Jelikož máme vyučování až odpoledne ode dvou, zajdu ráno do své oblíbené pekárny. Naberu chleba a nějaké plněné bulky, jeden bochník mám pro Donnu. Na dnešku mě štve to, že test máme takhle blbě odpoledne, člověku už to zkrátka tak dobře nemyslí jako ráno a tak si jako prevenci udělám velice silný mačča nápoj na povzbuzení. Do půl litrové láhve dám 6 lžiček mačči, zaleju trochou vody a samozřejmě sójovým mlíkem. To má příchuť Earl Grey, což je docela zajímavá kombinace. Měníme učebnu, tento týden jsme v 5. Až dosud jsme byli ve 4.
Osazení se taky mění. Milithe přesunuli, Mikeyho taky, přibyla Raffa. Je to tu. Test. Učitelka píše na tabuli info: krátký testík 10 minut, dlouhý test 40 minut, pohovor 10 minut. Ptá se nás, v jakém pořadí chceme chodit na pohovor, takže se postupně hlásíme. Já jdu jako čtvrtá. Ale předtím stihnu udělat krátký testík a kousek z velkého testu, protože jsem prostě rychlá a tak nějak věřím, že ten test dám. Samozřejmě, u pár věcí si nejsem jistá a tak tipuju.
Pohovor probíhá v učebně 1. Učitelka Asami-sensei tam sedí za stolem s noťasem. Ptá se mě na klasiku – co jsem dělala o víkendu, jestli musím zítra vstávat atd. Samozřejmě v otázkách používá gramatiku, kterou jsme se učili a já jí odpovídám s gramatikou, kterou jsme se učili. Pak přijde to nejhorší, co jsem očekávala: rodina. Popsat co dělají, jací jsou. Rovnou jí řeknu, že mamka loni zemřela, naštěstí se udržím a mluvím dál. Mluvím o bráchovi, ale jak mám říct, že dělá projektové studie na záplavy a úpravy pozemků? No, tak řeknu, že je vysoký, milý a nejlepší brácha. 😀 Prostě říkám žvásty, ale aspoň něco.
Vrátím se do třídy a pokračuju v testu. Nejsem si jistá u cvičení s půjčováním deštníku, jelikož fráze tam musíte doplňovat. Něco tam napíšu, lepší než nic. Tohle cvičení má celkem dost bodů na to, jak je krátké. Poslední cvičení je nejlehčí a líbí se mi nejvíc: je o pravidlech v knihovně. Na tohle cvičení si velice dobře pamatuju, když jsme ho probírali, a tak to nečtu úplně do detailu a rovnou píšu křížky a kolečko. Formy sloves jsem se učila , ale když si člověk potřebuje vzpomenout, do které skupiny ono sloveso patří, má prázdno. Přeškrtnu třeba jedno sloveso, napíšu jeho tvar jinak, abych se pak dozvěděla, že to první napsané bylo správně. Tak to chodí, co napíšete napoprvé, je správně, když to přepíšete, je to špatně.
Pak už jen probíráme gramatiku 20. lekce, která se začíná pěkně komplikovat. Přecházíme ze zdvořilého stylu do neformálního. Tohle jsem se začala učit v roce 2011 v učebnici japonštiny od LEDY. Všechny formy jsou hned na začátku a já nevěděla, kterou se mám učit. Tady v GENKI začínáte právě se zdvořilou a až po tom s neformální. Z testu mám celkově dobrý pocit, spíš se bojím o Donnu, protože časový limit je pro ni prostě nedostačující.
Alice navrhuje, že bychom se mohli jít podívat na osvětlený Kijomizu-dera. Řeknu, že se přidám. Nakonec nás jde šest: Dianne, Donna, Alice, já, Lorean, Jay.
Od školy to máme ke Gionu přímo rovně, jelikož je po šesté, všude se začíná stmívat. Bavím se s Alice, je to ta holčina z Itálie. Jednou totiž při hodině zmínila, že by chtěla být „social worker“. Tak se ji ptám, co tím myslela. Ona že kvůli tomu, jak uprchlíci ze Sýrie a okolních států prchají do Evropy a že je Švýcarsko nechce a zůstávají v Itálii, by s nimi chtěla pracovat. Ona je z města Como, prý jich je tam spousta. Říkala, že s nimi pracovala půl roku jako dobrovolník v Miláně a že jim chce pomoct právě z důvodu toho, že my máme domov a peníze a oni nemají ani jedno. Jenomže zjistila, jak jsou ty lidi mentálně a kulturně rozdílní, samozřejmě i kriminalita v jejím městě se zvýšila, avšak teď si není jistá, jestli by s nimi chtěla i nadále pracovat. Odlétá za týden a souhlasíme, že jsme nečekaly, že tu bude taková zima. Na rozdíl ode mě má aspoň tlustý kabát. 😀
Vystoupáme skrze Gion k bráně a pagodě pod Kijomizu-dera. Tam je stánek se vstupenkami. Vstupné je 400 jenů, což mě udivuje, protože přeci to osvětlení musí něco stát. Druhý den se dovídám od Donny, že normálně vstupné za dne je 800 jenů… Jay se po koupi vstupenky ptá, k čemu to je. Donna mu říká, že je to vstupenka. On: „Aha“, usměje se a ona mu praví, že nejdřív by se měl zeptat, za co dává peníze. 😀 Prostě Jay.
