SVSSS – kapitola 44

Manuální znovuzrození 手动重生

Na hranici.
Noční vánek byl hbitý, když prosvištěl malým městečkem mezi roztroušenými domy.

Po celé ulici jen z jedné malé čajovny prosakovalo teplé světlo, což jí dodávalo trochu života.

Takzvaná ‚hranice‘ nebyla hranicí mezi dvěma zeměmi nebo dvěma městy, ale spíše světem démonů a světem lidí.

Obě rasy byly rozděleny do různých světů. Původně stále existovala vesmírná nekonečná propast, která sloužila jako meziprostor uprostřed, který udržoval dva světy od sebe, ale ve formaci se vždy našlo několik slabých míst, což způsobovalo nepořádek v čase a prostoru. Často bylo možné najít obyvatele obou světů, kteří mezi světy procházeli, aby utekli, a věci jako zlomyslné plížení se přes hranice byly také běžným jevem.

Žádný normální člověk by nechtěl žít na místě, kam rasa démonů přicházela a odcházela jako stíny, jeden den krást věci, druhý den spáchat vraždu a žhářství. Proto se obyvatelstvo v pohraničí stávalo stále vzácnějším. I když to bývala vzkvétající metropole, mnoho lidí se odstěhovalo, jakmile se prostor mezi různými světy začal stírat. Pouze učedníci sekt, kteří přišli opravit hranici, zůstali, aby ji hlídali.

Lu Liu nalil nově příchozímu misku horkého vína a pozdravil se s ním a několika dalšími lidmi, když obklopili kamna. „Bratře, odkud jsi přišel?“

„Z jihu.“

„Ach, odtamtud?“ Lidé se na sebe podívali, než nastolili chápavé výrazy. „Právě teď není snadné přejít tu oblast, že?“

Nově příchozí zvedl číši
vína a zamračil se. „Kdo řekl, že je? Skoro každý den je tam rvačka. Nikdo nemůže zvládnout tenhle druh utrpení.“

Někdo z rohu se přidal: „Horu Cang Qiong a palác Huan Hua lze považovat za jednu ze čtyř velkých sekt, tak proč v posledních letech vyvolaly tolik problémů? Učedníci z obou stran nevydrží ani den bez boje, když se vidí. Proč s tím oba vůdci sekt něco neudělají?“

Lu Liu řekl: „Kolik let jsi zůstal na tomhle prokletém, bohem zapomenutém místě? Byl jsi pryč příliš dlouho. Jejich žáci bojují tak zuřivě jen proto, že ti dva vůdci sekt s tím mlčky souhlasili!“

„Proč to? Bratře Liu, měl bys to trochu vysvětlit.“

Lu Liu si odkašlal a řekl: „To se vysvětluje složitě. Víte, kdo je současným šéfem paláce Huan Hua?“

„Slyšel jsem, že je to mladý spratek.“

Lu Liu se chladně zasmál. „Pokud lze Luo Bingheho nazvat mladým spratkem, pak ty i já už nepotřebujeme žít. Není to jednoduchý úkol, pokud budeme mluvit o tomhle Luo Binghem. Pocházel ze sekty Cang Qiong a byl hlavním žákem Shena Qingqiu z vrcholu Qing Jing. Tehdy, během Konference aliance nesmrtelných, byl ve vedení žebříčku s velkým náskokem. To bylo opravdu působivé.“

Někdo jiný nepřesvědčivě řekl: „Pokud pocházel ze sekty Cang Qiong, jak pak může být hlavou paláce Huan Hua?“

„Po té Konferenci se Luo Binghe na tři roky ztratil a nikdo nevěděl, kam šel a co během těch tří let dělal. V té době Shen Qingqiu řekl, že zemřel, takže všichni věřili, že je dávno mrtvý. Kdo by si pomyslel, že se o tři roky později vrátí jako klíčová postava paláce Huan Hua? Přinutil pak Shena Qingqiu k sebezničení ve městě Huayue.“

