SVSSS – kapitola 74

Vítr a sníh v poryvu větru 风雪欲来

Luo Binghe se už připravil na okamžité odstrčení, se kterým počítal, ale vůbec nepředpokládal, že by Shen Qingqiu skutečně přikývl.
Úplně ztuhl, jak byl na Shenovi Qingqiu a jeho výraz zamrzl.

Shen Qingqiu si konečně uvědomil, význam toho přikývnutí, které právě teď udělal. Chtěl se ze studu zabít a dokonce měl to srdce zabít někoho dalšího, aby je umlčel.

Nenenenenenene to není to, co si myslíš ━ nech mě to vysvětlit!!!

Ale Luo Binghe mu tuhle příležitost nedal. Ruka, která ho držela v pase, se náhle sevřela a jeho hlas se ztišil. „…Vážně jsem ti chyběl?“

Shenovo obočí se svraštilo. Luo Binghe se zatajeným dechem s dotazováním nepřestal. „Vážně?“

Zakrýváš mi ústa. I kdybych chtěl odpovědět, nemůžu!

Znamená to, že můžu jen přikývnout nebo zavrtět hlavou?

Shen Qingqiu přikývl a zavrtěl hlavou postupně, chvíli takhle blbnul. Luo Binghe naléhal: „Chyběl jsem ti, nebo ne?“

Když Shen Qingqiu viděl jeho výraz, jako by se chystal plakat, opravdu nebylo cesty ven – čas přiznat porážku.

Probudila se v něm nevýslovná tragická emoce – čas obětovat tuhle starou tvář – znovu pomalu přikývl.

Tentokrát Shen Qingqiu viděl úplně a jasně. Mohl potvrdit, že v tom zlomku vteřiny Luo Binghemu zamrzl dech.

V jeho očích se pomalu rozhořela slabá jiskra, která rychle pohltila celou jeho tvář, celé tělo a rostla silou prérijního ohně.

Právě když si Shen Qingqiu myslel, že prorazí slzy radosti, Luo Binghe sklonil hlavu a zabořil tvář hluboko do ohybu krku Shena Qingqiu. Ruka zakrývající jeho ústa se pomalu stáhla.

A pak, jako kuřátko klovající do rýže, začal pokládat přerušovanou a hustou změť polibků na koutek Shenových úst.

Shen Qingqiu se konečně vyprostil, aby se nadechl, a procedil mezi zuby dvě slova. „… Děláš scénu.“

Luo Binghe zamumlal: „Taky jsi mi moc chyběl – moc. Nebyla chvíle, okamžik, kdy bych na tebe nemyslel…“

Dech, který stoupal v Shenově hrudi, pomalu vyprchal.

Ležel na pohovce jako leklá ryba a zoufale zíral na střechu bambusového domu. Po chvíli si povzdechl. „…Tak proč jsi v posledních dnech nehledal svého učitele ve snové krajině?“

Tmavé a vlhké oči Luo Bingheho na něj zíraly. „Shizune, nemyslíš si, že jsem otravný?“

Je vlezlý přes den, vlezlý ve snech v noci, dvacet čtyři hodin denně a pořád se dívá na tuhle tvář – samozřejmě, že je to otravné!

Ale ve chvíli nepozornosti si na tu vlezlost zvykl. Luo Binghe teď ležel přímo na něm a Shen Qingqiu ani neměl pocit, že by to bylo něco nesnesitelného…

Jak se to dostalo do téhle fáze? Není to trochu přehnané?!

Shen Qingqiu řekl suše: „Víš, že jsi otravný, a přesto se vždycky neudržíš.“

Luo Binghe řekl: „V každém případě to není poprvé, co se ke mně shizun otočil zády. Pokud je naštvaný, tak budiž.“

Když to Shen Qingqiu slyšel říkat, nemohl necítit, že ho trochu bodlo u srdce.

Jak moc ho má Luo Binghe po tom všem rád?

I když podstoupil takové zacházení ve dnech, kdy poprvé vstoupil do sekty Cang Qiong, jakmile mu Shen Qingqiu prokázal kapku laskavosti, Luo Binghe smetl stranou každé zranění, které utrpěl, jakoby se nechumelilo. Bez sebemenšího zaváhání si ho (Shena) uložil na dno svého srdce.