No musím říct, že to byla nádhera. Všechno je tlumeně nasvícené, dokonce obrátili reflektor i na měsíc a tak si s holkama děláme srandu, že přivolávají Batmana. Dá se projít až do zadní části chrámu. Vše má naprosto jinou, fantastickou atmosféru, dokonce i turistů je tu málo! A takové ticho a klid. Říkám, jak je to tady romantické. Vidíte na celé Kjóto, stromy pod chrámem jsou také nasvícené, ale ještě nekvetou, je vidět na mohutné pilíře, na kterých chrám stojí, jelikož je na svahu a uprostřed města se tyčí Kjótská věž.
Musím sem ještě jednou zajít, ale s foťákem.
Na byt přijedu, celá nabitá a rozzářená, ale jdu spát až v jednu ráno. V úterý máme výuku od půl dvanácté, ale nějak se mi nechce být samotné na bytě a tak vyjdu po půl desáté a kolem tři čtvrtě jsem na škole. Hned u vstupu na schodech sedí Čiago se sluchátkama. Říkám mu, jak ráda ho vidím. Pak spolu jdeme nahoru do společenské místnosti a povídáme si. Zjišťuju, že mám pořád problém porozumět jeho angličtině. Mluví výborně, ale mluví dost rychle, kolikrát drmolí a výslovnost má taky jinou, než znám. Ehm, tak se snažím.
Vypráví mi o svých poznatcích ohledně japonské společnosti. Je to dost zajímavé. Například to, že veřejné vysoké školy jsou placené, že hodně studentů si musí najít práci, nebo si půjčí. A také to, jak jsou Japonci hnáni právě na vysokou, jelikož pak mají větší šanci se někde uchytit, najít lepší práci za lepší prachy… Pak se k nám připojí jeden Američan z Genki týmu a mluvíme dál o japonské společnosti, jak to chodí v japonských firmách atd. Je to dost zajímavé. Myslela jsem si, že si budu číst Purpurové řeky na čtečce – DOPORUČUJI – ale přečetla jsem tak jednu stránku, protože potom přišla Donna a pak jsme šli do učebny.
Dnes se dovídáme výsledky. Já tedy ne, ale testem jsem prošla. Jay, Donna a Alice neprošli, musí opakovat. Rafu a Lorean přesunuli do jiné třídy, takže jsme jen ve čtyřčlenném složení. A to nás bylo na začátku 9. Nora, ta 16letá není přítomna. Nikdo neví, co s ní je, ani učitelka. Máme na první dvě hodiny Hanu-sensei. Já jí říkám čarodějka, protože minulý pátek měla takový zajímavý černý outfit s černou pelerínou a vypadala zkrátka jak čarodějka. Je taková křehká, malá a má příjemný hlas, proto ta přezdívka. 😀
Je znát, jak hodiny ubíhají pomaleji, když je nás jen takhle málo. Samotnou mě to překvapuje, divím se, že nikdo z nově příchozích k nám nepřibyl. Ale příští týden budeme ve zbrusu novém složení, protože Jay a Alice odjíždějí. O přestávce ukazuju Donně neteřinku a bráchu. Byly jsme ve třídě jen my dvě a Keigo-sensei si tam přišel dát věci a jak jsem jí ukazovala ty fotky, zvědavý pan učitel se přišel taky podívat a když uviděl Emičku, s podivem se zeptal: „Akačan?“ Já: „This is my niece“, protože jsem nevěděla jistě, jak se řekne, jelikož to slovo je něco podobného jako „mago“ (まご). Chtěla jsem si vzít na moji nejstarší spolužačku facebook, ale nějak jsme to zamluvily.
Tak, tady se ještě chytám té gramatiky, ale začíná se to všechno mixovat, děláme si srandu, jak snímky prezentace prochází jako kulomet – ta ta ta ta. Dostaneme dva listy úkolu, už to není jednoduché jako před několika týdny. Tady to už chce dost přemýšlení a uvědomit si převádění zdvořilé formy na neformální, tzv. plain form.
Myslím, že nejzábavnější hodiny jsou právě s tímhle učitelem. Je vidět, že opravdu miluje vyučování a to, že může předávat svoje znalosti tolika cizincům. Třeba jako plus beru to, že když jsme s ním měli hodinu kandži, všechny znaky psal na tabuli a dokázal vysvětlit jejich etymologii. Ale když jsme měli včera Juri-sensei, ta nám jen jejich psaní promítala na tabuli. Ach, ještě nesmím zapomenout – po dopsání testů jsme si vzali červenou propisku a všechny papíry spolu prošli. Učitelka nám napsala či zakroužkovala správné odpovědi na tabuli, takže kde byla chyba, tam jsme udělali křížek. Byla jsem sama překvapená, že například první papír s gramatikou jsem měla celý dobře. Ale, dneska, když Asami-sensei donesla testy zpátky těm třem „propadlíkům“, aby se na ně mohli podívat, mě Donna upozornila na to, že strhávají body i za špatně napsanou katakanu či hiraganu. Jejda, když to člověk píše v rychlosti, prostě to naškrábe. Takže na tohle si budu muset dát pozor.
