Speciál: Zhuzhi Ci (báseň o bambusové větvi), část 1
竹枝词 1
*Pozn. Zhuzhi-Lang bude v této a následující kapitole kvůli své podobě popsán jako „to“ i jako „on“. Jen aby vás to přeskakování mezi zájmeny nezmátlo.
*
Zhuzhi-Lang věděl velmi dlouho, že je odpudivé stvoření.
Dokonce i v Nan Jiangu, který byl zamořen monstry, by se dal nazvat podivínem mezi monstry.
V té době se to nejmenovalo Zhuzhi-Lang; bylo to bezejmenné. Obecně řečeno, nebyl nikdo, kdo by měl takovou fantazii vymýšlet název pro něco, co bylo napůl lidské a napůl had, když to viděl plazit se po zemi. I kdyby na to měli schopnosti, démoni Nan Jiangu by do něj raději kopli jednou nebo dvakrát, nebo by mu zauzlovali ocas nebo by zkoumali, zda má tato věc nějakou Achillovu patu a jestli zemře, když zaútočí na její zranitelné místo.
Jeho každodenní rutina byla velmi jednoduchá: plazit se, hledat vodu, plazit se, hledat jídlo, plazit se, dostat se do souboje s ostatními démonickými monstry.
I když jeho vzhled nebyl ideální, nebyl v boji znevýhodněn. Naproti tomu jeho končetiny byly nejen měkké a hbité, ale jeho nechutný vzhled často odváděl pozornost jeho protivníků během bitvy kvůli tomu, že se cítili znechuceni.
Proto byla tato ošklivá a těžko vypořadatelná věc v Nan Jiangu nesmírně nepopulární.
Dokonce i kultivovaný šlechtic, jako byl Tianlang-jun, si to nějakou dobu měřil pohledem, když to poprvé uviděl, a pak se vší vážností řekl: „Tak ošklivé.“
Samozřejmě, že generálové v černé zbroji, kteří stáli apaticky za ním, nedokázali odpovědět. Jako by Tianlang-jun nadával na neznámou osobu, opakoval: „Je to příliš ošklivé.“
Důraz této věty byl příliš silný, že se to trochu stáhlo.
Přesto se zdálo, že v kritice tohoto šlechtice se nenacházelo žádné skutečné opovržení; příliš mnohokrát to vidělo pohrdání a odpor. Teď to takhle vůbec nebylo.
Tianlang-jun si graciézně dřepl, zíral na to a zeptal se: „Pamatuješ si na svou matku?“
Zavrtělo to hlavou.
Tianlang-jun řekl: „No, to je jen dobře. Kdybych měl takovou matku, obávám se, že bych si raději nic nepamatoval.“
Nevědělo to, co má říct. Samozřejmě, i kdyby to vědělo, neexistoval způsob, jak by to mohlo říct; dokázalo to jen syčet tichým, chraplavým hlasem.
Tianlang-jun se zasmál a řekl: „Nicméně jsou některé věci, které bych ti měl ještě říct. Tvoje matka je mrtvá. Jsem její starší bratr. Přišel jsem za tebou na její poslední žádost.“
Démoni jsou chladnokrevná banda. I když šlo o smrt jejich pokrevního příbuzenstva, dokázali to lehce překonat jedinou větou.
Nic necítil a jen nechápavě pokýval hlavou.
Zdálo se, že Tianlang-jun ztratil zájem a na rovinu řekl: „Dobře. Splnil jsem její poslední přání. To jsou všichni tvoji podřízení. Od této chvíle toto místo patří tobě.“
„Podřízení“, o kterých hovořil, byly ty stovky generálů v černé zbroji, kteří ho následovali. Ačkoli tyto věci neměly intelekt a neuměly myslet, také se nebály bolesti ani smrti a neunavily se a nezastavily; mohly vytvořit neporazitelnou armádu, a přesto byly jen tak mimochodem vydány do rukou příšery, která byla napůl člověk a napůl had.
Vstal, oprášil si pomyslný prach z lemu a otočil se k odchodu. Z jakéhosi podivného podnětu se „to“ pomalu začalo vlnit, aby ho to následovalo.
Tianlang-jun se zmateně ohlédl: „Proč mě sleduješ?“
Hadí chlapec se neodvážil pohnout. Když to Tianlang-jun uviděl, udělal další krok a ono se to začalo zase plazit.