A právě tohle srdce z křišťálu rozbil Shen Qingqiu zcela nevědomky. Jako mladá manželka posbíral jednotlivé kousky sám a slepil je zpět k sobě, aby je jemně a opatrně odevzdal zpátky, srdce plné očekávání, jen aby se znovu roztříštilo, potom zase slepilo…

Luo Binghe tiše řekl: „Pokaždé, když byl shizun s ostatními na hoře Cang Qiong, tak se šťastně usmíval. Myslel jsem, že ti nebudu ani trochu chybět.“

Mistr Shen strávil tolik let nasazováním masky, až se z ní stal zvyk, zvláště v horské sektě Cang Qiong. Byl to nanejvýš smysluplný výraz, avšak úsměv tam nebyl. Nebo to byl úsměv navenek, ale ne uvnitř, což ostatním znemožňovalo uhodnout jeho skutečné myšlenky pod ním skryté. Vlastně to byla fraška s falešným úsměvem. Od kdy se „tak šťastně usmívá“?

Shen Qingqiu to nemohl přijmout. „Nesmysl.“

Luo Binghe řekl: „Skutečně, shizun by nikdy neukázal na tváři upřímný úsměv. Ale jestli se shizun ve svém srdci usmíval nebo ne, jsem samozřejmě věděl.“

Ležet na něčím těle a chovat se jako rozmazlené dítě a hrát si s jeho pramenem vlasů, jsi jak malá školačka!

Shen Qingqiu obrátil oči v sloup a řekl: „Ano. Jsi škrkavka v mém žaludku.“

Luo Binghe řekl: „Nechci být škrkavka.“

Shen Qingqiu plácl ruku, která si hrála s jeho vlasy, jako by zaplácl komára. „Tak co chceš dělat? Řekni mi, na koho se tento učitel předtím usmíval?“

Když skončil, plácal jeho ruku s každým slovem, ale ta nečinná ruka se stejně nedala odehnat. Luo Binghe skutečně začal počítat. „Mnoho lidí. Liu… Liu-shishu, vůdce sekty Yue, Shang Qinghua, Ming Fan, Ning-shijie, lidé na vrcholu Xian Shu, vrcholu Wan Jian, vrcholu Qian Cao, vrcholu Qiong Ding, vrcholu Bai Zhan, strážci brány, zametači schodů …”

Nezapomněl zmínit ani stráže u brány a zametače schodů – ke komu až sahá ta jeho žárlivost? Celá hora Cang Qiong by byla zaplavena tímhle koncentrovaným octem z Říše démonů!*

Shen Qingqiu kritizoval: „Způsob, jakým jsi říkal shishu, byl příliš neupřímný. Od této chvíle mu tak neříkej.“

Luo Binghe řekl naštvaně: „Když mě nazývá malým surovcem nebo nevděčným ubožákem, je dost upřímný.“

Shen Qingqiu se nemohl ubránit smíchu. Jeho skládací vějíř seděl vedle pohovky a on ho zvedl, aby Luo Binghemu několikrát poklepal na hlavu. „Mýlil se? Odvažuješ se položit své vlčí drápy na tělo svého učitele. Pokud nejsi trochu brutální, tak co tedy jiného?“

Slova mu přicházela příliš hladce na jazyk, ani on sám si neuvědomoval, že to překračuje hranice slušnosti. Po pronesení jeho slov zvedl koutek úst, vypadal lehkovážný, přesto těžký, trochu koketní a příliš nedůstojný.

Luo Binghe se shora díval dolů na něj. Když mu tahle scéna vstoupila do očí, cítil pouze nějaký druh ohně, který byl lechtivý a stoupal nahoru a divoce pálil v jeho srdci a žaludku. Podvědomě se pohnul, aby položil nohu mezi Shenova kolena, ale ve strachu, že ho po zjištění skopne z bambusové pohovky, spěšně přesunul hlavu, aby ho Shen Qingqiu praštil vějířem, jak jen mohl. „I když jsem malý surovec, pak jsem jen shizunův malý surovec. Ostatní mi tak nemůžou říkat.“

Když to Shen Qingqiu slyšel, měl pocit, jako by mu do krku násilím nalili litr kyselé švestkové šťávy, což bylo natolik nepříjemné, že mu vstávaly vlasy na hlavě. Jak svíral vějíř, málem ho v sevření rozdrtil. Spěšně ho použil k bodnutí Luo Bingheho do hrudi, aby ho podepřel. „Vstávej.“

Pokud chtěli mluvit o úředních záležitostech, museli sedět vzpřímeně ve správné poloze. Kdyby byli oba na sobě, bez ohledu na to, jak vážné bylo téma rozhovoru, bylo by to neslušné. Luo Binghe nebyl moc ochotný, ale přesto vylezl a posadil se na jednu stranu pohovky.

Po pěti dnech spánku měl Shen Qingqiu pocit, jako by se mu měl zlomit starý pas, ale alespoň se mohl narovnat. Myslel si, že vypadá jako nějaký starý muž se svraštěným obočím a bolestivou tváří, jak se bil do nohou a třel si záda, ale v očích ostatních to byla úplně jiná scéna: rozcuchané vlasy, rozpuštěné přes ramena; vnitřní róba s límcem na šikmo, s jasně ohraničeným pruhem světlého ramene a krku, hrdla a klíční kosti. Protože se právě válel, na tvářích měl namalovanou bledou vrstvu červené, tiše se mračil a třel si spodní část zad. V téhle situaci si zbloudilá srdce nemohla pomoci a zabloudila dál a dál.