Donna si to projde a všimne si i toho, že měla 59 bodů. S 59 neměla mít možnost opakovat test a rovnou propadnout do nižší třídy, ale říká, že se nad ní smilovali, protože je stará. Do 70 bodů jste v poho, 69 – 60 znamená, že opakujete test. Pod 60 jste neprošli. Dokonce dostanete i přepsané otázky a odpovědi vašeho interview. Srandovní bylo to, že ráno jim sdělili, že test budou opakovat dnes odpoledne po vyučování. Pak ale přišli učitelé s tím, že to budou opakovat zítra.
Po škole totiž vyrážíme s Donnou do čínské restaurace, která je hned za budovou. Mary se k nám nepřipojí, ale ptáme se Čiaga, který se za námi jde podívat po vyučování. Jeho přesunuli do skupiny, která momentálně dělá 14. lekci. To znamená, že to opakuje znova, ale prý mu to nevadí. My už jsme o šest lekcí dál a já jsem ráda, že budu pokračovat dále.
Čiago říká, že se připojí. Ukazuju mu na mapě restauraci, končí před šestou, my máme rezervačku na pátou. Číšník nás zavede do prvního patra do naprosto prázdné restaurace. Říkáme, že nechápeme, proč po nás chtěli rezervaci. Interiér je ale fakt pěkný, prostě čínský a k tomu hraje čínská tradiční hudba, což miluju. Oběma se nám tam moc líbí. Objednáváme si aperitiv, pak meruňkový a liči likér, talířek krevet a nakládaných okurek.
Probíráme test a já jí říkám, jak jsem probírala počáteční test na školu s japonštinářkou. Ta mi totiž říkala, že u některých cvičení není ani jedna správná odpověď, že jsou vytržené z kontextu. No, trochu zvláštní. Pak jsem ještě nadhodila to, že když jsme si opravovali testy, měla jsem tam jinou částici a ptala se učitelky, jestli tam jde taky použít. Nebyla si jistá a řekla, že se zeptá jiného učitele. Tady je vidět, že některý učitel je v něčem slabší, některý silnější. Například jak jsem psala – Juri-sensei nepsala kandži na tabuli, když jsme měli hodinu kandži a nevěděla moc z etymologie, ale Keigo-sensei je psal na tabuli a bylo vidět, že etymologii zná a baví ho (trochu jsme probrali i čínské znaky, jen ale okrajově, protože Donna samozřejmě umí víc čínsky než japonsky a ta čínština se jí plete s japonštinou).
Kolem šesté dorazí Čiago, tak nás to potěší. Dáme tedy půlku té kachny – číšník to krájí přímo před námi. Akorát… no, čekala jsem, že toho masa bude víc. Ale i tak jsme si pochutnali, protože se to podávalo s tenkými plackami, nasekanou okurkou a cibulkou. Vše se zabalí do té placky a jí. Povídali jsme si samozřejmě o politice a politických režimech. 😀
Pořád bojuju se svoji ájinou, ale už je to lepší. Strávíme tam velice hezký podvečer. Donna ještě vypráví o jejích kamarádech, které má v Číně, na Taiwanu, v Americe. Teď snad bude mít i jednu v Čechách. 😀
Až ve středu mám na portálu výsledky testu – 85 %. Super, věděla jsem, že to udělám. V pátek Jay končí, potom pojede ke své babičce, která bydlí u Tokia a stráví tam u ní měsíc a bude pokračovat v tokijském GENKI. Ten se má, taky chci mít příbuzné nebo kamarády v Japonsku! Jelikož jsme tenhle týden začali 20. lekci, vrháme se na „plain style“. To znamená všechna slovesa a přídavná jména převádět ze zdvořilé (jednoduše řečeno) na tuhle běžnou. No, já jsem zastánce té zdvořilé, tuhle naštěstí znám taky, ale stejně, když dělám třeba úkol, pořád tam mám chyby. Ale co, chybama se člověk učí.
Dneska je pěkně a slunečno a tak si beru s sebou foťák a hned po škole se vydám hezky s batůžkem plným učebnic na výlet k DAIGÓDŽI. V tomhle komplexu chrámu jsem byla před 8 lety a hlavním tahákem je tam pro mě výšlap na horu Daigo.
Metrem sjedu na zastávku „Daigo“. Potom jdu podél hlavní, abych po pár minutách zjistila, že jdu špatným směrem. Otáčím se a stoupám do kopce a potom… Tadááá, proč to tady nepoznávám? Vzpomínám si, že jsme procházeli nějakou obytnou čtvrtí se zajímavými dlažebními kostkami, ale ty tu nejsou. Turistů je zde hafo, rojí se kolem hlavní brány. Uvnitř to ale poznávám, tenkrát jsme tu byli na festivalu a myslím, že vstup byl zadara. Nyní chtěli 1500 jenů. V ceně ale máte tři oblasti chrámu, já jdu do té hlavní, kde je pěkná pagoda.