Nově příchozí řekl: „Nikdy jsem tomu nerozuměl. Bylo tomu Shenovi Qingqiu ukřivděno, nebo si zasloužil zemřít?“

Lu Liu řekl: „Kdo to může říct. Horská sekta Cang Qiong byla rozhodně jednotná ve svém chování vůči cizincům: zbili každého, kdo se o tom zmínil. Jejich sekta byla taková celou dobu; uznávají rodinu, ne logiku. Ani ostatním nedovolí, aby pomlouvali něco jasného jako facka, jako třeba to, že Shang Qinghua z vrcholu An Ding přeběhl do světa démonů. Nedlouho poté, co se stalo tamto ve městě Huayue, změnila vrchní pozice paláce Huan Hua mistra. Starý palácový mistr odešel do důchodu a teď už ani nemůžete najít jeho stín. Luo Binghe se stal dominantní autoritou, a kdyby to někdo vytáhl, zabil by ho.“

Někdo zamumlal: „Jen kvůli mrtvému.“

Lu Liu řekl: „Rozruch, který ta mrtvá osoba způsobila, nebyl malý. Shen Qingqiu byl někdo v jeho sektě a býval také pánem druhého vrcholu. Jeho tělo mělo být posláno zpět na vrchol Qing Jing, aby bylo pohřbeno s předchozími pány vrcholů – ale problém je v tom, že Luo Binghe odmítl tělo vrátit.“

Všichni si mysleli, že Luo Binghe provádí něco jako bičování mrtvoly nebo vystavování mrtvoly, až se jim zježily chlupy na těle. „Pokud ho odmítá vrátit, neukradla by ho sekta Cang Qiong násilím zpátky? Pán vrcholu Bai Zhan tu pořád je.“

Lu Liu pokrčil rameny. „Nemůže ho porazit.“

„Co?!“ Ideály všech byly zničen. V myslích obyčejných lidí byl pán vrcholu Bai Zhan vždycky jako neporazitelný bojový bůh. „Nemůže ho porazit“ bylo něco, co bylo… skutečně nepřijatelné.

Lu Liu řekl: „Vy to nevíte? Po aféře ve městě Huayue se Liu Qingge z vrcholu Bai Zhan utkal nesčetněkrát s Luo Binghem, ale ani jednou nevyhrál! Ani tím to nekončilo. Když Luo Binghe přivezl tělo Shena Qingqiu zpět do paláce Huan Hua, uplynulo jen několik dní, než osobně unesl Mu Qingfanga z vrcholu Qian Cao.“

Někdo řekl: „Vrchol Qian Cao vždy přehlížel světské záležitosti, léčil raněné a zachraňoval umírající. Jak vyprovokoval toho tyrana?“

Lu Liu řekl: „Luo Binghe ho odvlekl do paláce Huan Hua a řekl mu, aby oživil Shena Qingqiu.“ Povzdechl si a řekl: „Jeho tělo už ztuhlo. Co bylo k oživení?“

Nově příchozí řekl: „Když jsem viděl obě strany bojovat, horská sekta Cang Qiong vždy ráda nazývala palác Huan Hua ‚lokajem démonské rasy‘. Proč to říkají?“

Lu Liu řekl: „Je to proto, že celá sekta hory Cang Qiong z nějakého důvodu nadále trvá na tom, že Luo Binghe je spojen s rasou démonů. I když ho bezpočet starších z chrámu Zhao Hua osobně prohlédlo a zjistili, že duchovní energie v těle Luo Bingheho funguje normálně, sekta hory Cang Qiong ho tak stále vytrvale nazývá… pořád vyhledávají odplatu a nenávist mezi těmito dvěma sektami jen stále roste a roste. Podle mého názoru přijde den, kdy všechno vyvrcholí a nikdo už nebude žít.“ Když se dostal na konec, nezapomněl je trochu utěšit. „Lze také považovat za pozitivní, že jsme byli posláni hlídat hranici, klidně a nečinně.“

Osoba v rohu zmateně řekla: „Stále nechápu, co se stalo mezi tím párem mistr a žák a dvěma sektami.“

„Jedním z vysvětlení je nenávist hluboká jako moře. Ale je tu ještě další vysvětlení, které mně, starému Lu, připadá věrohodnější. Dovolte mi, abych vám řekl…“ Lu Liu se chystal šťastně pokračovat v mluvení, když se najednou ode dveří ozvalo klepání.