Luo Binghe bez jediného mrknutí přistoupil blíž a pomalu mu pomáhal třít záda. Shen Qingqiu spokojeně řekl: „Dobře. Jsi ohleduplný.“

Luo Binghe řekl: „Shizun stále neví, jak ohleduplný dokážu být.“ (*Původní překladatel sem vkládá poznámku, že LB říká tuhle větu ve dvojím smyslu, spíš jako: „Shizunn pořád neví, jaké výhody obnáší být se mnou.“)

Opravdu ví, jak si říct o rozmazlování. Luo Binghe pokračoval: „Pokud půjdete proti Tianlang-junovi a shizun bude potřebovat moji pomoc, neváhej se na mě obrátit.“

Shen Qingqiu se vyhýbal tématu Tianlang-jun, aby Bingheho nerozrušil. Nikdy si nemyslel, že tohle téma nastolí sám – jistě, bylo to ohleduplné. Chvíli přemýšlel a pak schválně řekl: „Tvůj otec…“

Luo Binghe zabořil hlavu do jeho ramene a udýchaně řekl: „Nemám otce. Jenom shizuna.“

…

Proč mám pocit, že jsem tvůj táta?

Shen Qingqiu tenhle bezmocný pocit odmrštil a vážně řekl: „Pokud se zdráháš, rozhodně se nenuť.“

Bez ohledu na to, jak moc exotická květina byl, byl stále otcem Luo Bingheho. V každém případě to byl člověk, se kterým se Luo Binghe kdysi tajně toužil setkat, i když ve skutečnosti byl daleko od představy Luo Bingheových tužeb.

Pohyby Bingheho ruky se nezastavily. Řekl lhostejně: „Nezdráhám se.“

Shen Qingqiu si ho pečlivě prohlédl. En, jistě, tahle tvář… byla upřímným výrazem člověka, který si upřímně přál pomoci se s někým spojit, aby mu mohl dát výprask. Vůbec žádné stopy neochoty.

Vlastně to byla dobrá věc. Ačkoli spojit síly se synem, aby zajali otce, nebyla příliš čestná cesta, pokud by však Luo Binghe skutečně chtěl spojit síly s kultivačním světem a sesadit Tianlang-juna z trůnu, nejen že by Říše lidí získala zuřivého spojence, ale Luo Binghe by zároveň maximalizoval své body spravedlnosti. Bude schopen trochu napravit křivdu, kterou utrpěl v chrámu Zhao Hua.

Než Yue Qingyuan odešel, řekl mu, aby si dobře odpočinul, a že „tuhle záležitost můžeme předat našim dalším spolukultivujícím, aby ji vyřídili“, což znamená, že nechtěl, aby šel do bitvy. Shen Qingqiu zamumlal: „Vůdce sekty-shixiong mě možná nenechá jít do bitvy. Řeka Luochuan, jakmile začne sněžit. Nejlepší bude, když budeš mít na paměti tenhle čas a místo.“

Luo Binghe zmírnil sevření jeho pasu a řekl vřelým tónem: „Někdy mám pocit, že shizun opravdu přehnaně rozumí některým věcem.“

Shenovo srdce bušilo divoce v hrudi.

Luo Binghe pokračoval: „Stejně jako tehdy ve Svatém mauzoleu. Shizun zjevně nikdy předtím do Svatého mauzolea nevstoupil, ale znal uspořádání místností uvnitř a démonické artefakty střežící hrobky jako své boty, a dokonce je dokázal využít ve svůj vlastní prospěch. To přitahuje úctu tvého žáka a nutí ho obdivně povzdechnout.“

Shen Qingqiu záměrně prohodil: „Všechny ty staré knihy, které vrchol Qing Jing za ta léta nashromáždil, nejsou bezcenné útržky papíru a nekonečné nesmysly. Uvnitř jsou vždy užitečné informace.“

Luo Binghe vydal „Ach.“ Když mu masíroval pas, začal prsty pomalu pročesávat dlouhé vlasy rozpuštěné na zádech Shena Qingqiu. „Tento učedník také četl některé z těch starověkých knih, ale moc toho nepochytil. Jistě, je stále moc daleko od shizunových schopností.“

… Jak mohl zapomenout? Luo Binghe měl přece nebeskou svatozář nejlepšího studenta. Pokud řekl, že „nějaké četl“, znamená to, že už zná všechny ty zaprášené staré knihy o vrcholu Qing Jing nazpaměť. Samozřejmě by věděl, pokud by tam byly nějaké „užitečné informace“.