Kvete tu pár sakur, překvapuje mě, jak je to v jedné části totálně vykácené, některé stromy se ještě neprobudily a tak není moc co fotit. Koukám do mapy a hle, stezka vede od areálu vzadu. Jenomže tam jsou protáčecí dveře. Ze vstupenky jsem využila jen jednu část a říkám si, že třeba ty ostatní dvě navštívím jindy (třeba to půjde). Prostě mě zajímá ta příroda. Hned za areálem je malá svatyně s pěknou žulovou torii a vidím tam budku… Aha, cesta do kopce je placená. Jenomže! Hned vedle vede druhá stezka. A tak ji zkouším. Koukám do Mapy.cz a tahle je tam taky vyznačená, je spíš pro outdoorové cyklisty, tolik se neklikatí a taky vede na vrchol hory Daigo-san.
Co budu povídat, za chvíli se svléknu do trika, mám své Alpinepro trekovky a džíny. Cestou potkám jen jednoho Japonce s kolem. Celá stezka vede lesem, výhledy bohužel postrádá, ale výšlap je příjemný a nenáročný.
Na hoře vylezu u silnice, k vrcholku se musí ještě vystoupat po cestě. Na mapě je označená vyhlídka, a tak tam jdu, dojdu k areálu Kaisan-do, který byl založen už v roce 911. Nikdo tam není. Taková paráda! Sluníčko sice svítí, ale větřík fouká a podloží je kamenné, takže si beru tenounkou bundu. Dávám svačinu v podobě moči koláčku, napiju se a z lavičky koukám na dřevěnou halu chrámu, která mi přijde z nějakého důvodu zajímavá. Výhled sice je, je vidět na Ósaku, ale na focení to není, je tam mnoho stromů.
Cestou zpět potkávám hrstku lidí. Pod vrcholem se nachází další komplex budov, vše je zapsané na seznamu UNESCO. Spiritualita je tu neskutečná a chlad taky, takže si musím obléknout ještě svetr. Tohle místo má fakt grády, nikdo tu není, ke všemu cítíte takovou úctu, že byste si ani nahlas nedovolili promluvit. O kousek dál jsou veřejné WC, kde jsou jen záchody do země a toaleťák. Žádné splachovadlo, jo, tohle mám ráda, takové to „raw“. Dolů scházím stezkou, která byla od spodu placená, takže zase radím, pokud se chcete vyhnout placení, jděte prostě jinudy. 😀
Ve městě chci fotit Kawaramači, jenomže se mi nějak rozjebe foťák, resp. jsem si tam nějak rozštelovala kolečka… Někdo mě zdraví zezadu a ona to Katka! Ptá se mě, jestli něco teď mám, říkám jí, že fotím, ale že se mi to nějak pojebalo a že mířím domů na večeři. Uvědomuju si, že jsem s ní nikam nešla, tak si říkám, že se s ní pak na něčem domluvím. Dobře, půl roku jsem na foťák nesáhla… Aha, už vím, kde je chyba. Řeknu si, jak jsem tupá a nastavím si focení na režim, jaký jsem měla předtím. Zrovna teď totiž zapadá slunce a jeho paprsky se odráží v oknech obchoďáků a firem na Kawaramači, vypadá to pěkně, ale bohužel…
Vsunu sem jednu důležitou poznámku. Bavila jsem se s Čiagem. Říkám mu, že mu chci ukázat jedno video – byl to sestřih Miloše Zemana, jak šel opilý do Svatovítské katedrály, jak potom zakopl na nějaké schůzi. No prostě jsme se u toho řehtali a on mi pak povídal o Brazílii. Potom říkal, že letí do Jižní Koreje. Proč? Dávejte pozor – studenti tady normálně nejsou na Working Holiday. Dělají to tak, že sem přijedou na 90denní bezvízový pobyt a potom letí na pár dní do Koreje. Pak se vrátí, na imigračním jim vlepí do pasu razítko na dalších bezvízových 90 dnů a studují dál.
Donna prošla opravným testem. Vlastně všichni jím prošli. Vrátí se i Nora. Má nalakované nehty, rtěnku, vyrůstá v dospělou dámu. Možná jsem ji trochu inspirovala já, páč každý den nosím rtěnku. 😀 V pátek začínáme konečně hned ráno v půl desáté. Přinesu si hrnek z Bosny jako obvykle a tentokrát i malou krabičku sójového mlíka s kávovou příchutí. Udělám si kávu s mlíkem, chutná to docela dobře. Podlahy tady byly celý týden studené, měla jsem chladné nohy, včera se mi nepodařilo sehnat papuče a tak si dnes beru dvoje ponožky. Ty hotelové papuče jsem musela vyhodit, protože když jsem je myla pod vodou, rozpadly se. 😀 Dneska je Jayův poslední den. Ptáme se ho, jestli má připravený proslov. Prý ne. No pohodář.
Už nějakou chvíli mám v hlavě jednu věc – seznámit se s někým, najít si japonské kamarády. Milithe před pár týdny zmiňovala apku BUMBLE. Tak jsem si ji včera stáhla, vyplnila profil a… proč mi na přátelství vylézají samé ženy? To v Kjótu nejsou chlapi? Mluvila totiž o tom, že se skupinou nějakých lidí jeli někam na výlet. Doufala jsem v to samé, ale… jí ani není dvacet, v tom bude ten problém. A tak to zkusím přepnout do „Dating mode“. Napíšu jednomu týpkovi, který je Taiwanec, ale žije v Kjótu. Pak projdu nějaké xichty. Popravdě, ty profilovky jsou kolikrát příšerný a 50 % tvoří cizinci. Přihlásím se ještě na staré dobré BADOO. Loni jsem si psala s tolika Taiwanci, ale teď nenapíše ani jeden. Jsem z toho smutná, mám fakt smůlu. Jak se mám seznámit?