Všichni v místnosti byli okamžitě ve střehu a jejich předchozí vyčerpání a otupělost byly okamžitě smeteny, když si každý připravil své vlastní zbraně.

Populace v pohraničí byla vzácná a byla extrémně vylidněná. Byli jediným týmem, který byl trvale umístěn ve městě, aby hlídal hranici, a ti, kteří hlídali venku, se tak rychle nevrátili. Těch pár zbývajících obyvatel by se neprocházelo venku, aby tam našli smrt uprostřed noci.

Zevnitř místnosti nikdo neodpovídal. Po dlouhé odmlce se ozvalo další zaklepání na dveře.

Lu Liu vážně řekl: „Kdo to je!“

Najednou zafoukal studený vítr a uhasil olejovou lampu a svíčky na stolech. Místnost se okamžitě ponořila do naprosté tmy a zůstalo jen slabé červené světlo uhlíků v kamnech, která trochu hořela.

Stín muže s mečem na zádech se odrážel od papírového okna dveří. Osoba řekla zvučným a jasným hlasem: „Bratře Liu, to jsem já. Dnes byla příliš zima, tak jsem se vrátil jako první. Pusťte mě rychle dovnitř, abych mohl vypít šálek vína na zahřátí.“

Všichni ostatní lidé vydechli vzduch, který zadržovali, a nadávali mu. „Chceš zemřít, starej Qine? Jenom klepat na dveře, aniž bys cokoliv řekl – kdybychom to nevěděli, mysleli bychom si, že tě sežral duch!“

Osoba za dveřmi se zasmála. Lu Liu cítil, že něco není úplně v pořádku, ale nedokázal přesně určit, co to bylo, a tak řekl: „Pojď dál!“ a otevřel dveře.

Přímo zvenčí zavál poryv studeného větru. Bylo tam úplně prázdno.

Lu Liu zabouchl dveře. „Zapal lampu! Zapal lampu, zapal lampu!“

Nově příchozí se otočil a lehce třesoucími se prsty zažehl plamen a chvějící se světlo ohně vrhalo jejich stíny. Ještě nezapálil svíčku, když se znovu otočil. Zakoktal: „Bratře Liu, já… chci se tě na něco zeptat.“

Lu Liu netrpělivě řekl: „Proč ztrácíš čas?“

Nově příchozí řekl: „Předtím bylo v téhle místnosti jen šest lidí, že?“

„Ale když se teď rozhlédnu kolem sebe, proč… se mi zdá, že jich je sedm?“

Mrtvé ticho.

Najednou propukl hluk. Nebylo jasné, kdo se pohnul jako první, ale zvuk křiku a zbraní narážejících proti sobě se mísil, vysoko i nízko. Lu Liu vykřikl: „Světlo! Světlo!“ Všichni spěšně vytvořili plameny, ale jejich pohyby byly příliš chaotické a plameny se divoce houpaly, jak se jejich stíny prudce třásly, až se jim z toho točila hlava. Čím více světla bylo, tím méně byli schopni rozeznat, kdo je kdo. Každý se bál, že někomu na své straně ublíží, a tak se neodvážil jednat bezohledně a dovolit věci, která se prodrala dovnitř, těžit z jejich zmatku. Tu byl dráp, tam nůž a Lu Liu se právě vzdával všeho, když mu najednou něco sevřelo krk.