Tohle dítě nebylo Yue Qingyuan. Pokud by nechtěl mluvit, Yue Qingyuan by se nezeptal, ale Luo Binghe by ho rozhodně k smrti otravoval, aby se dostal k jádru problému. Nebylo tak snadné ho oklamat. Shen Qingqiu si stále lámal hlavu, aby přišel na to, jak tuhle prekérku obejít, když najednou zvenčí bambusového domu zavolala Ning Yingying. „Shizune, jsi vzhůru, že? Může Yingying vstoupit?“

Hodná holka, jaká poslušná učednice!

Shen Qingqiu tiše řekl: „Běž se schovat.“

Ruce Luo Bingheho se zastavily. „Proč musím jít já a ne oni?“

Ming Fan také volal zvenčí. Zakřičel: „Shizune, pár našich shishu už je tady. Není pro tebe problém vstát?“

Proč jich přišlo tolik najednou! Shen Qingqiu seskočil z pohovky a vystrčil Luo Bingheho z okna. Luo Binghe při odchodu utrousil: „Takže se ukázalo, že shizun se takhle rád plíží…“

Shen Qingqiu mu poklepal vějířem na čelo. „Kdo je ten záludný? Čí je to vina?“

Proč to pokaždé musíš otočit tak, že to vypadá jako tajný milostný vztah!

Luo Binghe neslyšně vyskočil z okna, ale znovu natáhl ruku, aby popadl Shena Qingqiu. Řekl tiše: „Shizune, až budou tyhle záležitosti vyřešeny, chceš se mnou odejít?“

Shen Qingqiu nedokázal strhnout masku a mohl zůstat jen rezervovaný. „Tento učitel je pořád pánem vrcholu Qing Jing.“

Pokud ho Luo Binghe chce vidět, nemůže ho prostě přijít vyhledat? Proč trvat na odchodu s ním? Nechtěl přispívat žádným dalším zdrojovým materiálem pro baladu Žal na Chunshanu.

Luo Binghe si povzdechl. „Myslel jsem si to.“

Právě zavřel okno, když se otevřely dveře bambusového domu. Hlas Qi Qingqi dorazil dříve než její osoba. Zvedla závěs, aby ukázala svou jasnou a krásnou tvář, a našpulila rty: „Ty jsi opravdu víc a víc hýčkán. V chrámu Zhao Hua jsi byl několikrát raněn nebo zbit, že jsi jenom plival krev? Spal jsi pět dní v kuse!“

Shen Qingqiu se otočil a řekl napůl upřímně: „Nebuď jako Qi-shimei, vždy jsi věděla o mé slabosti.“

Qi Qingqi si odfrkla. „Vždycky jsem věděla, že jsi nepohodlný a problémový.“

Liu Mingyan ji následovala a po vstupu se uklonila na pozdrav. Za ní byla Liu Qingge. Ming Fan a Ning Yingying s Mu Qingfangem úplně vzadu. Skromný bambusový dům byl najednou nacpaný lidmi. Shen Qingqiu se začal potit. Naštěstí Luo Binghe odešel oknem, jinak by se teď nemohl schovat.

Mu Qingfang se usmál: „Říkal jsem, že Shen-shixiongova pleť byla normální, žádné neobvyklé známky nemoci; opravdu jen spal. Tentokrát bys mi měla věřit, ne?“

Shen Qingqiu vyjádřil svůj stud a ukázal na místa pro každého pána vrcholu. Když Liu Qingge vešel, s chladným pohledem přejížděl očima po každé části místnosti, řekl: „Liu-shidi, jsem tady.“

Liu Qingge se ohlédl a otočil se k Shenovi Qingqiu. „Kdo tu právě byl?“

Poznámka překladatele:
*V jedné z předchozích kapitol byl Luo Binghe přirovnán Shenem ke králi octa. Myslel tím, že je králem všech žárlivců. Skrývá se za tím hezký příběh. Chī cù (吃醋) – „jíst ocet“ -> jedná se o příběh pocházející z dynastie Tang, kdy císař sám poslal krásnou mladou konkubínu oblíbenému premiérovi jako dárek. Premiérova manželka, známá svým vměšováním a nepříjemnými způsoby, byla velmi žárlivá. Vyhrožovala, že se raději zabije tím, že vypije jed, než aby se v této věci sklonila před císařovou vůlí. Císaři to připadalo dojemné, ale také chtěl vyzkoušet její oddanost svému manželovi. A tak ženě vnutili lahvičku s jedem a řekl jí, aby buď přijala konkubínu, nebo svoji smrt. Bez váhání vypila lahvičku, jen aby zjistila, že je plná octa. Od té doby se „jíst ocet“ stalo metaforou žárlivosti a závisti.