Facebook. Mám ještě jedno eso v rukávu a to jsou srazy organizované někým z Kjóta, kde se sejdete s Japonci a ostatními cizinci za účelem pobavit se, popovídat si anglicky. Skupinu, kde se tyhle akce vylepují, vyhledám a řeknu si, že tam zajdu. V sobotu se to bude konat ode dvou u řeky Kawogama pod sakurami. Proč to nezkusit?
Znovu k pátku. Donna všechny dostává, jak se vždy na něco ptá, kolikrát se do toho zamotá, používá angličtinu, takže někdy učitel pochopí její pointu a někdy ne. Ona je tady takový spojník. Když nastoupí někdo nový, sedne si k němu a ptá se ho, odkud je. Moc ráda mluví s lidmi a seznamuje se. Končíme ve 13:15, všichni jdou do společenské místnosti, kde už jsou připraveny židle. Absolventi se řadí u zdi, někdo pouští hudbu, každý z nich má proslov. Někdo řekne jen „Já jsem X a děkuju všem“. Jako Jay. 😀 Mary, ta zdravotní sestra ze států, které je 70, má nejdelší a nejhezčí proslov. Mezi absolventy je taky Katka. Zapomenou na ni, protože má pokračovat v Tokiu. Taky si připraví vtipný proslov. Všichni sklidí velký potlesk. Jeden kluk tam má triko se sprostým nápisem, vůbec se nestydí.
Po proslovu spolu mluvíme a sedíme u jednoho stolu. Přinesla jsem si totiž oběd, hovězí směs se zeleninou a rýží. No je to hrozně dobrý, navařila jsem si skvěle. Katka ukuchtila borůvkový knedlíky, koupila na ně i smetanu a borůvkovou omáčku. Přendavá to z krabiček na tácky a nabízí učitelům. Chválím ji za to, že je uvařila za tak jednoduchých podmínek. Ještě mi řekne, že mám hezký oči a já na to, že to by mi měli říkat chlapi. 😀 Nějakou chvíli si povídáme, neuvědomila jsem si, že všechno tak rychle uteče a že jsme spolu ani nikam nevyrazily. Popřeju jí všechno nej a úspěch, poprosí mě, abych jí poslala fotky sakur.
Dianna a Donna se dohodly, že půjdou někam do muzea. Ptají se, jestli jdu taky, říkám že jo, ale nadhodím Filozofovu stezku. Holky schválí tenhle návrh, vyhledají bus a vyrážíme. Dianna je nachcípaná, pokašlává, má na sobě tepláky, svetr, mikinu a šálu. Venku je celkem teplo, ale když je člověk nemocný… Nemám ráda městské busy, ale nakonec není aspoň nacpaný k prasknutí. Od zastávky jdeme k FILOZOFOVĚ STEZCE. Je to moc hezké místo. Ano, turisté tu jsou, ale je tu takový poklid a ticho. Jedná se o úzký vodní kanál, který lemují sakury. Ty ještě nekvetou, až příští týden. Takže se sem vydáme určitě znovu. Já jsem po obědě, ještě jsem zbaštila moči rolku se slanými fazolkami a krémovou náplní, ale ony ještě nejedly. Pár restaurací se zamítne, ale u konce stezky do jedné zaplujeme. Jdeme až na zahrádku. Je to paráda, ani jedna nemáme žádné starosti.
Objednají si jídlo, já pivo. Pivo je dobré, jim taky chutná. Akorát Dianna si objednává limonádu s ledem na to její nachlazení. Na servírce je vidět, že má ostych a zároveň jakousi fóbii. Je to pro Japonce typické. Turisté jsou tu hlavní pilíř pro ekonomiku, ale oni je v podstatě moc rádi nemají. Cizinci jsou pro ně pořád cizinci, nevyzpytatelní, kolikrát nevychovaní atd.
S Donnou nasedneme na bus, ale potom po dojetí do terminálu u jedné zastávky na metro se otáčí a jede zpět. Omlouvá se mi, viděla tohle spojení na Google mapách. Říkám, že vystoupíme na nejbližší zastávce a uvidíme. No, teď přebírám iniciativu já, kousek za řekou je zastávka metra, pojedeme na Šidžó a přestoupíme na Kawaramači. Bude to rychlejší než nějaký plazivý bus. Takž to tak uděláme. Rychle se otočím na bytě, převléknu se do teplejšího a hodím do batohu foťák. Vyrážím totiž na mé oblíbené noční focení.
První zastávkou je JASAKA. Tahle svatyně je jako úl, všude tolik lidí. Ale vstup je zadarmo a za chvíli se dozvídám, proč je tu takový chumel. Jsou tu totiž všude stánky s občerstvením, svatyně je hezky nasvícená, hledám různé zábradlí či sloupky na noční fotky. Moc se mi líbí statná sakura v parku Muromači nebo jak se jmenuje, hned za svatyní. Všude voní to jídlo, kručí mi v břiše, ale nechci si nic dávat. Míjím ještě „obake jašiki“. Strašidelný dům, působí dost lacině, tohle můžete vidět v mnoha anime, kde se hrdinky bojí a křičí strachem. Je to takové laciné, ale to je toho účel. Někdy musím zajít dovnitř.