Jeho oči se obrátily vzhůru, když jeho nohy pomalu opustily zem, a tak nemohl vidět, co ho dusí. Zrovna když si myslel, že jeho život skončí právě tady, dveře se náhle otevřely a dovnitř se přivalil divoký vítr.

Dovnitř se vřítila lidská postava.

Aniž by ho viděl dělat nějaké zvláštní pohyby, zaslechl Lu Liu vedle svého ucha podivný výkřik, který jako by vycházel z věci, která ho dusila. Poté sevření kolem krku povolilo.

Šest lidí v místnosti bylo stále silně otřeseno a někteří už leželi na zemi. Osoba luskla a všechny olejové lampy v místnosti se rozsvítily současně.

Sklonil se, aby si na chvíli prohlédl ty na podlaze, než vstal a řekl: „Nejsou zranění. Prostě omdleli.“

Tahle osoba byla pokryta černým bahnem a vypadal přesně, jako by právě vylezl z hrobu. Navíc měl obličej pokrytý plnovousem, který hustě skrýval jeho rysy. Jeho postava byla zjevně hubená, ale obličejem působil, jako by to byl velký statný muž s kotletami. Lu Liuovi se konečně podařilo přestat kašlat a chvíli si ho prohlížel od hlavy k patě, než sevřel ruce a řekl: „Mnoho– velké díky, Vaše Excelence, že jste právě teď odehnal toho démona!“

Osoba mu položila ruku na rameno. „Mám něco, na co bych se chtěl zeptat.“

Lu Liu: „Prosím.“

Druhý řekl: „Jaký je teď rok?“

Když se Shen Qingqiu odkutálel a slezl z hory, úplně pokrytý bahnem, opravdu chtěl desettisíckrát zničit Letadlo střílející k nebi. Zničení jeho duše nebo zničení zadních vrátek bylo v pořádku.

Tehdy byla metoda záchrany života, kterou nejvíc zvažoval, ve skutečnosti předstírat svou smrt.

Ale jaký mělo smysl předstírat smrt? Dokázal by najít loutku nebo někoho, kdo vypadal jako on, aby zemřel místo něj, aby mohl vyklouznout a utéct, ale dramata už tohle klišé zprofanovala!

Takže metoda, kterou použil, byla skutečně zemřít.

Toho dne se poctivě, skutečně zničil a cestou ven udělal dobrý skutek, když z těla Luo Bingheho vyčerpal velkou část nekontrolovatelné řádící energie. Dá se říct, že jeho duchovní žíly byly rozemlety na prach, to nebylo přehnané.

Když čelil smrti, mohl jen bojovat, aby přežil.

Přezdívka květu rosy slunce a měsíce – „semeno masa“, představovala jeho doslovný význam. I když se toto semínko ke kultivaci příliš nepoužívalo, pořád vyrostlo ze syntézy duchovní energie světa a podstaty slunce a měsíce. Pokud by jeho sazenice byla zasazena a pěstována na místě bohatém na duchovní energii, pečlivě formována a dobře zalévána, byla by schopna nechat vyrůst živé lidské tělo, až dozraje. Přestože lidské tělo mohlo být vypěstováno, neexistoval způsob, jak pomocí této metody vytvořit duši. Jinými slovy, to, co bylo vypěstováno, byla bezduchá, prázdná schránka hodící se jako nádoba.

Už to nebyl jen sen „zasadit malého Shena na jaře a sklidit velkého Shena na podzim“!

Ale nebylo to tak, že by semínko květu rosy bylo velké bílé zelí, které by se dalo vypěstovat, když na něj jen nasypete nějaké hnojivo. Shen Qingqiu zničil několik výhonků „semena masa“, než konečně vyrostl v jeden, který nebyl vadný.

