno. Byli to jen dva lidé bez přátel a nepřátel tohoto světa a celý jejich život byl odepsán jedním tahem.
Nebyli to obyčejní lidé. Poté, co strávili půl dne v Nebeském příbytku Shenxiao, nejasně pochopili situaci.
„Je tu stále buddhistický chrám Wanlian?“
“Ano. Jejich hlavou je zenový mistr Buku.”
Yun Weisi zvedl obočí. To bylo zajímavé.
„Je ten zenový mistr Buku, Sun Buku z minulosti?”
„Pochybuju,“ zasmál se Jiufang Changming. „Tenhle zenový mistr Buku by pravděpodobně neunesl zášť vůči žádnému jinému učiteli. Má před sebou slavnou a jasnou cestu, přestože na té cestě narazil na nějaké překážky.”
Bez ohledu na to, co se stalo zenovému mistrovi Buku, v jeho minulosti nebyl žádný Jiufang Changming.
Totéž bylo možné v případě Song Nanyana.
Nedokázali však uhodnout, zda Zhou Keyi dostal po svém zmizení další šanci.
Když se to vzalo kolem a kolem, jediný žák, který zůstal po jeho boku, byl Yun Weisi.
„Zdá se, že chrám Yuhuang v tomto světě existuje, ale neexistuje žádný Jiufang Changming, který pocházel z té sekty.“
„Měla tě tedy někdy vznešená rodina Yun?“
Yun Weisi chvíli přemýšlel a zavrtěl hlavou: „Nevím. Možná tu byl pár, jehož jména byla Yun Chang’an a Cong Rong, ale nikdy mě neměli.”
To, pro co kultivátoři žili svůj život, nebylo nic jiného než nesmrtelnost udělená tajemným prvotním chaosem velkého Dao. Přesto by nikdy netušili, že je osud dovede k takovému finále.
Litoval toho?
Ne.
Kdyby nezměnili minulost, svět a oni sami by právě teď neexistovali.
Ze všech lidí, se kterými se během svého dlouhého života setkal, se mnozí proměnili v lidi procházející kolem a postupně zmizeli z jeho vzpomínek. Pouze Jiufang Changming, od začátku do konce, vždy kráčel půl kroku před ním.
Byl šťastný, jen když měl Jiufang Changminga.
Teprve potom byla jeho mysl bez obav.
Tam, kde je mé srdce v míru, tam je má vlast.
*Tam, kde je mé srdce v míru, tam je má vlast: bez ohledu na to, jak hrozná je situace, důležité je, jak se cítíte. Z básně Dingfengbo „Wan Dingguo se vrátil zpět od Jižního moře, věnováno služce Yuniang“
Málokdy měli takovouto volnou chvíli.
Větrné zvonky pod okapem ostře zacinkaly. Ti dva seděli ve stínu vrhaném bambusovými listy a hráli šachy.
Ruka, která pohnula černou šachovou figurkou, byla bílá a elegantní.
Ti, kteří viděli tuto ruku, stěží uhodli, že pro jejího majitele stačilo jedno gesto k vyvolání mraků a přivolání deště, který snadno ponořil celý svět do chaosu.
Yun Weisi na ni fascinovaně pohlédl a nemohl odolat natažení a chycení Changmingova prstu.
Šachová figurka mu vyklouzla ze sevření, spadla na šachovnici a vydala ostrý zvuk.
Jiufang Changming na něj úkosem pohlédl: „Snažíš se podvádět?”
Yun Weisi se zasmál. „Naposledy jsme spolu hráli šachy před tolika lety.“
Toto gesto nebylo jako náhlý nárůst chtíče–byla to jen touha po troše tepla. Tento kontakt kůže na kůži připomněl Yunovi Weisimu, že je stále naživu a že osoba před ním byla skutečně pravá a ne jedna z nesčetných iluzí vytvořených Devíti vrstvami propasti.
Zdálo se, že Jiufang Changming rozumí jeho pocitům, a tak vzal jeho ruce a opakovaně si s nimi hrál.
Něha tohoto okamžiku byla obzvláště dojemná.
Šachovnice byla nakonec přitlačená loktem dolů a okraj roucha jemně zašustil o její povrch.
Hra už nebyla důležitá, ani nebylo důležité, kdo ji oprášil a nechal několik šachových figurek válet se po zemi.
„Mh……“
Stíny vrhané bambusovými výhonky tančily, těsně skrývaly jemné a nejednoznačné pohyby a odhalovaly pouze jemné vlající cíp bílých oděvů.
Malá žluva, která v tomto okamžiku odpočívala, nejprve zvědavě zakroutila hlavičkou, ale nemohla snést se na ně nadále dívat. S pronikavým zacvrlikáním odletěla a rozechvěla zlaté listy na větvích, ze kterých vzlétla.
Odpoledne bylo chladné, ale na jejich tvářích byly slabé ruměnce a oba byli hluboce zamilovaní a nerozluční.
„Najednou mě něco napadlo…“
„Hm?”
„Přišli jsme do minulosti, změnili jsme budoucnost a pak jsme se vrátili. Znamená to, že můžeme jít i do budoucnosti? Pokud tak učiníme a v budoucnu něco zažijeme, vymaže se i současná časová osa?”
„Přemýšlel jsem o tom samém několik dní. Tok času je hlubokým tajemstvím světa, které skrývá nekonečná tajemství a nelze jej snadno pochopit. Základní princip Dao je ještě záhadnější a díky Chi Bijiang jsem byl schopný do něj nahlédnout. Už jsem měl neuvěřitelné štěstí, že jsem toho viděl tolik, a abych se dozvěděl více, můžu strávit zbytek svého života sledováním pravdy.”
„Jak to vidím já, tok času je jako Mléčná dráha. Existuje hlavní těleso, které zastíní ostatní, když prorazí galaxií, ale do řeky proudí také nespočet menších přítoků. Nakonec se všechno vlije do jednoho proudu, aby vstoupilo do moře a znovu se stalo jedním. Takové je to pro každého tvora na světě, a takové je to i pro čas.”
„Můj žák skutečně uspěl ve studiu. Vidím to stejně jako ty.”
„Protože je tvůj žák tak slibný, neměl by mu shizun dát malý projev uznání?“
„Ty……mh!”
Yun Weisi slíbal vlhkost ze zarudlých koutů očí Jiufang Changminga a řekl chraplavým hlasem:
„Když už mluvíme o Chi Bijiang–myslíš si, že je tentokrát naživu?“
Možná kultivační úroveň této dívky nestála za zmínku, ale její dovednosti ve formacích a její chápání velkého Dao mohou být větší než u kohokoli jiného na světě. Kdyby žila déle, není možné odhadnout, jak daleko by ve studiích došla.“
Yun Weisi se těšil, až uvidí, jak úžasnou se stala.
Ale Changming si jen povzdechl.
„Tady přichází škůdce…“
Než Yun Weisi pochopil, koho Changming takto oslovil, donesl se rozzuřený výkřik Fu Dongyuana k jeho uším.
„Jiufang Changmingu! Schováváš se tolik dní, opravdu se mnou nebudeš bojovat?!”
*Úplně se rozplývám nad tou jemnou romantikou mezi Changmingem a Weisim! Ách! 🙂