Cestou od Jasaky míjím další hezky nasvícená místa. Ani nemusím jít dle mapy, protože od Kijomizu-dera svítí znovu silný reflektor do nebe. Úplnou náhodou najdu jednu ikonickou pagodu, nevím, jak se jmenuje, ale snažím se ji vyfotit. Potom procházím Gionem, atmosféra, i když je tu plno turistů, je prostě skvělá. Cítím, jako bych se ocitla ve starodávném Kjótu, všude kolem jsou ty tradiční dřevěné domy a křivolaké uličky.
U KIJOMIZU-DERA zaplatím 400 jenů vstupné a začne se fotit. Bohužel, zábradlí není úplně ploché, takže nedokážu vyfotit na teleobjektiv Kjótskou věž, je nezaostřená. Jinak ostatní se mi daří celkem hezky fotit na dlouhý čas, takže jsem spokojená. Vracím se na byt, je před desátou. Jsem nabitá noční výpravou, vrhnu se rovnou na úpravu fotek, koukám na Bumble, kde mi nikdo nepíše a na Badoo, kde mi taky nikdo nepíše, jen lajkují. Jsem samozřejmě zklamaná, člověk čeká, že se mu někdo ozve. První psát nechci. Napíšu jednomu Taiwanci, se kterým jsem si pár vět vyměnila loni. Tak uvidíme zítra. Jsem překvapená z fotek, jak pěkně vyšly a jak se s RAWem dá pěkně pracovat. Ořezy a rovnání horizontu si nechám na zítra. Všechny fotky dávám na 2 TB disk, upravuju je v Capture One. Naštěstí můžu podruhé použít zkušební verzi na 30 dní.
OD KOLAPSU K BARU
Sobota. Celou noc jsem nemohla spát. Myslela jsem na tisíc věcí, ale vše bylo pozitivní. Usla jsem tak kolem druhé ranní. Budím se v 7:34. Aha, a to jsme si myslela, jak si pospím. Venku je slunečno, krásně. Kouknu na mobil. Na Bumble nic, říkám si, že to odinstaluju ale na Badoo… Co? Najednou mi napsali 4 lidi? To je pecka! Takže radím vám, seznamka jen na Badoo. 😀 Ale stejně vím, že ty lidi si budou chtít jen chatovat a že to vydrží tak týden. Prostě Asiati. Avšak, náladu mi to zlepší. Umyju si vlasy, dám si k snídani poslední plátky rýžového chleba opraženého na pánvi s avokádem jako pomazánkou a sójový jogurt s ořechy a jahodami.
Dneska se chystám na tzv. Meet up. Je to akce organizovaná Japonci za účelem kulturní výměny a procvičování angličtiny. Našla jsem to na Facebooku, tohle se má konat ode dvou, sraz bude u stanice Kitaodži a půjde se piknikovat k řece.
Stojím u severního východu číslo 1 a vyhlížím lidi s taškami. Nikdo tu není. Jediní Japonci, kteří tu byli s taškami, čekali na auto. Ani nikoho nevidím procházet kolem, protože hned za budovami je řeka, takže bych ty lidi musela vidět. Čekám 10 minut a když ani za rohem není ani noha, jdu k řece sama. Fouká vítr, slunce je za jemným závojem z mraků a je kolem 21 C. Rozprostřu osušky, položím polštářek, vyndám krabičku jahod a sním je. Ano, mrzí mě to, ale co se dá dělat. Je tady příjemně. V dáli se zvedají hory, kolem je spousta lidí, atmosféra je klidná a pohodová. Sním ještě malý pytlík oříšků. Zpátky jdu podél řeky směrem Kawaramači a potom nad ním zahýbám až dojdu na byt.
Nevzdávám to a najdu další Meet up. Koná se zítra, sraz ve čtvrti Gion, vyhlášená čtvrť gejš. Jen doufám, že tam někdo přijde. 😀 Ještě si dojdu do LIFE na nákup a pak mi píše Donna, že pro mě něco má. Jdu na její byt, protože ho chci vidět. Na stěnách má totiž tapety, že to vypadá jako betonové bloky a na stěně u postele má tapetu cihel. Na další stěně má rozvěšené různé mapky a brožury, koupila si i křesílko od IKEY. Má tam sice bordel, ale je to takové útulné a hrozně cestovatelské. Dá mi kytku. Brambořík. Myslela na mě, protože jsem jí říkala, že loni koncem března mamka umřela. Je moc hodná, obejmu ji, poděkuju a jdu koukat na Doručovací službu slečny Kiki v českém znění a pak otevřu učebnici kandži.