On a Shang Qinghua vypočítali různé souřadnice s dostatečným předstihem a provedli dálkové operace. Pod nejvyšší budovou města Huayue postavili transportační formaci, a když bylo sluneční světlo nejsilnější, Shang Qinghua postavil na hoře Cang Qiong pohonnou formaci. Jakmile duše Shena Qingqiu opustila své tělo, byla převezena do vyzrálého semena rosy, které už dávno pohřbili hluboko v horách na hranici.

Tři místa, tři formace. Kdyby byly spojeny, vytvořily by nejstabilnější tvar rovnostranného trojúhelníku. Mělo to být naprosto stabilní, naprosto spolehlivé.

Jediná vada spočívala v jistém někom.

Střelba letadla velkého boha směrem k obloze byla až příliš spolehlivá.

I když se chyby, kterých se Shen Qingqiu obával, že se stanou, nestaly, například „jeho ruce a nohy nedorostou“ nebo „klíčová část jeho těla zapomene vyrůst“, semeno květu sluneční a měsíční rosy, které bylo nucené dozrát příliš brzy pomocí chemického hnojiva, skutečně mělo některé vedlejší účinky.

Když se poprvé probudil, Shen Qingqiu chvíli tiše čekal, ale neslyšel to ohavné pípnutí Překladače Google.

Jeho srdce se rozbušilo radostí: Systém nenaskočil, hahaha Systém nenaskočil! Změnil jsem hardware, nebudu znovu instalovat tvůj virový software hahaha! I když byl jen dočasně v klidu, stále si nemohl pomoct a tančil radostí… tancuj radostí, můj zadku.

Celé jeho tělo bylo pořád zabořené v bahně a nemohl se hýbat!

Byl pohřben celý den a nashromáždil sílu nejprve z prstů až do té míry, že mohl ovládat své končetiny. Teprve potom Shen Qingqiu roztřeseně vylezl.

Ve chvíli, kdy se vymanil z hlíny, musel si ještě užít čistý a svěží vzduch svobody, než padl tváří napřed. Ach, jeho tělo ho zase neposlouchalo. Ležel na zemi.

Celý den prováděl zahřívací cvičení při chůzi a teprve potom, když padla noc, se postoj Shena Qingqiu při chůzi zdál být jako normálního člověka. V každém případě už nechodil se stejnou paží a nohou vpřed.

Založil tohle tělo na vzhledu, který on, Shen Yuan, původně měl ve svém minulém životě. Nebylo to tak dobré jako nesmrtelné vzezření Shena Qingqiu, ale stále se to dalo považovat za docela dobré tělo. Jediná věc byla, že z něj vyzařoval trochu sklíčený pocit, jako by to byl hezký chlapec, který sedí a čeká na smrt. Ale protože použili trochu jeho krve, když pěstovali semínko rosy, stále to bude mít nějaký účinek, ať se děje cokoliv. Když se Shen Qingqiu dokutálel k okraji potoka a použil ostrou hranu kamene, aby si oholil vousy a podíval se, vypadala tahle tvář ze třiceti až čtyřiceti procent podobně jako Shena Qingqiu. Znovu tiše zvedl vousy a přilepil si je zpátky na obličej.

Potom se mu konečně podařilo slézt z hory a popadnout někoho na kraji silnice, aby se zeptal – to mě pose*, už uběhlo pět let!

Pochopil, že důvod, proč bylo jeho tělo nekoordinované nebo se občas nehýbalo, když se poprvé probudil, byl ten, že potřebovalo určitý čas, aby se přizpůsobilo a přenastavilo, ale aby bylo pohřbeno na pět let, než se probudí – jak se to mohlo stát?!

Měl stížnost za stížností, ale nakonec tohle tělo… prostě přetékalo duchovní energií!

Pokud tělu původního Shena Qingqiu nezpůsoboval „Bez léku“ příležitostně potíže, pak by mohlo být také považováno za tělo s bohatou duchovní energií. Jediná věc byla, že kdyby to porovnal s pocitem, který měl teď, bylo by to jako srovnávat na půl nabitou baterii (stále dostačující k použití) s plně nabitou baterií (prostě odpojenou po dokončení nabíjení). Nebo, jinými slovy, mohl by být nazván generátorem!