Tianlang-jun se zastavil a zvědavě se zeptal: „Copak nechápeš, co říkám?“
Po dvou nebo třech kolečkách to Tianlang-jun jednoduše ignoroval a pokračoval dál sám s rukama sepjatýma za zády. A hadí chlapec ho takhle neobratně ‚následoval‘.
Tianlang-junova identita byla zvláštní, jeho rodová linie význačná a jeho postavení mimořádné; samozřejmě neměl nedostatek nepřátel. Cestou bylo nespočet potížistů. Tianlang-jun zjevně nepotřeboval něčí pomoc, ale „to“ vždy bojovalo zuby nehty se vším, co mělo, a přispívalo jakoukoli skrovnou silou, kterou mohlo dát.
Po několika útocích už Tianlang-jun nemohl ignorovat jeho existenci.
Vrhl několik pohledů na hadího chlapce, který byl celý pokrytý řeznými ranami a modřinami, a zhodnotil ho: „Je to pořád příliš ošklivé.“
Hadí chlapec, zraněný těmi slovy, ustoupil. Tianlang-jun se znovu usmál: „A tvrdohlavé. To není moc příjemné. “
Poté, co ho pronásledoval tak dlouho, se nikdy nevyhýbal žádným obtížím a překážkám. A přesto před touto nevlídnou poznámkou měl nutkání okamžitě se otočit a utíkat – ne, odplazit se.
Kdo by tušil, že v příštím okamžiku se Tianlang-jun dotkne temene jeho hlavy holýma rukama a povzdechne si: „Je to tak ošklivé a tvrdohlavé; tohle už nevydržím.“
Jeho čtyřmi končetinami a tělem pomalu protékal bizarní, teplý a chladný proud.
Ale kde se vzaly ty čtyři končetiny?
Hadí chlapec velmi rychle zjistil, že jeho původně zdeformované končetiny nějak nahradily zcela neporušené končetiny. Na jeho nových dlaních mu teď narostlo deset prstů, které kdysi považoval za delikátní a mimo jeho dosah.
Teď to bylo tělo mladého muže. Asi patnácti nebo šestnáctiletého, se světlou pletí a štíhlým tělem, zdravý a kompletní. Tianlang-jun odtáhl ruku a jeho uhlově černé zorničky odrážely postavu v bílém.
Tianlang-jun si podepřel bradu rukou a řekl: „Myslím, že to vypadá lépe. Máš nějaké námitky?“
Otevřel ústa, chtěl promluvit. Nebylo pro něj snadné získat lidskou podobu, ale jeho jazyk a ústa odmítaly poslušnost. Slabika mu opožděně vyklouzla z úst až po poloviční pauze, kterou předehnala teplá tekutina, jež mu vykoukla z očního důlku.
Ačkoli Zhuzhi-Lang pevně věřil, že Junshang měl vždy pravdu, tajně si myslel, že Junshang je tak trochu blázen.
Po získání povolení sledovat Tianlang-juna, trvalo velice dlouho, kdy Zhuzhi-Lang stále chodil beze jména.
Tianlang-jun stěží rozkazoval lidem kolem, takže nikdy neměl potřebu zvolat jeho jméno. A tak se takto motali několik měsíců.
Tak to pokračovalo, až jednoho dne chtěl najít sbírku poezie z lidského světa. Nemohl ji najít, ať hledal jak chtěl, a tak neměl jinou možnost, než někoho požádat, aby mu pomohl. Najednou mu tehdy došlo, že má ještě synovce, který si nenápadně dřepí v rohu pracovny.
Jenže po „hej“ ho vlastně nenapadlo nic, čím by věta pokračovala. Tianlang-jun se na okamžik zamračil a zeptal se: „Ptal jsem se někdy na tvé jméno?“
On upřímně odpověděl: „Junshangu, tento podřízený nemá jméno.“
Tianlang-jun se zmateně zeptal: „Jak je možné, že nemáš jméno? To je tak zvláštní. Tak jak ti mám říkat?“
On odpověděl: „Junshang mi může říkat, jak se mu zlíbí.“ Když to řekl, přešel do přední části knihovny a sebral básnickou sbírku – kterou tam Tianlang-jun náhodně vložil, když ji dočetl naposledy – a podal mu ji oběma rukama.
Tianlang-jun byl velmi spokojen, když si knihu vzal a řekl: „Není žádný velký problém, nemít jméno. Vybereme jedno.“ Sklonil hlavu, náhodně otočil dvě stránky, vybral slovo a mimoděk řekl: „Budeme ti říkat Zhuzhi-jun.“
Jeho zrak byl dobrý; věnoval mu několik pohledů.