*
Neděle. Povím vám příběh. Zajímavý a plný kontrastů. Loni jsem strávila celý rok doma. Prostě jsem bydlela v domě rodičů v té špinavé vesnici, v domě, kde mi každý kout připomínal mamku. Po její smrti mě to tam dost mučilo, na co jsem se koukla, to mi ji připomnělo, když jsem viděla její věci v ložnici, její kabelku, doufala jsem, že to není realita a že se vrátí. Nebyla jsem naprosto schopná zapadnout mezi normální lidi, tím myslím začít někde pracovat. Na pohovorech jsem byla, ale buď mě nepřijali, nebo mě přijali a já tam po 3 dnech skončila. Protože jsem nemohla být s těma normálníma lidma. A hlavně, ta firma se zabývala lékařskými potřebami, což mi připomínalo nehezké věci.
Takže jsem veškerý svůj volný čas investovala do překládání čínských web novel. Od pondělí do neděle, ráno jsem začala, večer skončila. Mezitím jsem si dala samozřejmě snídani, uvařila oběd atd., v létě se opalovala na terase a četla web novely, jela jsem na dva týdny do Slovinska, k bráchovi, k Lago di Garda, po Čechách… Sešla se párkrát s kamarádkama, ale pořád jsem byla v tom velkém domě, sama. Toužila po někom, aby mě objal a utěšil, ale nikdo takový tam nebyl. Pes, kterého mám, mě při jedné procházce kousl do ruky, naštěstí jsem měla zimní bundu. Byl totiž v zápalu zuřivého štěkání na psa, kterého nesnáší, vysmekl se z obojku, který se rozpadl a já ho chytla, aby nevběhl na hlavní…
Prostě jsem žila dost poustevnický život. Navíc jsem spíš introvertní typ, nemusím být středem pozornosti a nikdy jsem neměla potřebu se aktivně seznamovat s cizími lidmi, prostě mi stačí kámošky, které mám od základky či střední.
Najednou jsem se z tohohle nezábavného a nebarevného života vydala do Japonska. Žiju tady naprosto jiný život, jsem tady jako ryba ve vodě, jiný člověk.
*
Ráno se vydám do nedalekého obchoďáku koupit barvy a štětec na kraslice! Ano, je neděle a zítra Velikonoční pondělí a já chci vzít pár kraslic do školy, prostě jen tak pro zpestření a povědět spolužákům a učitelům o našem velice zvláštním a unikátním zvyku šlehat ženské. 😀 Barva na kraslicích drží celkem pěkně, horší je to s malováním. Vzory dělám jen kytičky, na červenou kraslici se mi podaří napsat „Velikonoce“.
K obědu dám směs bentó, k tomu si uvařím rýži a ještě do toho nakrájím rajče. Mám hroznou chuť na chleba z mé oblíbené pekárny. Asi jsem si na to pečivo vypěstovala závislost. 😀 Blíží se druhá hodina, obléknu se, namaluju a vyrážím na vlak. Mám svoji oblíbenou černou dlouhou sukni s bílo-zlatým gumovým pasem a zeleno-bílé triko, k tomu svítivě oranžové sportovní boty. Na Kawaramači vystoupím a jdu směr místo srazu MEET UPu. Fotím to tam, protože je to tam moc krásné. Kolem mostku, kde je sraz, jsou zase desítky turistů. Vyhlížím skupinu lidí, která stojí pospolu delší dobu, aha, takže támhleti Japonci. Jdu se jich zeptat, ano, jsou tu za stejným účelem jako já. Mezi nimi je starý Japonec, podle mě neumí anglicky, ale chce s námi prostě jít. Bude mu přes 70.
Seznamuju se s těmi lidmi. Jedna je mladá a moc hezká Japonka, další Číňanka Sisi, mladý Japonec v zelené mikině a Japonka, která je celá v černém – černé šaty a černé rukavice (moc pěkné). Všichni mi pochválí oči, líbí se jim, že jsou zelené. Poděkuju jim. Ta mladá Japonka se mě ptá, jestli kdybych si tu našla přítele, by mi vadila výška (všichni jsou samozřejmě nižší než já). Říkám jí, že je důležitá osobnost, charakter a chování toho člověka.
Stařík stojí stále u zábradlí. Najednou úplně zesiná v obličeji, vypadá chvíli na zvracení, potom je vidět, že nedokáže stát a tak si sedne. Položí ho na záda, hlavu mu podepřou a nohy nadzvednou. Tohle je na zavolání záchranky. Kolemjdoucí turistka přistoupí a prohlásí, že je sestra. Měří mu puls. Prý nic vážného, někdo se ptá, jestli zavolali sanitku. Muž leží, komunikuje, je úplně žlutý v obličeji. Říká něco o tom, co včera jedl, takže asi už včera mu nebylo dobře. Slyšíme sanitku, ale sem nepřijede. Přijdou tři saniťáci, na sobě mají modré kombinézy a přilby na hlavách. Nechci to udělat, ale vyfotím to. Je to zvláštní a ne moc hezký zážitek. Dědulu naloží na nosítka a odvezou. Spolu s ním jede ta Japonka v černém, jak má ty stylové rukavice. Prý se s námi později sejde v parku. No, zvedáme se a jdeme do nedaleké sámošky, kde si zbytek nakoupí něco k jídlu a k pití.