Dalo by se to považovat za odhození starého já a jeho úplné přetvoření?

Bylo to znamení, že jeho život hlavního hrdiny také začíná?!

Po mnoha letech to bylo poprvé, kdy měl Shen Qingqiu pocit, že získal trochu důstojnosti jako reinkarnátor, poprvé měl pocit, že jeho neschopné já už není stejné jako dlouhá řada důchodců, kteří se reinkarnovali před ním!

Když se zase vzpamatoval, Lu Liu ještě žvatlal donekonečna. „Problém démonické rasy, která nás v posledních letech napadá, je stále vážnější. Do lidské říše přišly nejrůznější příšery a já se obávám, že jde o obrovskou bitvu… ach, ještě jsem se nezeptal na jméno Vaší Excelence?“

Shenovo Qingqiu „haha, já jsem Shen Qingqiu s mečem Xiu Ya z Centrálních plání“ z horského vrcholu Qing Jing sekty Cang Qiong‘ nedosáhlo ani jeho hrdla, než se prudce otočilo. Těsně, to bylo těsně, skoro použil své staré jméno. Na okamžik ho nenapadlo jiné jméno a na vteřinu zaváhal, než rezolutně vyplivl dvě slova: „Bezkonkurenční okurka“.

Jeho minulost se rozplynula jako kouř. Ode dneška bude chodit po vyšlapaných cestách a bude používat toto ID, které se bezpočet let prohánělo weby s recenzemi knih.

Poté, co domluvil, Shen Qingqiu vyklouzl a nechal za sebou místnost plnou ustrnulých lidí.

Po dlouhé chvíli nově příchozí zamumlal: „Řekl právě… Bezkonkurenční… co to bylo?“

Lu Liu uhodl: „Bezkonkurenční… chryzantéma?“ (t/n: 黄花/huang hua zní v čínštině jako 黄瓜/huang gua/okurka)

„Nebyla to Bezkonkurenční koruna?“ (t/n: 皇冠/huang guan, totéž)

„Ne ne ne, určitě to byla Bezkonkurenční divoká květina!“ (t/n: 狂花/kuang hua)

Shen Qingqiu ušel několik metrů, když mu málem podklouzly nohy.

Možná by si to měl později rozmyslet a změnit to na jiné jméno…

První krok k začátku jeho nového života musel přirozeně začít u věci, kterou Shen Qingqiu znal nejvíc. První doplněk, který potřeboval, byl skládací vějíř.

Vějíř s bílou hedvábnou spodní částí a na něm inkoustová malba krajiny.

Shen Qingqiu švihnutím rozevřel vějíř, ovíval se jím před hrudníkem, až se mu rozlétly dlouhé vlasy a vousy. Pravděpodobně nevypadal moc fešně, protože se k doplňku moc nehodil, ale na tom nezáleželo. Se skládacím vějířem v ruce měl nyní nástroj, který potřeboval, aby vypadal domýšlivě.

Shen Qingqiu položil jednu nohu na horskou skálu a řekl: „Vyklop to. Co přesně máte v úmyslu, takhle se vplížil do lidského světa?“

***TN: tato kapitola zachycuje zrození úplně nové postavy, Bezkonkurenční okurky (Peerless Cucumber). Už před tím byla tato jeho přezdívka zmíněna. Slovo „peerless“, i když znamená „jedinečný, nesrovnatelný“, jsem si dovolila přeložit jako „bezkonkurenční“, aby vynikla ta jeho jedinečnost. Jak už asi tušíte, je tohle jméno narážkou na jeho víte co. 😀

*Mu Qingfang z vrcholu Qian Cao – bratr Mu podával Shenovi léky na jed Bez léku a také to byl on, který s ním šel do morového města a vyvinul pilulky proti moru.