Mezi zelenými vrbami řeka plyne, zpěv mého milého se z lodi line.
Západ je zahalený v dešti, východ vyhřívají sluneční paprsky,
můj milý je tak hluboce zamilován, stejně jako je dnes hezky.*
Zhuzhi-Ci (Báseň bambusové větve). Zakroutil hlavou.
Tianlang-jun řekl: „Nelíbí se ti?“ Předal mu knihu. „Tak vybíravý. Nuže si jedno vyber sám.“
Nevěděl, jestli se má smát nebo plakat. Odpověděl: „Junshangu, tímto způsobem lze oslovovat pouze šlechtice.“
Tianlang-jun řekl: „Tak mladý, a přesto tak náročný. Zapomeň na to, v tom případě ti budeme říkat Zhuzhi-Lang.“
Do ničeho, co dělal, opravdu nevkládal srdce. Nedal své srdce do toho, aby mu dal nový život, ani nevložil srdce do toho, aby mu dal jméno. Dokonce ani nevložil své srdce do zrodu „Zhuzhi-Langa“ v tuto chvíli, na tomto místě.
Ale bez ohledu na to, jak lhostejný byl nebo jak moc se vším nakládal jako s dětskou hrou, stále byl Tianlang-junem, kvůli kterému by procházel ohněm a vodou a riskoval by život a údy.
Nenapadlo by ho, že Tianlang-jun také přemýšlel o tom, zda byl tento synovec hadem tak dlouho, až z toho trochu zhloupnul.
Neoslovoval by ho jako ‚strýčku‘; musel to být Junshang. Nezůstal by v Nan Jiangu, aby byl bezstarostným feudálním pánem; musel přijít a být posluhovačem. Nepřijal by dobré jméno urozeného stavu; muselo to být o stupeň níže.
Byl opravdu trochu hloupý. Ale dobře, nikdo s tím nic neudělá, když uvážíme, že mít trochu natvrdlý mozek byla záležitost na celý život. Nechme ho být.
Tianlang-jun měl ze srdce opravdu rád všechno, co se týkalo lidských bytostí.
S největší pravděpodobností cítil, že démoni jsou snůška chladných a nudných věcí. Pro tuto cizí rasu platil jiný příběh, jeho nadšení pro lidstvo se blížilo abnormálnímu a jeho romantizace o lidskosti se blížilo přehánění.
Pokaždé, když se vydal na výlet, místo, které navštěvoval nejvíce, byly pohraniční země. Překračoval hranice a při krátkém poslechu vyprávění popíjel šálek vína nebo se delší dobu toulal a kochal se krásami přírody, ať už to bylo na rok nebo podobně, nikdy to nebylo předmětem sporu.
Údajně Tianlang-jun neměl rád, když se mu někdo věšel na paty; generálové v černé zbroji byli obvykle vysíláni po tisících a stovkách. Ale za prvé, Zhuzhi-Lang nebyl nikdy rozvláčný a za druhé nebyl nikdy všetečný. Jen se za ním mlčky táhl; jako by vůbec nikdy neexistoval. Příležitostně pomáhal platit účet nebo vyřizovat pochůzky a podobně, a byl opravdu šikovný a pozorný k jeho potřebám, takže se hodilo, když ho měl kolem sebe, takže ho Tianlang-jun celkem toleroval.
I když se setkal s tou dívkou Su, nevadilo jim, že je poblíž. Mlčky s ním zacházeli jako s hadem, který nerozumí lidské řeči a slovům lásky, často se starali o své věci a chovali se, jako by tu nikdo jiný nebyl.
Jen jednou promluvil Tianlang-jun, aby odehnal Zhuzhi-Langa, i když použil slovo „vypadni“. To bylo jedinkrát, kdy Tianlang-jun, který vždy toužil být opravdovým gentlemanem, řekl jedno z nejhrubších slov, jaké kdy pronesl.
Na hoře Bailu.
Poznámka překladatele:
*Zhuzhi Ci 竹枝詞- nebo také básně bambusové větve, je typ poezie yuefu. Také se jí říká „zhuzhizi“ a vychází z lidových písní z regionu Chongqing, v době éry Tang (618-907).
*Překlad té básně do češtiny je jen amatérský, odnikud to necituji.
Chtěla bych vám doporučit jeden wuxia seriál – THE SILENT CRIMINAL. Kdo neviděl, měl by to napravit. 🙂