Prodíráme se skrze davy lidí k svatyni Jasaka a procházíme do parku Marujama, tam jsem byla v pátek na nočním focení. Lidí je tu jako much, už se úplně zatáhlo. Děláme pár společných fotek. Ten kluk, on to tedy už je pracující úředník, ale vypadá mladě, je zajímavý tím, že skoro vždy začíná větu slovem „vamos“. Prý se učí španělštinu. Ještě než zkolaboval dědula, mi říkal, že se kousek od mostu, kde jsme stáli, učil 4 roky angličtinu. Popravdě… ájina z něj leze jak z chlupaté deky, ale snaží se. Vtipné je, že když si sedneme pod stromy, a vyndáme všechno jídlo a pití, požádám ho, aby řekl větu španělsky. Plynulou španělštinou začne mluvit větu po větě a já mu říkám, že mluví líp španělsky než anglicky. A to prý umí španělsky jen trochu. 😀
Je to strašně fajn, prostě tu sedím s cizíma lidma v japonském parku a povídáme si anglicky… Když to srovnám s mým poustevnickým životem, je to neskutečný rozdíl. Jak jsem napsala, jsem introvertní, ale tady jsem otevřená, ráda se s nimi bavím, smějeme se, sbližujeme se. Ta mladá Japonka byla např. na working holiday na Novém Zélandu a v Austrálii. Prý když jela na Zéland, absolutně jim nerozuměla a to si potřebovala otevřít účet. Vystudovala univerzitu se zaměřením na hudbu. Vyučovala hudbu a zpěv, sama zpívala, ale potom asi přetížila hlasivky, takže se zpěvem přestala. Na Zélandu potkala lidi, se kterými složila písně a založila kapelu a ty pak hráli třeba ve Finsku (člen kapely byl Fin). Sisi, ta Číňanka, už prý v Kjótu žije 20 let, má dvě dcery dvojčata, které studují na výšce. Ona pracuje jako tlumočnice, umí taky plynule japonsky a pěkně anglicky. Těmhle lidem anglicky rozumím opravdu dobře, všichni se snaží.
Se Sisi si povídám o mužích. Ptá se mě, jestli se chci usadit. Říkám, že si chci nejdřív užít cestování a pak se třeba usadím, ale že je těžké někoho najít. Souhlasí. Je totiž rozvedená a každý vztah se jí rozpadl. Říkám jí, že nevím, jak se v dnešní době hledá partner a že chlapi nemají na tvářích napsáno „jsem svobodný“, „nejsem bastard“, „jsem spolehlivý“. Jsem ráda, že má stejný názor.
Jak se ochladilo, zvedli jsme se a řeklo se, že půjdeme domů, procházíme ale nějakými uličkami kousek od řeky Kamogawa. Ptám se, kam se jde, protože právě ta Japonka, která jela se staříkem do nemocnice, se k nám v parku přidala a zašla do nějaké budovy. Prý nás zve do svého baru na drink zadarmo!
Výtahem vyjedeme do 5F, vystupujeme v jejím baru, kde je vše stylově vybavené. Každému namíchá drinky, mně moc chutná, ona však neumí anglicky, takže mi její story překládají kamarádi (už jsme si na sebe vzájemně vzali LINE). Pozvala nás do svého baru, protože jsme prý pomohli tomu staříkovi. No, já tam jen stála, protože už u něj bylo dost lidí a jen bych zavážela, ale je to od ní strašně hezký. Poděkujeme jí za to a pak se rozjede konverzace. Mluvíme o všem, převažuje spíš japonština. Tak polovině rozumím, ale nejsem schopná ze sebe něco vyloudit. Musím říct, že se dost zajímají o Česko, hodně se mě ptají na práci atd.
A teď k majitelce baru. Pře pár lety pracovala v obchodě s klenoty. Nebylo tam samozřejmě nic levného, protože Gion, měla svoji klientelu, ale potom se to nějak ztratilo v překladu, asi se úplně nedohodla s vlastníkem? No zkrátka otevřela si před rokem a půl vlastní bar, otevírá jen v noci od 8. Turisty tu nemá, protože o tom baru samozřejmě nevědí, je ve 4. patře a není ani na mapě. Takže tu má klienty, které mívala v klenotnictví, jako jsou třeba doktoři, takže vyšší vrstva. Prý si vydělá 10 či 100 000 jenů za noc (taky se trochu ztratilo v překladu), ale provozuje to sama a je takhle spokojená. Ještě si povídáme s další Japonkou, která zase pracuje jako zahradnice a dělá tradiční zahrady. Byla taky na Zélandu, ale angličtinu dost pozapomněla. Měla tam nehezký zážitek. Pracovala někde na venkově a když šla po chodníku, nějací mlaďoši na ni křičeli „Fucking Japanese“. Dvakrát z auta. Prý za druhé světové války Japonci v tom místě zabili nějaké lidi a rasismus tam zkrátka přetrvává.
Pak si povídáme chvíli o druhé světové a jak Jižní Korea nesnáší Japonsko a ta mladá holčina mi říká, že před pár lety byl teroristický útok na Zélandu, běloch postřílel muslimy v mešitě. 70 obětí. Říkám, že si na to matně vzpomínám. Prý bydlela hned u té mešity, ale ještě před tím útokem se přestěhovala. Jinak mohla skončit taky mrtvá, protože ten šílenec střílel i lidi na ulici. V asi 9 se zvedám a vyrážím na byt sepsat tyhle zážitky.
To byl můj nedělní příběh. Jaký byl váš?